Takové příběhy a konce mi vždy přišly tak smutné a hlavně zbytečné... Lidé, kteří přežijí tolik nástrah a velkých překážek, chaosu a chvil, kdy se tvoří historie, aby to vše nakonec mělo špatný konec, protože jednomu diktátorovi je jedno, kolik lidí nechá poslat na smrt. Bavili se Roosvelt, Churchill a Stalin, co s válečnými zločinci po válce a Stalin řekl, že by nechal preventivně zastřelit 50 000 nejvyšších velitelů německé armády, bez zkoumání, čeho (a zda vůbec něčeho) se dopustili, prostě jen proto, aby Německo ochromil. Roosvelt se zasmál jako dobrému vtipu, ale jen Churchillovi došlo, že Stalin to myslí vážně...
Když procházím čas od času brněnský Ústřední hřbitov a vidím sekci českého odboje za 2. světové války a čtu data poprav z konce dubna 1945, tak si říkám, jak málo chybělo... I z tišnovské strany rodiny mám jednu vzdálenou přízeň, kdo doplatil na těžkou dobu, ve které se ocitl, a to
Oldřicha Kothbauera, který byl vlastníkem prababičky (kdysi jsem tu psal, že nemohu nikde najít, odkud původně Kothbauerovi přišli) - zahynul ve vězení.
Co se týče poválečných odsunů Němců a násilností na nich páchaných a také kritiky Benešových dekretů, tak já vždy říkám, že Beneš v podstatě neměl na výběr. To, co udělal, přineslo podstatně méně obětí, než kdyby se tu ty statisíce Němců denně potkávaly s Čechy, kteří by se jim chtěli mstít. V takových Sudetech by to klidně mohla být i partyzánská válka. Je však třeba připomínat, k čemu docházelo, jak jsem psal výše, prostě jen pro to vědomí, jak to bylo. Zrovna tak ovšem je třeba připomínat i příběhy českých lidí, ne proto, aby budily stále vášně a stávaly se předmětem nenávisti, ale proto, abychom věděli co nejvíce o době, která tyto události provázela. Kdyby to bylo ovlivňováno jen tím, jaký úsudek máme dnes, tak bychom neměli šanci dějinám ani trochu porozumět, protože bychom si z historie vytrhávali jen kousky, které by se nám nějakým způsobem hodily k čemukoliv, co bychom s nimi chtěli učinit.
V souvislosti s těmito úvahami mě napadá z úplně jiného soudku přirovnání s Janem Husem, o kterém nás ve škole vždy učili, jaká to byla zrada a vražda, takže když nám jeden učitel poprvé v životě řekl, že navzdory všemu, co jsme o něm slyšeli, že byl odsouzen dle platného práva, tak to najednou bylo jako tvrdé přistání z velké výšky. Takto jsem do té doby o tom nepřemýšlel. Zrovna tak jako v 50. letech bylo normální popravit politickou opozici. Abych k tomu mohl zaujmout nějaké stanovisko, musím znát co nejvíce z dané doby, i když je jasné, že cokoliv a jakkoliv mnoho si nastuduji, stejně je to zanedbatelný podíl, protože vždy chybí bezprostřední osobní prožitek. Dnes se konají ohromné policejní manévry, když se objeví munice ze druhé světové války a během ní na velká města padaly stovky tun bomb týdně. Kdo z těch, kdo válku nezažil, si představí, jaké to je zažít letecký poplach atd. atd.