To však musíme hodně do minulosti. Až k r. 1110 a vpádu polského krále Boleslava III. Křivoústého do Čech, přes Krkonoše. Do té doby byl pohraniční hvozd považován za nepřekročitelnou barieru pro vojsko. Byl v majetku knížecím a nesměl se kácet, osidlovat. To tím vpádem padlo a Otakar druhý začal s jeho osidlováním. V první vlně Čechy. Další osidlování už bylo německé, v důsledku nedostatku lidí a nadbytku v Německu. I Karel IV. pozval např. cizí řemeslníky na Menší město Pražské z celé Evropy. Zdědil totiž Čechy vyrabované svým otce, které prý měli necelý milion obyvatel.
K tomu, aby byla pro kolonisty nabídka přitažlivá, tak jim museli něco slíbit. Kromě jiného to bylo privilegium v nově založených obcích, užívat německé právo.
Národnost tak jak ji chápeme dnes, ta vznikala až v období obrození, tj. 1/2 19. stol. Před tím byli všichni poddaní, příslušní do určité obce/města, spadající pod různá práva dle té obce.
Tak a po úvodu k té otázce.
Česko bylo trojjazyčné (čeština, němčina, latina). Obce české a německé. Pokud se někdo přestěhoval z jedné do druhé, tak mu mohl písař to příjmení přeložit. Nevím že by se to dělo u němčiny, ale vím že u českého příjmení je to celkem běžné, nehledě na módu poněmčování českých příjmení, které prováděli sami nositelé, neb čeština nebyla v módě ze známých příčin.
Jen tak na okraj, naši předkové v různé míře ovládali oba jazyky. Byli k tomu vedeni a děti z toho důvodu posílali i na výměnné pobyty, zpravidla u příbuzných.