od Brasl » pát úno 20, 2015 22:32
Nepokecali bychom si. Nerozuměli bychom si. Ať jazykově, tak i kulturně. Nějak bychom se sice domluvili, ale to je tak vše.
Ono stačí pár let někde nebýt a vrátit se tam. Věci vypadají jinak než si pamatujeme a lidé mají starosti které jsou nám cizí.
Vzpomínám si na jednu historku o Hugo Házovi, když se sem v r. 1963 podíval. Dcera hostitelky byla z něho konsternovaná: "Mami, ten pán strašně moc mluví". U Hugo Háze to bylo podobné, ale opačně, nechápal ty strašně holé věty mládeže. Rozdíl jedné generace a prostředí.
Celá gramatická stavba vět jiná, výslovnost jednotlivých fonémů se také změnila. Význam slov a slovní zásoba jiné. Asi bychom si mysleli v první chvíli, že na nás mluví cizinec. Chorvat, Slovinec, Bulhar, a pod. Adaptace by nám chvíli trvala. Oni by žádnou potřebu adaptovat se na nás neměli.
A o čem bychom s nimi mluvili? Při jejich většinou stereotypním životě by očekávali novinky od nás, stejně jako od každého pocestného.
Je problém, občas, aby si rozuměli dvě generace, rodiče a děti. Prarodiče a vnuci, to je někdy takřka nemožné. Čím víc generací, tím horší. Není to jen o věku, je to o žebříčku hodnot. Náboženství je jenom jedna z těch věcí. Další je společenské postavení, hygiena, atd. Znalosti a návyky.
Můj někdejší ředitel z mládí, jak jsem slyšel, začínal od piky, na stavbě. Dělníci, o mnoho starší chlapi pamatující první republiku, mu jako benjamínkovi tykali. přesně do té doby, než si dodělal školu, a dostal funkci. V tom okamžiku mu začali všichni vykat. Říkal jim: "Vždyť jste mě tykali, tykejte mě dál". "Ne, ne. Teď jste pán". Odstřihli ho, už nepatřil mezi ně.
A stejně tak je otázka zda by nás vzali mezi sebe. Zda by se s námi chtěli vůbec bavit, nebo která sociální třída by to chtěla.