Není prababička, jako prababička
))
Prababička mé žijící tety se narodila r. 1796. Zajímavé je, že se o této Františce dochovaly informace její vnučky, takže já dnes vím, že tahle paní velice ráda zpívala, že měla zahrádku za domem a lidé často chodili na pole místo po "hlavní", tak zadní cestičkou, aby si ji poslechli a chviličku postáli. Věnovala se velice vnoučatům asi i pravnoučatům, které měly u ní jakýsi dětský útulek. Tahle Františka porodila spoustu dětí, přežilo asi 13, ne všechny žily dále v Ivančicích, ale vnoučat bylo nepočítaně a v různých věkových kategoriích.
Byla dcerou mlynářského, provdala se za zednického tovaryše, tři měsíce po svatbě ovdověla a zase se provdala za pradědečka Franze. Ten byl zřejmě cílevědomý, takže přišel jako tesařský pomocník, (jeho otec rozdělil statek mezi dva jiné potomky), postupně vybudoval prosperující tesařskou živnost, Františka tak prošla životem v nouzi, životem, kdy se musela otáčet každá koruna. Stejně jako později, kdy sice tesařina vynášela, ale dětí bylo tolik, že bylo třeba stále žít skromně, Nevím, jaké šaty nosila, ale pradědeček i ona se snažili dát dětem vzdělání, všichni synové vystudovali střední školu a dva i vysokou, podle mě v té době věc poměrně nevídaná, ( techniku). (kolem poloviny 19. st. )
Kdy se asi učili, jak to dělali, když dětí bylo tolik a elektrické osvětlení nebylo.
Zřejmě jen úmrtí pradědečka zabránilo studiu na vysoké škole zbývajícím synům.
(Ještě hloupější otázka - dva dospělí, cca 13 dětí, Jak se koupali: Nanosit, vodu, v zimě aspoň trochu ohřát vodu,... kde brali tolik ručníků, velké prádlo, i když byla určitě nějaká pomocnice, stejně se zúčastňovala především hospodyně...)
Nakrmit tolik krků - nepředstavitelné,. třeba jen udělat těsto na tolik knedlíků, nebo mít takovou zásobu brambor na zimu... A útlocitné dámy prominou, ale záchody - knalizace nebyla, takže buď žumpa (která se musela pravidelně čistit a vyvážet, nebo hnuj, který ale musel taky někdo obhospodařovat...
Ono je tolik pohledů na život, znám smlouvy, kam Franz a později jeho syn Václav dodával své výrobky, na kterých stavbách pracovali...
Co hodně pradědečkovi závidím, je to, že pracoval rukama, později řídil tuhle práci u svých synů a tovaryšů, ale na konci vždy bylo něco hmatatelného, z čeho byl užitek, co lidé používali...
Bohužel to se o dnešních povoláních často říct nedá..
Pradědečků a prababiček má každý z nás hodně, ale otázka - se kterými z nich se více ztotožňuji, na to nedokážu odpovědět. Spíš obdivuji jejich život a v duchu si říkám, zda bych tohle či ono zvládla, případně nacházím věci, které jsou pro mě neslýchané. Ti kluci chodili do školy do Brna, a i když třeba chodili "polňačkami", stále je to hodně přes dvacet km. Jednou bych to zvládla, ale každý den?
V teple, v zimě, ...
Zkusila jsem si jednou na podzim projít trasu, kudy chodil "jen" dědeček z vlaku domů - cca 5 km a v podzimní plískanici, k večeru, skoro potmě kolem řeky... nic příjemného pro 12letého klučinu. (chodil na reálku -cca 1912)
Asi je sice fajn, vnímat jejich život dnešníma očima, ale asi si ten jejich život nechtěně strašně idealizujeme.