Mohlo se jednat o dítě z vojenského manželství, které rodiče nechali v opatrování někomu.
U nás třeba je ústav pro neslyšící, docela jsem se tím zabývala, zhruba do před konce
19. století odborná péče o takto postižené děti nic moc, spíš žádná. A přece neslyšící žili a zapojovali se do života zcela běžně.
Hluchota s sebou samozřejmě nese i němotu... Ale i tito lidé se v prostředí domova - domácím prostředí - zapojili aktivně do běžných činností.
Nejčastěji se naučili košíkářství, uměli posunky a okolí se naučilo tyto posuňky vnímat... Za sebe si myslím, že soudržnost na vsi byla dříve hlubší...
Na přelomu 19. a 20, století vím o dívce, která šla sloužit do Vídně, porodila dítě, to zemřelo a ona se nějak zbláznila. Vrátila se domů, a zde se oni starali. V noci u rodičů, přes den u vzdálené tety, pokud se pohybovala po městě, všichni věděli, o koho jde a o co se jedná a chovali se k ní slušně... Tam dostala občas najíst, tu ji dali nějakou tretku, směla si natrhat ovoce na snězení... byla spokojená...V domácnosti ale pomáhala, dělala hrubší ženské práce, pracovala na zahradě kolem zeleniny...... Z