od Kirvin » čtv črc 02, 2020 11:04
3.3 Případy sebevražd četníků v letech 1918 – 1929
V působnosti Zemského četnického velitelství Čechy je v letech 1918 – 1929 evidováno celkem 32 sebevražd příslušníků výkonného četnictva. Tato práce nepojednává o pokusech sebevraždy. Do roku 1938 se jich událo celkem 56.
Následuje přehled spáchaných sebevražd.
V roce 1918 (od 28. října) není v působnosti Zemského četnického velitelství Čechy evidována sebevražda četníka.
V roce 1919 bylo zaznamenáno celkem sedm sebevražd.
Dne 16. března 1919 kolem 23.30 hodin spáchal na četnické stanici v Habrech sebevraždu zastřelením četník na zkoušku Jan Novák. Večer toho dne strávil četník ve společnosti přátel, Rudolfa Pleskala a Jaroslava Svobody, v hostinci Bedřicha Uhlíře v Habrech. Ve veselé náladě v průběhu večera pronesl několik nesrozumitelných poznámek o sebevraždě. Ve 23.00 hodin společně opustili hostince a přátelé doprovodili četníka ke stanici, kde se rozloučili. Na stanici byl Jan Novák sám. Po příchodu spáchal sebevraždu tím způsobem, že si přiložil služební karabinu svého kolegy strážmistra Václava Konopáska k hrudníku a u své postele se střelil do prsou. Ranou z karabiny si způsobil těžké, nikoli však smrtelné zranění. Kolem půlnoci se vracel do svého bytu, který se nacházel ve stejné budově jako četnická stanice, obvodní lékař MUDr. Alois Lochner. Z četnické stanice slyšel nápadné sténání. Poté, co vstoupil do kuchyně, nalezl zde v louži krve na podlaze ležícího Jana Nováka, který se sem dovlekl ze světnice pro mužstvo. Četníkovi poskytl první pomoc a následně byl zorganizován jeho převoz do vojenské nemocnice v Čáslavi. Cestou četník na zkoušku Jan Novák svému zranění podlehl. Cestou do nemocnice doprovázel těžce raněného kolegu strážmistr Václav Konopásek. Tomu se Jan Novák svěřil, že důvodem k sebevraždě jsou neuspořádané rodinné poměry. Zejména pak chování otce, který v posledních letech doslova propil velký rodinný statek.
Jan Novák se narodil 30. dubna 1896 ve Stříbrci v tehdejším třeboňském okrese. Zde vychodil českou obecnou školu. Od svých patnácti do devatenácti let byl zaměstnán na rodinném hospodářství. V roce 1915 byl odveden a odeslán na ruskou frontu. Zde byl 30. srpna 1915 zajat. Ze zajetí se vrátil 15. května 1918. Po návratu dostal osm týdnů dovolené a posléze narukoval k hulánskému pluku. Po říjnu 1918 se přihlásil k četnictvu, kde byl přidělen na četnickou stanici v Habrech, jež byla podřízena velitelství četnického oddělení v Čáslavi.
Pohřeb zemřelého se konal 18. března 1919 na hřbitově v Čáslavi za účasti rytmistra Drischla a zástupců četnictva z okolních stanic.
Dne 16. června 1919 se usmrtil střelou z pistole na cestě z Karlových Varů do Pirkenhammeru (dnešní Březová) náhradní četník četař čestný šikovatel Richard Štěpánek, zařazený na četnické stanici Karlovy Vary, kam byl převelen dočasně ze stanice Trhová Kamenice, která podléhala četnickému oddělení v Chrudimi. Před sebevraždou zastřelil ještě svou milenku, místní dívku, Mizzi Klöcknerovou. Následným vyšetřováním bylo zjištěno, že Mizzi Klöcknerová si do deníčku zapsala, že na Richarda Štěpánka je činěn ze strany velitele světnice strážmistrem Václavem Krejčíkem, činěn nátlak, aby se s dívkou rozešel. Jejich vztah přitom trval teprve od 7. června 1919. Richard Štěpánek rozchod s dívkou odmítal. Strážmistr Václav Krejčík uvedl, že pouze Richardu Štěpánkovi asi dvakrát domlouval, aby se s Klöcknerovou rozešel. Dívka byla známá ve svém bydlišti jako „lehčích mravů“ a navíc odváděla Richarda Štěpánka od povinností, neboť vyžadovala jeho přítomnost i v době, kdy byl ve službě. Toto si vynucovala zasíláním poslů, zpráv či osobní přítomností. Richard Štěpánek měl obavu, že když navrhne Klöcknerové rozchod, že ta si něco udělá. Nakonec nešťastnou lásku vyřešili vraždou a sebevraždou.
Tělo zemřelého četníka bylo pochováno podle římskokatolického obřadu 19. června 1919 na hřbitově v Karlových Varech. Přítomen byl velitel oddělení rytmistr Caube, četníci z okolních stanic a jedno družstvo 24. pluku francouzských legií ze zdejší posádky.
Dne 29. července 1919 v dopoledních hodinách spáchal na četnické stanici v Dolní Bělé, podléhající Okresnímu četnickému velitelství Kralovice a četnickému oddělení v Plzni, sebevraždu zastřelením ze služební karabiny velitel stanice vrchní strážmistr II. třídy Matěj Kášek. Mrtvola byla nalezena v 10.30 hodin lékařem MUDr. Jakubem Ledererem, který šel na stanici vrátit veliteli nějaké dokumenty a přitom jej nalezl v kuchyni stanice mrtvého s prostřelenou hlavou. Provedeným šetřením ustanovenou komisí se nepodařilo důvod k sebevraždě řádně objasnit. Četnická správa poukazovala na rodinné důvody, což důrazně odmítala manželka zemřelého Marie Kášková, která prohlásila, že vinen je služební úřad, neboť její manžel dostal výtku a tato je přinutila k sebevraždě. Následným šetřením bylo potvrzeno, že okresní hejtman z Kralovic zaslal k rukám velitele stanice v Dolní Bělé přípis, kde upozornil na dvě ženy uherské národnosti, které se údajně bez cestovních dokladů pohybovali po okrese a nejvíce právě v obvodu stanice Dolní Bělá, konkrétně v obci Zahrádka. Okresní hejtman věc veliteli stanice vytknul a nevybíravě kritizoval práci četnictva. Matěj Kášek věc osobně prošetřil a nezjistil porušení zákona, o čemž písemně vyrozuměl okresního hejtmana. Podle četnické správy, nemohla běžná výtka zkušeného četníka, sloužícího již patnáctým rokem dohnat k sebevraždě. Před sebevraždou se Matěj Kášek choval zcela normálně. Zemřelý byl pochován římskokatolickým obřadem 31. července 1919 za přítomnosti velitele oddělení majora Josefa Šustra, zástupce okresní správy politické a 26 četníků na hřbitově v Dolní Bělé.
Dne 4. srpna 1919 se v lese u Dolní Kamenice (ČO Litoměřice) oběsil vrchní strážmistr II. třídy Vilém Umlauf, zařazený jako velitel stanice v Jetřichovicích. Jako důvod sebevraždy je uvedena choromyslnost.
Dne 23. dubna 1919 se Vilém Umlauf hlásil nemocným se zápalem tkaniva na levé části krku. Protože se nemoc protahovala, nařídilo zemské četnické velitelství jeho lékařskou prohlídku v Praze. Z této se vrátil 11. června 1919 značně nervózní. Tato nervozita vystupňovala až v pomatenost, kdy jeho záchvaty směřovaly zejména proti rodinným příslušníkům. Rapidní úbytek síly nedovoloval převoz nemocného do ústavu choromyslných, jak nařídil ošetřující lékař MUDr. Ferdinand Garreise z Markvartic. Z tohoto důvodu byl Vilém Umlauf hospitalizován v nemocnici v České Kamenici, kde se podařilo jeho záchvaty vyléčit. Jako následek nemoci se však dostavilo ochrnutí levé strany obličeje a mluvících orgánů. Dne 22. června 1919 byla nemocnému navrhnuta úředním lékařem tři měsíce trvající zdravotní dovolená. Možný předstupeň před superarbitrací. Jeho zdravotní stav se zřejmě opět zhoršil, neboť v červenci se nacházel opět v nemocnici v České Kamenici jako duševně chorý. Odtud dne 1. srpna uprchl. Nalezen byl až 4. srpna 1919 krejčím z České Kamenice, oběšený v lese asi 3 km severně od města. Vilém Umlauf zemřel ve věku 47 let a za sebou měl 15 let četnické služby. Pochován byl 7. srpna 1919 na děkanském hřbitově v České Kamenici.
Dne 12. srpna 1919 se dobrovolně se životem ve věku 44 let po 23 letech služby u četnictva rozloučil vrchní strážmistr I. třídy Václav Keller, velitel četnické stanice a zástupce okresního četnického velitele v Německém Brodě. Jako způsob si zvolil zastřelení ze služební pušky ve svém soukromém bytě v Německém Brodě. Jako důvod jeho konání byly zjištěny rodinné důvody. Pohřeb se konal za účasti civilního kněze, a zástupců četnictva konal 14. srpna 1919 na městském hřbitově v Německém Brodě.
Dne 1. října 1919 se v lese u obce Königshan ranou ze služební karabiny usmrtil strážmistr Alois Roller ze stanice Königshan (ČO Trutnov). Nejdříve však touže zbraní usmrtil svou snoubenku Martu Rindovou z Lamprechtic.
Strážmistru Aloisi Rollerovi bylo zemským četnickým velitelství povoleno uzavřít sňatek se slečnou Martou Rindovou z Lamprechtic. Ovšem v té době měl neuzavřený vztah s dřívější milenkou Karolínou Hopfnerovou z Plzně. Před činem se setkali všichni tři na nádraží v Žacléři a o něčem rozmlouvali. Obsah hovoru nikdo neznal. Rozhovor trval asi dvě hodiny a jeho předmětem zřejmě byla žádost Hopfnerové o finanční odškodnění, neboť Alois Roller jí třikrát za sebou přivedl do jiného stavu, avšak Hopfnerová dítě vždy potratila. Po rozhovoru odešla Hopfnerová pryč a strážmistr se snoubenkou odešli směrem k lesu. Asi kolem 4té hodiny ranní probudil strážmistr Alois Roller mužstvo stanice v Königshanu s tím, že prý pojede s povozem do Trutnova k veliteli oddělení. Vyzbrojil se do obchůzky a vzal sebou nějaké spisy ze svého kufru. Asi v sedm hodin ráno přišla na stanici matka Marty Rindové Marie Rindová s tím, že pohřešuje svou dceru, která nebyla celou noc doma. Vyslovila i své obavy o její život. Strážmistr Alois Roller a Marta Rindová byly nalezeni mrtví až 2. října 1919. Karolína Hopfnerová pracovala jako kuchařka na četnické stanici v Plzni. Alois Roller s ní po dobu svého služebního přidělení v Plzni žil ve společné domácnosti, kdy jak bylo již řečeno, jí opakovaně přivedl do jiného stavu. Hopfnerové sliboval sňatek, ale po jeho odvolání z Plzně k svatbě nedošlo a naopak, se zasnoubil s Martou Rindovou. Hopfnerová tak požadovala odškodné ve výši 10000 Kč. Když se odškodnění nedočkala, chodila za matkou snoubenky Aloise Rollera i za jeho přímým nadřízeným. Hopfnerová, která vystupovala velice hrubě, žádala po strážmistru Aloisi Rollerovi zaplacení prvního těhotenství, při kterém potratila, druhého těhotenství, kdy dítě zemřelo ve věku 4 dnů a třetího těhotenství, ve kterém se právě nacházela. Navíc hrozila Aloisi Rollerovi žalobou pro svádění k vyhnání plodu (třetí těhotenství) a pro svedení při slibu manželství. Kvůli vydírání Aloise Rollera si zařídila v blízkých Lamperticích i přechodný pobyt, ze kterého se odstěhovala po smrti své oběti. Alois Roller zemřel ve věku 30 let. Četnické službě obětoval devět let. Těla zemřelých snoubenců byla pohřbena do společného hrobu a farářem z Bernatic církevně vykropena. Náklady pohřbu hradila Marie Rindová. Pohřbu se zúčastnil velitel četnického oddělení v Trutnově, který pronesl rovněž smuteční řeč, 35 četníků z oddělení Trutnov, které věnovalo věnec a příslušníci žacléřské vojenské posádky.
Dne 27. prosince 1919 kolem 10.00 hodin spáchal sebevraždu zastřelením ze služební karabiny strážmistr Karel Podlipný ze stanice Lovosice. K sebevraždě došlo v kuchyni četnické stanice. Provedeným šetřením se nepodařilo osvětlit motiv činu, do úřední statistiky tak bylo zapsáno okamžité pomatení smyslů. Karel Podlipný byl ženatý, stár 40 let s dvě desetiletí trvající praxí u četnictva. Pohřeb se konal 30. prosince 1919 v 15.00 hodin, kdy bylo tělo uloženo do rodinné hrobky na hřbitově v Lovosicích. Vojenský doprovod poskytla I. rota pěšího pluku č. 71 z Lovosic. Mimo civilní osoby se pohřbu zúčastnili zástupci četnické správy, okresního soudu, berního úřadu, poštovního úřadu, finanční stráže, okresního výboru města Lovosice a okolních obcí. Mužstvo četnického oddělení věnovalo věnec. Karel Podlipný po sobě zanechal jedenáctiletého syna.
V roce 1920 byly zaznamenány tři sebevraždy četníků.
První obětí tohoto roku se stal strážmistr Antonín Průcha z četnické stanice Bystřice (ČO Benešov), starý 24 let s pětiletou praxí u četnictva. Svůj čin spáchal 3. května 1920. Toho dne se usmrtil ranou ze služebního vojenského revolveru v lese „Na Vápence“ u Bystřice. Na místě a z téže pistole nalezla svou smrt milenka strážmistra Antonína Průchy Antonie Sejková z Bystřice, zaměstnána u berní správy v Benešově. Po obou bylo vedeno pátrání. Jako důvod byla zjištěna nešťastná láska, neboť jejich vztahu nebylo údajně ze strany rodiny Antonína Průchy přáno. Pohřeb zemřelým byl vypraven 5. května 1920. Průvodu se zúčastnili příbuzní obou zemřelých a mužstvo okolních četnických stanic. Oba mladí lidé byli pohřbeni do společného hrobu na hřbitově v Bystřici.
Druhou obětí se stal závodčí Josef Čejpa, zařazený ve stavu četnického oddělení v Trutnově. Smrt je stihla 10. června 1920 na stanici Vlahové na Podkarpatské Rusi, kam byl odvelen k polnímu četnictvu. Josef Čejpa byl svobodný, ve věku 25 let. U četnictva sloužil pět let. Smrt si přivodil výstřelem ze služební pušky. Jako důvod byla uvedena náhlá nepříčetnost. Pochován byl 12. června 1920 na hřbitově ve Vlahovém.
Poslední obětí roku 1920 se stal četník na zkoušku Josef Hrubý, zařazený na četnické stanici Komárov (ČO Příbram). Ten se usmrtil zastřelením ze služební karabiny na četnické stanici dne 30. prosince 1920. Četník na zkoušku Josef Hrubý byl stár 30 let a v době smrti sloužil u četnictva pátým rokem. Se službou u četnictva však nebyl spokojen. Svou nespokojenost dával najevo nejen na stanici, ale i v dopisech, které psal domů rodičům. Sám jeho otec jej však varoval před četnickou službou, neboť se domníval, že se k ní nehodí. Nejhorší byly chvíle teoretického výcviku, nebo Josefu Hrubému učení nešlo a s ohledem na svůj věk těžce nesl připomínky nadřízeného velitele stanice. Ten jej musel často poučovat i o způsobech slušného chování. Například nepoužíval pro uvolnění nosu kapesník. Svou těžkopádnou myslí si přivodil propuštění z četnictva k 31. prosinci 1920. Své problémy, zřejmě existenční, tak vyřešil ranou ze služební karabiny do pravého spánku v kuchyni četnické stanice, v den, kdy se měl po převzetí rozkazu o propuštění vydat do Prahy. Rozkaz vzal na vědomí klidně a na cestu se řádně připravil. Usmrtil se v době, kdy jeho druhové ze stanice odešli na snídani do hostince. Posledním přáním Josefa Hrubého, jak je popsal do posledního dopisu, bylo být pohřben doma, tedy v obci Slatiňany v chrudimském okrese. Jeho otec však rozhodl o pohřbu na příslušném hřbitově v místě úmrtí, neboť neměl finanční prostředky pro převoz mrtvého těla. Částka 1939 Kč, zanechaná zemřelým, by k převozu a pohřbu těla nepostačovala. Pohřeb zemřelého se tak konal na hřbitově v Mrtníku u Hořovic dne 2. ledna 1921. Mimo příbuzných se pohřbu zúčastnilo 28 příslušníků četnictva a asi 800 civilních osob z okolí.
Jediným sebevrahem v roce 1921 se stal četník na zkoušku Cyril Toman, zařazený na četnické stanici Víska (ČO Liberec). Cyril Toman byl stár 23 let. Zemřel 20. června 1921, poté, co se zastřelil ze služební pušky v pokoji mužstva na četnické stanici Víska. Jako důvod smrti byla úředně uvedena rozmrzelost života. Cyril Toman sloužil u četnictva pouhé čtyři dny. Svému okolí dával najevo, že je nespokojený s tím, že nemůže vykonávat své řemeslo, byl vyučený strojním zámečníkem. Uvedl, že k četnictvu nastoupil pouze proto, aby dostal do ruky zbraň. Tu nakonec obrátil proti sobě. Současně trpěl obavou, že pro svou slabou paměť nebude zvládat vzdělání v četnických školách a na stanici. Pohřeb se konal 23. června 1921 na katolickém hřbitově ve Vísce za účasti bratra a bratrance zemřelého a 23 příslušníků četnictva.
V roce 1922 bylo evidováno celkem pět sebevražd příslušníků četnictva ze stavu zemského velitelství Čechy.
Prvním z nich byl strážmistr Karel Houdek, zařazený na četnické stanici Křivoklát (ČO Kladno), starý 25 let, v roce 1922 sloužící u četnictva šestým rokem. Karel Houdek se usmrtil ranou ze služební pušky dne 20. dubna 1922 v tzv. „Černém lese“ u Křivoklátu. Před svou smrtí usmrtil ranou ze služební karabiny svou snoubenku Antonii Švarcovou. Důvodem k činu byl zřejmě nesouhlas otce Antonie Švarcové ke sňatku s četníkem. Karel Houdek již měl koncipovánu žádost na nadřízené velitelství o umožnění uzavření sňatku, kterou měl připravenou k odeslání. Po mrtvých zůstala otázka, zda nebyla Antonie Švarcová v jiném stavu. Pohřeb mladého páru se konal společně. V čele pohřebního průvodu byly neseny rakve – Karla Houdka příslušníky četnictva, - Antonie Švarcové mládenci. V čele pohřbu, před křížkem šla hudba. Pohřbu se účastnilo kolem 2000 lidí s velkým množstvím družiček a mládenců. Četnictvo zastupovalo 27 četníků z okolních stanic s velitelem oddělení. Na rakev Karla Houdka byl položen věnec věnovaný četníky. Po řeči faráře byly obě rakve spuštěny do společného hrobu. Bratr Karla Houdka poděkoval přítomným četníkům za zachování přízně pro svého bratra i po jeho smrti.
Dne 4. květně 1922 byl nalezen v řece Labi u račického zdymadla v okrese Roudnice nad Labem tělo zemřelého strážmistra Antonína Podrabského. Antonín Podrabský byl služebně zařazen na stanici Dymokury (ČO Jičín). K jeho smrti došlo v době jeho řádné dovolené. Antonínu Podrabskému bylo třicet let a v době své smrti sloužil u četnictva již osmým rokem. Záhadná smrt Antonína Podrabského zaměstnala vyšetřující orgány na delší dobu, neboť tyto se zabývaly i myšlenkou, že na četnickém strážmistru byla spáchání vražda. K tomu je navedl vojenský trestanec, který doznal, že byl svědkem vraždy Antonína Podrabského. Svědek však byl usvědčen ze lži a konečné vyšetřování může podat obraz o konci života četníka. Strážmistr Antonín Podrabský byl od 17. dubna 1922, kdy se vzdálil z domu svých rodičů nezvěstný. V té době měl několik dnů před svatbou, pro kterou byl na dovolené a na kterou se těšil. Po svém odchodu z domova si užíval s nevěstkami v různých nevěstincích v Litoměřicích. Přitom vypil množství likéru, který platil, neboť byl vybaven hotovostí 2000 Kč. Rodičům doma řekl, že jde za svou nastávající ženou. Kolem 21.00 hodin 17. dubna 1922 se po celodenním maratonu po nevěstincích nechal odvézt na nádraží do Bohušovic. Poté jej už nikdo neviděl. Důvod sebevraždy, kterou spáchal zastřelením, se nepodařilo objasnit. Antonín Podrabský byl pochován 6. května 1922 na hřbitově v Bechlíně za hojné účasti představitelů četnické správy i civilního obyvatelstva.
Dalším sebevrahem v řadách četnictva se stal strážmistr František Trpák ze stanice Nové Dvory (ČO Čáslav), který si sáhnul na život 7. září 1922, kdy se zastřelil ze služební karabiny na četnické stanici v Nových Dvorech. Strážmistr František Trpák byl ve věku 27 let a u četnictva sloužil pět let. František Trpák byl odsouzen brigádním soudem v Praze pro opilství ve službě k jednoměsíčnímu vězení s podmíněným odkladem na dobu tří let a navržen k propuštění ze sboru. Alkoholismum Františka Trpáka se stupňoval a stal se zřejmě, společně s existenční otázkou, důvodem pro spáchání sebevraždy. Zemřelý byl pochován na hřbitově v Nových Dvorech 9. září 1922 za účasti 24 četníků, okresního četnického velitele z Kutné Hory a velitele četnického oddělení Chrudim, který zastupoval nepřítomného velitele četnického oddělení Čáslav.
Nádech zvláštnosti má průběh sebevraždy strážmistra Karla Bartáka zařazeného na četnické stanici Folmava (ČO Klatovy). Strážmistr Karel Barták se zastřelil dne 22. října 1922 z pistole v lese u České Kubice. Dvacet pět let starý četnický strážmistr byl velice oblíben u svých kolegů i nadřízených. Do četnictva vstoupil v osmnácti letech a platil za schopného a poctivého četníka. Jeho špatnou vlastností však byla hrdost, vznětlivost a to, že jej sebepatrnější nepříjemná událost popudila. Dne 21. října se účastnil svatební zábavy, kde byl uražen místním řezníkem německé národnosti. Předtím měl spor s opilým známým pro jeho manželku, kdy známý nepochopil strážmistrovo žert. Karel Barták se nad ránem rozhodl po sporu s německým řezníkem odejít ze zábavy. Šel do bytu svých známých, kde značně rozrušený hovořil o činu německého řezníka a o urážce, kterou mu způsobil. Byl rozčílený a nebylo mu rozumět. Po dalším rozrušeném jednání se odebral do lesa nad obcí a zde se zastřelil soukromou pistolí. Sebevraždu spáchal jako důsledek veřejného ponížení, které nesnesl. Je nutné zmínit, že četnický strážmistr nepožil kapku alkoholu. Dva muži, kteří jej na zábavě vyprovokovali, byli oznámeni pro přestupek neslušného chování ve veřejné místnosti. Strážmistr Karel Barták byl pochován 24. října 1924 na hřbitově na Folmavě.
Dne 6. listopadu 1922 spáchal sebevraždu zastřelením 33 let starý četnických strážmistr František Křížek, ze stanice Čepirohy (ČO Most). U četnictva sloužil v době své smrti již desátým rokem. Četnický strážmistr se usmrtil střelou do hlavy, ze soukromé pistole, na ubikaci pro mužstvo na četnické stanici. Jako důvod byl zjištěn zejména lehkovážný způsob života, nadměrné holdování alkoholu a množící se dluhy. I dopis na rozloučenou, který František Křížek, též ruský legionář, zanechal je plný pohrdání životem. Pohřeb zemřelého se konal 8. listopadu 1922 na městském hřbitově v Mostě s vojenskými poctami za účasti četnictva, zástupců politické správy, vojska a veřejnosti.
Dne 1. února 1923 se na četnické stanici v Hostouni (ČO Kladno) zastřelil ze služební karabiny strážmistr Jan Tůma. Stalo se tak po jeho návratu z dovolené, kterou měl strávit se svou dívkou Blaženou Rozsypalovou. V průběhu dovolené se však sešel ještě s další dívkou a po návratu z dovolené spáchal sebevraždu. Janu Tůmovi bylo 29 let a u četnictva sloužil osmým rokem. Důvodem k sebevraždě tak mohly být neurovnané milostné poměry. Pohřeb zemřelého se měl konat v jeho domově, v jihočeském Temelíně. Ze strany četnictva byla zemřelému vzdána poslední čest 4. února 1923, kdy byla rakev s tělem převážena z Hostouně do Temelína. Při nakládání rakve do vlaku zemřelému kolegovi vzdalo čest 5 vrchních strážmistrů a 33 strážmistrů. Na rakev zástupci četnictva položili dva věnce a 1 kytici.
Dne 27. května 1923 spáchal sebevraždu zastřelením strážmistr Jan Čapek, přidělený na četnické stanici v Kyšperku (ČO Náchod). Jan Čapek se střelil vojenským soukromě drženým revolverem ráže 6 mm do prsou ve světnici četnické stanice. Jako důvod byla zjištěna roztržka mezi ním a Boženou Henišovou, zaměstnankyní nádražní restaurace v Ústí nad Orlicí, se kterou udržoval poměr. Jan Čapek byl 28 let starý a u četnictva sloužil pátým
Pohřeb strážmistra Jana Tůmy.
rokem. Jeho pohřeb se konal 30. května za účasti 80 četníků, vojska a řady civilních osob na hřbitově v Kyšperku.
Poslední obětí roku 1923 se stal strážmistr Josef Lapáček, který se usmrtil dne 26. prosince 1923 výstřelem z browningové pistole do pravého spánku. Událost se stala mezi 20. a 21. hodinou ve světnici pro mužstvo na četnické stanici Loučovice (ČO České Budějovice), kde byl strážmistr Josef Lapáček služebně zařazen. V době činu byl 34 let stár a u četnictva sloužil již jedenáctým rokem. Podle provedeného šetření trpěl Josef Lapáček již delší dobu před svým činem duševní stísněností. Byl soudně projednáván pro neplnění alimentační povinnosti vůči svému nemanželskému dítku. Rozhodující událost, která zřejmě dohnala Josefa Lapáčka k jeho činu, se však odehrála před Vánoci roku 1923. Dne 22. 12. 1923 zastihl strážmistr Josef Lapáček si půl hodiny před půlnoci na ulici ve Sv. Prokopu u Loučovic opilého továrního dělníka Štěpána Málka, jak ohrožuje nožem několik spoluobčanů. Strážmistr Lapáček odvedl Málka k němu do bytu a tam s ním popíjel rum. Při té příležitosti mu však odcizil peněženku s hotovostí 1000 Kč. Ještě téže noci četnická hlídka stanice Loučovice, strážmistr Václav Altman a strážmistr Josef Lapáček, zatkla Málka pro veřejné násilí. Opilý Málek neustále volal, že se mu ztratilo 1000 Kč, a že o tom strážmistr Lapáček musí vědět. Ráno, 23. prosince v 8.00 hodin, byl Málek předán Okresnímu soudu ve Vyšším Brodě. Dne 24. prosince, poté co marně žádal velitele stanice o umožnění vzdálení, odešel kolem 17.00 hodiny strážmistr Josef Lapáček ze stanice. U Okresního soudu ve Vyšším Brodě uložil hotovost 1000 Kč patřící zatčenému Málkovi. Dne 26. prosince předal stvrzenku o uložení peněz veliteli stanici. Toho dne také odmítal nastoupit do služby s odůvodněním, že se necítí dobře. Do služby tak odešel sám strážmistr Václav Trachta a strážmistr Václav Altman, pověřený velením stanice, odešel do svého bytu. Strážmistr Josef Lapáček zůstal na stanici sám. Po návratu ze služby jej strážmistr Václav Trachta nalezl již mrtvého. Tělo zemřelého bylo pohřbeno 29. prosince 1923 na obecním hřbitově ve Vyšším Brodě. Pohřbu se zúčastnil velitel oddělení štábní kapitán Adolf Malík, 15 četníků z okolních stanic, příslušníci finanční stráže, příbuzní zesnulého a česká menšina z okolí Vyššího Brodu. Se zemřelým se rozloučil proslovem velitel oddělení, za českou menšinu pak místní učitel. Na hrobě byl složen věnec věnovaný četníky a druhý, věnovaný českou menšinou.
Důvodem k sebevraždě byl strach z vyšetřování krádeže peněz dělníka Málka. Svůj čin se pokusil strážmistr Josef Lapáček napravit, ovšem za cenu dalšího přestupku. Strach před následky jeho činu jej dovedli k sebevraždě. Velitel četnického oddělení štábní kapitán Adolf Malík konstatoval, že sebevraždě mohlo být zabráněno, kdyby pověřený velitel stanice strážmistr Václav Altman nechal Josefa Lapáčka zatkout již v tu chvíli, kdy mu předal stvrzenku o uložení peněz. Již v té chvíli měl mít podezření na podivnou manipulaci s věcmi zatčeného dělníka a neměl velet strážmistra Josefa Lapáčka do služby.
V roce 1924 se neudála v obvodu zemského četnického velitelství Čechy žádná sebevražda četníka.
První sebevražda zaznamenaná v roce 1925, kdy se udály celkem tři tyto nešťastné události, se udála 15. ledna 1925. Tehdy se výstřelem z pistole usmrtil strážmistr František Sosna, zařazený na četnické stanici Hřímeždice (ČO Příbram). Důvodem jeho činu byla skutečnost, že se nedokázal vyrovnat se smrtí své manželky. Manželka Františka Sosny byla nemocná již delší dobu. Její stav se zhoršil takovým způsobem, že ošetřující lékař doporučil Františku Sosnovi, aby jí převezl do nemocnice. František Sosna si vyprosil dvou týdenní dovolenou a nechal svou manželku převézt 13. ledna 1925 do všeobecné nemocnice v Praze, kde ještě téhož dne zemřela. František Sosna vyjednal převoz jejího těla do Dolních Hbit a obstaral přípravy k pohřbu. Z Prahy do Dolních Hbit odjel 15. ledna 1925 asi ve 13 hodin pohřebním vozem s řidičem Josefem Mikotou. Nedaleko Dolních Hbit, asi 800 kroků od obce u lesa zvaného Záduší, požádal řidiči, aby zastavil. Řidiči řekl, že půjde zadem do obce na četnickou stanici pro pomoc k přenesení k přenesení mrtvého těla manželky do bytu její matky, hostinské v Dolních Hbitech. Poté, co řidič odjel s vozem, strážmistr František Sosna vstoupil do lesa. Asi 18 kroků od silnice si svlékl plášť a po zvolání: „Lidičky odpusťte mně, komu jsem Vám ublížil.“ se střelil z vlastní pistole. Nechtěným svědkem události se stal domkář Alois Kadlec, který okamžitě běžel na četnickou stanici věc oznámit. Na místo se dostavili velitel četnické stanice s lékařem, kteří našli těžce zraněného Františka Sosnu, kterého přenesli do obce. Jeho zranění nedovolovala převoz do příbramské nemocnice. Po půl hodině strážmistr František Sosna, ve věku 30 let, který sloužil ve sboru od svých 21 let, zemřel. Pohřeb manželů Sosnových se konal v neděli 18. ledna 1925. Pohřbu se zúčastnil velitel oddělení nadporučík Josef Jirásek, který se se zemřelým jménem četnictva rozloučil krátkým proslovem. Dále se zúčastnilo 49 četníků, přednosta okresní správy politické v Příbrami rada Gustav Kremlička, okresní hejtman Rudolf Paděra, za okresní soud oficiál Staněk, zástupci místního Sokola a hasičského sboru, lesní personál, školní děti a velký počet místních obyvatel. Františku Sosnovi bylo v době jeho smrti 30 let a u četnictva sloužil devátým rokem.
Dne 17. září 1925 se oběsil ve staniční kuchyni četnické stanice Radnice (ČO Příbram) její velitel strážmistr Václav Krumlovský. V době činu starý 45 let, ženatý s 23 let trvající praxí u četnického sboru. Václav Krumlovský byl od 11. srpna do 1. září 1925 na léčení v nemocnici v Plzni pro podráždění nervů a koliku. Po návratu z nemocnice byl navržen na 14ti denní zdravotní dovolenou. Ovšem již 8. září onemocněl znovu. Byla mu diagnostikována nervósa. Ošetřující lékař chtěl poslat nemocného strážmistra do nemocnice, ale ten se tomu vzpíral. MUDr. Jaroslavu Treulichovi příslibíl, že se nechá hospitalizovat 18. záři. V době své nemoci málo jedl a ztratil tak sílu. Na stanici několikrát upadl a přítomní kolegové nabyli dojmu, jako by se to stalo v nějakém záchvatu. Den před svou smrtí přišel strážmistr Václav Krumlovský na stanici za strážmistrem Malířským. Prstem ukazoval z okna na náměstí a řekl: „Támhle ti kluci mají flinty a jdou na nás, chtějí nás postřílet. Vemte flintu a postřílejte je nebo je zastřelím sám.“ Strážmistr Malířský však z okna viděl jen prázdné náměstí. Celá událost ho vyděsila, a protože byl na stanici sám, doběhl pro strážmistra Štorkána, který bydlel nedaleko. Ten dorazil na stanici a vyzval Václava Krumlovského k procházce po městě. Chtěl ho uklidnit a strážmistr Malířský tak získal čas proto, aby uschoval zbraně a řemení z kanceláře, neboť se oba obávali o život svého velitele. Procházka trvala asi do 21 hodin. Cestou městem nepoznával Václav Krumlovský známé osoby a neříkal nic jiného, než že jej silně bolí hlava. Po 21 hodině uložil strážmistr Štorkán Václava Krumlovského na postel ve staniční kanceláři. Na hlavu mu dal studený obklad a podal mu tabletu aspirinu. Ten, když viděl na stolku sklenici s limonádou, zvolal: „Tady je piva, vína, všeho dost.“ Když se Václav Krumlovský uklidnil, ponechal jej strážmistr Štorkán o samotě. Václava Krumlovského ještě navštívila v domě bydlící paní Braunerová se staniční posluhovačkou Marií Blechovou. Těm se zdálo, že se velitel stanice chová klidně a tak jej nechali o samotě. Následujícího dne, 17. září, po šesté hodině ranní, našla Marie Blechová strážmistra Václava Krumlovského oběšeného ve staniční kuchyni na věšáku na zbraně. K oběšení použil dva řemínky od služebního pláště. Jeden řemen si zapnul kolem krku, druhý tímto provlékl a provázkem připevnil na věšák. Ohledávající lékař, MUDr. Mulač, stanovil dobu smrti na 1.00 hodinu po půlnoci. Označil strážmistra Václava Krumlovského v době před smrtí za nepříčetného. Tělo zemřelého bylo po ohledání převlečeno a uložena na stanici do rakve. Pohřeb strážmistra Václava Krumlovského se konal 20. září 1925 v Drahoňovém Újezdu u Zbiroha. Pohřbu se účastil rokycanský četnický okresní velitel nadporučík výkonný Krištof Mlnařík, který se se zemřelým jménem sboru rozloučil. Dále se zúčastnilo 58 četníků četnického oddělení Příbram a přednosta okresní politické správy v Rokycanech. Na rakev byl položen věnec, který věnovali četnici oddělení Příbram a věnec zaslaný velitelství četnického doplňovacího oddělení v Praze. Strážmistrům Josefu Malířskému a Karlu Štorkánovi byla učiněna výtka, neboť podle nadřízeného velitelství měli střežit velitele stanice do druhého dne a následně jej převézt do nejbližší nemocnice, čímž se mohlo sebevraždě zabránit.
Dne 16. prosince 1925 se zastřelil ze své služební karabiny na zahradě pivnice na katastru obce Plotiště nad Labem, blízko Hradce Králové, strážmistr Josef Bečka ze stanice Dolní Dobrá Voda, podléhající četnického oddělení v Jičíně. Dne 14. prosince 1925 byl strážmistr Josef Bečka velitelem stanice odeslán do služby. Stanovenou trasu obchůzky však strážmistr nedodržel a místo toho navštěvoval různé hostince, kde popíjel tvrdý alkohol, pivo a víno. Nakonec se vydal, zcela proti předpisům, do Hradce Králové. Zde se v nádražní restauraci seznámil s dvojicí, která mu přislíbila uvařit domácí černou kávu. Strážmistr Josef Bečka však odešel z restaurace a dvojice za něj musela zaplatit útratu, která činila něco kolem šedesáti korun. Když strážmistra nalezli, požadovali po něm uhrazení útraty. Strážmistr slíbil, že dluh urovná, a navrhnul, že si mohou jít ještě sednout do blízké restaurace. Cestou se dal na útěk a doběhl na zahradu pivnice na okraji Hradce Králové a zde se kolem 21.00 hodiny střelou do krku ze služební karabiny usmrtil. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že strážmistr Josef Bečka, tehdy 32 let starý, ženatý, s praxí 12 let, byl již delší dobu zamlklý a choval se podivně. Dosvědčila to i jeho manželka. Najevo vyplynuly dluhy, které činili 1899 Kč. Většinou dlužil různým hostinským. Dále bylo zjištěno, že před sebevraždou jej upomínal o zaplacení dluhu neznámé výše jeho švagr, vrchní strážmistr Ladislav Kousal z četnické stanice Habry. Rodiče zemřelého poukazovali na to, že příčinou sebevraždy mohla být skutečnost, že Josef Bečka neuspěl při prosbě o přijetí do hodnostní školy v roce 1923 a nebyl připuštěn k přijímací zkoušce ani v následujících letech 1924 a 1925. Podle velitele četnického oddělení v Jičíně však byl Josef Bečka lehkomyslný se sklonem k nadměrnému pití, za což byl i kázeňsky trestán. Důvodem k sebevraždě byla neschopnost hradit své finanční závazky a možný strach před trestem pro bezdůvodné zběhnutí z předepsané obchůzky. Pohřeb strážmistra Josefa Bečky se konal 19. prosince 1925 na vojenském hřbitově v Hradci Králové. Za četnictvo pronesl smuteční řeč velitel oddělení v Hradci Králově štábní kapitán Václav Holý. Mimo příslušníky četnictva se jej zúčastnili i zástupci armády, civilních úřadů a městské policejní stráže.
V roce 1926 byly zaznamenány celkem čtyři sebevraždy četníků v působnosti Zemského četnického velitelství Čechy.
Dne 22. března 1926 se zastřelil svou služební karabinou v kuchyni četnické stanice Krč (ČO Praha II) strážmistr Oldřich Smutný. V době sebevraždy bylo strážmistru Oldřichu Smutnému 24 let a u četnictva sloužil pátým rokem. Strážmistr Oldřich Smutný udržoval přátelství s architektem Václavem Podzimkem z Krče. S jeho manželkou časem navázal důvěrný vztah. Před sebevraždou, 21. března, seděl s přáteli v restauraci v Krči, kde byli i manželé Podzimkovi. Václav Podzimek utrousil poznámku o tom, že viděl Oldřicha Smutného jednou kolem půlnoci odcházet od jejich domu. Ten to sice popřel, ale bylo zřejmé, že mu již Podzimek nedůvěřuje. V době, kdy se hovořilo o tom, že četnická stanice v Krči bude zrušena, naléhal Oldřich Smutný na Podzimkovou, aby se rozvedla a odešla s ním do jeho nového působiště. Ta to odmítla a požádala jej, aby byl jejich vztah skončen, což jí přislíbil. Z restaurace na četnickou stanici se vrátil asi tři hodiny po půlnoci. Spolubydlící strážmistr jej požádal, aby šel spát, což Smutný neučinil a začal psát dopisy. Pak požádal strážmistra Fajta o sirky, a když mu tento odvětil, že sirky nemá a aby šel konečně spát, odešel strážmistr Oldřich Smutný do vedlejší kuchyně a tam se zastřelil. V průběhu šetření bylo zjištěno, že myšlenkou na sebevraždu se zabýval strážmistr Smutný již v minulosti. V předchozím roce 1925 měl známost s Růženou Kosíkovou z Podolí. Při jedné schůzce v lese u Krče jí žádal, aby spáchali společně sebevraždu. Poté, co to ona odmítla, vystřelil dvě rány do stromu a řekl: „Tyto rány měly prolétnouti naše srdce.“ Také Podzimkové často vyhrožoval sebevraždou, když se s ním rozejde. Pohřeb zesnulého se konal 25. března 1926 na pankráckém hřbitově. Mimo rodičů a příbuzných se jej zúčastnil náměstek zemského četnického velitele plukovník Rudolf Mládek, I. pobočník zemského četnického velitele podplukovník Jan Ševčovič, přes 100 příslušníků četnictva, zástupci obecní samosprávy, spolků a řada civilního obyvatelstva. Za četnictvo pronesl smuteční řeč velitel četnického oddělení Praha II štábní kapitán Jiří Jeschke.
Dne 12. června 1926 se zastřelil ze své služební karabiny v lese u obce Milín v příbramském okrese strážmistr Josef Holý z četnické stanice Dobříš (ČO Příbram). V době své smrti sloužil u četnictva desátým rokem, byl svobodný, stár 29 let. Strážmistr Josef Holý odešel ze stanice odpoledne 10. června plně vystrojen. Zanechal zde po sobě dopis na rozloučenou, ve kterém uvedl, že odchází na obchůzky věčností. Dopis byl nalezen v noci z 10. na 11. června a ihned bylo zahájeno pátrání po strážmistru Josefu Holém. Ten mezi tím navštívil několik hostinců, kde vypil nějaké víno a rozloučil se s hostinskými a přítomnými hosty. V kavárně Rekord v Dobříši zakoupil za půjčené peníze dvě láhve vína, které vypil s číšnící podniku. Té se také zeptal, zda s ním nechce zemřít. Potom, co dostal zápornou odpověď, odešel dál. Potom se zdržoval na samotě Hadač u obce Milín. Zde bydlel pohodný Hadač, kterému sdělil, že stíhá cikány. S Hadačem i jeho dcerou normálně rozmlouval. Několikrát se z jejich domu vzdálil. Oba je také požádal, aby ho neprozradili četníkům, kteří ho budou hledat, protože má schůzku s dívkou. Od Hadačů odešel kolem 23. hodiny s poznámkou, že odchází na smluvenou schůzku. Dále už jej živého nikdo nespatřil. Dne 12. června 1926 okolo 5. hodiny jej nalezl kočí Jaroslav Zungbauer mrtvého na kraji lesa u Milína. Z dopisu na rozloučenou, který zanechal na stanici, vyplývá, že důvodem jeho činu byla finanční tíseň, neboť nebyl schopen splácet dluhy a také láska k neznámé ženě. O té se svěřil asi tři týdny před svou smrtí hostinskému Ludvíku Kopáčkovi z Dobříše, kterému řekl, že jeho neštěstím je jakási hostinská. Její jméno však neřekl a to tak zůstalo dodnes tajemstvím zemřelého strážmistra. Poslední rozloučení se strážmistrem Josefem Holým se konalo na hřbitově v Milíně dne 15. června 1926, kde bylo tělo zemřelého farářem vykropeno a následně bylo převezeno za účasti kněze, velitele četnického oddělení Praha I a zástupce velitele četnického oddělení v Příbrami, zástupců místních spolků a civilní správy a 28 četníků, na hřbitov sv. Jiří v Plzni – Doubravce. Se zemřelým se zde krátkým proslovem rozloučil pobočník exponovaného četnického štábního důstojníka v Plzni kapitán František Karhan.
Dne 19. října 1926 se ze své služební karabiny zastřelil na světnici mužstva na četnické stanici v Chodové Plané (ČO Plzeň) strážmistr Josef Neubauer. Dne 18. řijna 1926 o půlnoci se vrátil strážmistr Josef Neubauer z obchůzky. Její ukončení zahlásil zástupci veliteli stanice, který mu povolil vzdálení k rodině v Plané. Josef Neubauer odešel domů, kde se však pohádal se svou manželkou. Nevraživost mezi nimi panovala již od května roku 1923. Manželka obvinila četnického strážmistra, že v noci ze 17. na 18. října zneužil její dceru z prvního manželství, Irenou Marie Hellerovou, narozenou 3. srpna 1912. Irena Marie to potvrdila a manželka strážmistra údajně našla na povlečení její postele krvavou stopu. Manželka hrozila, že na Josefa Neubauera učiní oznámení, a že mu tento čin nikdy neodpustí. Strážmistr se tak ve vycházkovém stejnokroji vydal zpět na četnickou stanici, která byla v tuto dobu prázdná. Napsal dopis na rozloučenou: „Chod. Planá 19. 10. 1926, 7.45 hod. Drazí rodiče. Já Vás srdečně prosím by jste mě odpustili že Vás tímto způsobem opouštím. Nesnesu dále počínání mojí manželky ode dne mého sňatku 3. 5. 1923 jest můj život zatarasen se strany mojí manželky. Proto Vás všechny opouštím se srdečným S Bohem. Váš zničený syn Josef.“ Následně nabil služební karabinu a usmrtil se ranou do pravého spánku. Josef Neubauer se narodil 26. listopadu 1898 v obci Všekary v tehdejším okrese Horšovský Týn. U četnictva sloužil desátým rokem. Podle svých nadřízených byl pilný, svědomitý oblíbený četník. Pohřeb se konal na hřbitově v Plané dne 21. října a zúčastnilo se jej 30 četníků, jedna rota janičářského praporu č. 6 z Plané, přednosta okresní správy politické, jeho náměstek, přednosta okresního soudu v Plané a mimo nejbližších také široká veřejnost. Smuteční řeč pronesl za nepřítomného velitele oddělení kapitán Emanuel Vacovský, velitel oddělení v Klatovech a okresní velitel z Plané kapitán výkonný Čeněk Demuth.
Dne 22. listopadu 1926 v 11.30 hodin zemřel v Praze na klinice profesora Schloffera strážmistr Václav Hrabák, podřízený četník ze stanice Turnov, který byl odvelen do hodnostní školy „A“ u doplňovacího oddělení v Praze. Strážmistr Václav Hrabák překročil dne 20. listopadu večerku. Byl v hotelu „Na staré poště“, kde vypil nějaký alkohol. Se společností se pak přesunul do Valdštejnské vinárny, kde vypil šest skleniček vína. V této vinárně opil 21 let starou švadlenu Žofii Červenkovou. Václav Hrabák byl o osm let starší. Tato situace vyvolala hádku s bratrem Žofie, Oldřichem Červenkou, který byl přítomen se svou manželkou. Celý spor mohl skončit rvačkou, kdyby nezasáhl vrchní číšník. Podle něj byl Václav Hrabák už silně opilý. Oldřich Červenka se se svou ženou i sestrou vydal k velitelství četnického doplňovacího oddělení, kde si chtěl podat stížnost na Václava Hrabáka. Dozorčí četník jej odkázal na denní dobu. Poté se dostavil Václav Hrabák a žádal po dozorčím, aby o věci nečinil služební záznam, neboť všichni zúčastnění jsou jeho dobří přátelé. Strážmistr Jan Neubauer, který měl dozorčí službu věc ohlásil. Velitel četnického doplňovacího oddělení major Karel Friedrich nařídil službyvedoucímu ve Štefánikových kasárnách, strážmistru Malému, aby se Václav Hrabák dostavil 22. listopadu k raportu a případ vysvětlil. Současně kapitánu Jindřichu Biskupovi, důstojníku u doplňovacího oddělení nařídil, aby Václavu Hrabákovi domluvil při vyhlášení denního rozkazu. Ten se však k vyhlášení denního rozkazu nedostavil. Vyžádal si u strážmistra Malého povolení k odchodu, kdy přislíbil, že se do doby vyhlášení rozkazu vrátí, slib však nedodržel. Za porušení povinnosti dostavit se k vyhlášení denního rozkazu byl Václav Hrabák určen kapitánem Biskupem taktéž k raportu. Když odcházel kapitán Biskup z kasáren, s Václavem Hrabákem se potkal a sdělil mu, že je určen k raportu. Téhož dne, ted 21. listopadu, před polednem odešel Václav Hrabák z kasáren opět do hotelu Na staré poště, kde si dal oběd. Po obědě napsal několik dopisů a rozloučil se se všemi přítomnými podáním ruky se slovy, že už nikdy nepřijde, protože má 70 dní kasárníka . Jeho další jednání se nepodařilo objasnit až do jedné hodiny po půlnoci, kdy se na Masarykově nábřeží střelil z opakovací pistole do spánku. Záchrannou službou byl převezen do zdravotnického zařízení, kde však těžkému zranění podlehl, aniž by nabyl vědomí. Strážmistr Václav Hrabák ve svých dopisech na rozloučenou uvedl, že nikdo z jeho rodiny nebyl nikdy trestán a tak ani on nesnese trest, byť jen kasárníka. Přitom o jeho přestupku nebylo ještě v té době nikým rozhodnuto. K jeho rozhodnutí mohla přispět i událost z 30. března 1926, kdy strážmistr Václav Hrabák eskortoval dva nebezpečné zločince vlakem do věznice na Mírově. Jeden z nich však uprchl a až za přispění četníků ze stanice v Křinci byl dopaden. Vojenský soud, který věc projednával, zprostil strážmistra Václava Hrabáka obžaloby pro nedostatek skutkové podstaty trestného činu porušení povinností ve službě strážní. Zemské četnické velitelství, s ohledem na rozsudek soudu, tak přikročilo k pouhému poučení strážmistra Václava Hrabáka. Svou roli na celém činu mohlo mít i případné požití alkoholu před činem. Pohřeb strážmistra Václava Hrabáka se konal na olšanských hřbitovech 24. listopadu. Zúčastnil se jej otec zemřelého, jeho bratr s manželkou, posluchači hodnostních škol a informačního kurzu pro četnické důstojníky výkonné, velitel četnického doplňovacího oddělení major Karel Friedrich, zemský četnický velitel generál Bohuslav Knobloch a zástupci zemského četnického velitelství. Nad hrobem promluvil major Karel Friedrich.
V letech 1927 a 1928 se událo po jedné sebevraždě četníka.
Dne 11. 8. 1927 se zastřelil ze služební karabiny strážmistr Tomáš Kapita z četnické stanice Podbořany (ČO Chomutov) a to na louce za obcí Podbořany. Dne 11. srpna 1927 ve 22.00 hodin byl velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Emanuelem Havlíčkem strážmistr Tomáš Kapita odeslán do obchůzkové služby. Krátce poté, co na obchůzku vyrazil, si k hlavě přiložil služební karabinu a vystřelil. Mrtvé tělo nalezl druhého dne ráno polní hlídač z Podbořan Karel Abl, který vyrozuměl četnickou stanici. Podle okresního četnického velitele v Podbořanech vrchního strážmistra Jakuba Čápa, byl strážmistr Tomáš Kapita uzavřené povahy, trudomyslný a nesdílný a zvláště v době před sebevraždou zamlklý. Navíc měl zdravotní problémy se žaludkem, na což si často stěžoval. Navíc strážmistr Tomáš Kapita hodlal uzavřít sňatek a proto si podal k příslušnému velitelství žádost. U četnictva sloužil již devět let a bylo mu 31 let, tudíž podmínky k udělení souhlasu ke sňatku splňoval. Strážmistr při podávání žádosti ovšem zamlčel důležité okolnosti o poměrech ve své rodině a provedl úpravu ve svém rodném listě. Trpěl totiž komplexem nemanželského dítěte, které bylo vychováváno cizími lidmi, a nechtěl, aby se tyto skutečnosti dále rozšiřovaly. Pro rozpory byl spis se žádosti o povolení k uzavření sňatku vrácen k doplnění a vysvětlení. Spis se ovšem na četnické stanici Podbořany ztratil a zdejší velitel předpokládal, že jej zničil sám Tomáš Kapita. Co však bylo pravým důvodem k sebevraždě, se nepodařilo řádně objasnit, protože Tomáš Kapita nezanechal dopis na rozloučenou, ve kterém by své jednání nějak vysvětlil. Komise zemského četnického velitelství dospěla k závěru, že oním důvodem mohlo být vyzrazení soukromých poměrů strážmistra a také jeho zásah do úředních dokumentů, neboť tímto jednáním se vystavoval nebezpeční trestního stíhání pro padělání veřejné listiny. Pohřeb se konal 14. srpna 1927 na hřbitově v Podbořanech a zúčastnilo se jej asi 20 příslušníků četnictva. Smuteční řeč pronesl v zastoupení za velitele oddělení v Chomutově štábní kapitán Jan Faktor, velitel oddělení v Mostě. Pohřbu se zúčastnila i snoubenka zemřelého se svojí matkou.
Posledním příslušníkem četnictva, který si za první desetiletí existence Československa rozhodl násilně si vzít život je strážmistr Bohumil Zika ze stanice Chabařovice (ČO Teplice – Šanov). Učinil tak 19. června 1928, kdy se zastřelil ze služební karabiny ve svém bytě v Chabařovicích. Strážmistr Bohumil Zika byl 18. června v 1.00 hodině v noci odeslán do služby, která měla trvat 13 hodin, včetně dvou hodin určených k odpočinku. Službu měl ukončit téhož dne ve 14 hodin. Protože se v předepsaný čas nevrátil, konal velitel stanice s dalším četníkem kontrolní obchůzku, při které však strážmistra nenalezli. Teprve druhého dne byl nalezen mrtev ve svém bytě s prostřelenou hlavou. V bytě byl sám, neboť jeho manželka byla od počátku června u bratra v Praze. Vyšetřováním bylo zjištěno, že strážmistr nekonal předepsanou obchůzku. Již v 9 hodin dopoledne dorazil do hostince v Předlicích, což byl služební obvod policejního komisařství v Ústí nad Labem. Zde vypil tři malá piva a odešel až ve 23.45 hodin po upozornění hostinským, že je zavírací hodina. Nadřízení strážmistra Ziky pochybovali o tom, že by vypil pouze tři malá piva. O strážmistru Zikovy se vědělo, že se rád napije, ale zásadně tak činil doma, aby nebudil veřejné pohoršení. Sice za to byl nadřízenými napomínán, ale své služební povinnosti plnil tak, jak se od něj očekávalo, a nezavdával důvod ke kázeňskému řešení problému. Kde se strážmistr Zika zdržoval po odchodu z hostince, se nepodařilo objasnit. Zřejmě šel do svého bydliště v Chabařovicích, neboť sousedé z domu uvedli, že kolem 9 hodiny ráno slyšeli dutou ránu, podobnou výstřelu, ale nevěděli, odkud pochází. Strážmistr Zika nezanechal dopis na rozloučenou a tak nebyl důvod jeho sebevraždy řádně objasněn. Vyšetřující orgány vyslovily domněnku, že svou vinu na tom mohly mít neutěšené rodinné poměry a stav mysli po požití většího množství alkoholu. Strážmistr Zika byl jinak hodnocen jako zdatný četník s jedinou stinnou stránkou – sklonem k nadměrnému pití alkoholu. Další příčinou mohl být strach z následků trestného jednání, kterého se dopustil tím, že bez řádného důvodu se samovolně odchýlil od předepsané obchůzky, při kterém se odebral do cizího objektu, aby tam mohl nerušeně popíjet. Pohřeb strážmistra Bohumila Ziky se konal 21. června na městském hřbitově v Chabařovicích za účasti kapitána Leopolda Kanna, který zastupoval velitele četnického oddělení. Dále se pohřbu zúčastnilo na padesát příslušníků četnictva a řada civilních osob.
3.4 Postoj četnické správy k problematice sebevražd ve sboru
Velice těžko lze vyjádřit postoj četnické správy k danému problému, neboť tyto se mohly měnit s osobami velitelů zařazených na jednotlivých pozicích hierarchie četnické správy. Dochovanou dokumentací k uvedenému tématu, která vyjadřuje postoj četnické správy, v námi sledovaném období, jsou písemné práce velitelů zemských četnických velitelství z roku 1924.
Dne 22. listopadu 1924 vydal tehdejší generální velitel četnictva generál Karel Vyčítal rozkaz podřízeným zemských četnickým velitelům, aby vypracovali do konce roku 1924 písemnou zprávu, ve které vyjádří svůj osobní názor na sebevraždy četnických příslušníků v jeho služebním obvodě. Práci měli zpracovat zejména na základě svých životních a služebních zkušenosti. Současně měli navrhnout kroky, kterými by se dal tento truchlivý zjev na nejvyšší možnou míru omezit. Současně však gen. Karel Vyčítal upozornil na to, že zná spis prezidenta Tomáše G. Masaryka a tudíž věděl, že sebevraždám není možné úplně zabránit.
Velitel Zemského četnického velitelství Čechy generál Karel Skorkovský ve svém pojednání poukázal na skutečnost, že o příčinách, záhadách a možnostech sebevraždám zabránit uvažovali již od pradávna četní filozofové téměř všech kulturních národů. Počínaje od Konfucia a Sokrata až po Kanta a Masaryka. Vyjádřil svůj názor, že veřejné mínění mělo zakořeněnou tradici a přesvědčení, že veškeří příslušníci četnictva jsou muži nad výsost morální a charakterní. Dle jeho názoru tomu tak bylo před válkou (myšlena světová válka z let 1914 – 1918), kdy poměrně nízký počet četnických aspirantů byl doplňován vybranými, intelektuálně, morálně a fyzicky bezvadnými poddůstojníky armády. V posledních letech před válkou nejčastěji v hodnosti četaře. Následkem válečných a poválečných událostí, kdy začalo docházet k masovým krádežím, drancování, loupežím na dráze a poštách a další kriminalitě, byl stav četnictva navýšen asi o 2500 mužů. V poválečné době, kdy nebyly konsolidovány poměry v armádě, této politické úřady nedůvěřovaly a nejčastěji vyžadovaly pro udržování veřejného pořádku četnické asistence. Nezřídka se stalo, že vojíni povolaní k četnické asistenci se přidali na stranu výtržníků. Ministr vnitra Alois Švehla tak požadoval co nejrychlejší naplnění stavů četnictva, za tu cenu, že nebyly uchazeči řádně prověřování. Přijat byl téměř každý, kdo si přihlášku o přijetí do četnictva podal. Stávalo se však, že ještě několik let po roce 1918, kdy byl tento záměr realizován, nebyly v personálním spise uchazeče, nyní již četníka, všechny požadované dokumenty. Velká většina nově přijatých četníků se rekrutovala z vojínů demoralizované rakouské armády, kteří strávili několik let na frontě, neměli porozumění pro kázeň a pořádek, byli duševně zanedbání, mravně otupělí, fyzicky vyčerpáni a často pod vlivem bolševických nebo komunistických myšlenek. Přestože generál Karel Skorkovský svou práci psal již šest let po válce, nezbylo mu, než konstatovat, že s následky špatného výběru nových četníků v roce 1918 se četnictvo potýká po celou dobu. Neblahé následky ukvapeného výběru nových četníků spatřoval zejména ve vysoké kriminalitě četníků a také v celkovém počtu sebevražd ve sboru. Těmto četníkům, dle jeho názoru, scházela náležitá morální síla a pružnost nervů, aby dokázali snášet mužně a trpělivě životní nesnáze a obtíže. Raději tak sáhli po sebevražedné zbrani, než aby čelili následkům svých činů. Další skupinu četníků se sebevražednými sklony definoval jako četníky melancholicky založené, které přivede každá nepatrná událost z duševní rovnováhy. Často ono duševní vykolejení přivodil partnerský nebo rodinný vztah. Ve své práci je přirovnal k třtinám větrem se klátícím bez všeho náboženského přesvědčení. U těchto jedinců nebylo možné sebevražednému jednání předejít, neboť bývali zamlklí, nesdílní a samotářští. Případy, kde bylo možné preventivně působit proti případnému sebevražednému jednání, byli ti četníci, u kterých bylo možné předpokládat sebevražedné jednání pro kázeňské nebo trestní řízení. Tito měli být neustále pod dohledem a měl jim být v nejmožnější míře znesnadněn přístup ke zbrani. Jako jediné účinné působení proti sebevraždám v četnictvu viděl generál Karel Skorkovský jedině přísné posuzování uchazečů o četnickou službu. Současně podotkl, že v tomto ohledu byl šéflékař jemu podřízeného velitelství přísný a bezohledný .
Generál Alois Jirka, zemský četnický velitel v Brně, na úvod své práce konstatoval celkem třináct případů sebevražd četníků, které se v letech 1918 – 1924 udály v rámci jemu podřízenému velitelství. Případy doplnil též důvody, které četníky k sebevraždám vedly. Stejně tak jako jeho kolega, generál Karel Skorkovský, upozornil na skutečnost, že ve společnosti nového státu došlo obecně k nárůstu sebevražedného jednání. Tento fakt přímo souvisel se sociálními, hospodářskými a kulturními poměry, které ve státě v první polovině 20. let panovaly. Osobně považoval každého sebevraha za politování hodnou oběť poruchy duševní rovnováhy, které nebylo možné přičítat odpovědnost za čin. Jako hlavní příčinu viděl ve ztrátě víry, ve společnosti, která byla vychovávána a zaměřena sobecky a materialisticky. Doslova o tom napsal: „(…) To je kletba kultury. Přítomnost je zlá, ale horší bude budoucnost. Přestali jsme věřit v sílu ducha a spoléháme na sílu mas. Kulturní úroveň mas nabývá převahy a vede pak k takovým důsledkům, neboť kultura pozbyla své přitažlivosti a upadá. Dolů místo vzhůru! – zní naše heslo. Soběstačnost, spokojenost a veselá mysl jsou podkladem lidského štěstí. Skromný člověk stvoří si nejtrvalejší vnitřní mír; spokojenost, která se pojí s veselou myslí a tvoří se soběstačností pilíř pravého štěstí, trojklannou to kotvu, s níž loď života v každé bouři vytrvá. Muž, který se naučil býti skromným, který je soběstačný a nemá žádných potřeb, najde štěstí ve svém vlastním srdci, stvoří si náplň nejčistějších radostí, nabude nejskvostnější veselou mysl a povznášející pocit vnitřní neodvislosti a samostatnosti, která mu propůjčí nejspolehlivější sílu pro všechny zkoušky života.“ V závěru své práce si posteskl, že jeho názor je naprosto nemoderní a zastaralý, ovšem platný po celou existenci lidstva.
Zemský četnický velitel pro Slezsko, plukovník Josef Hammer předložil svému nařízenému velice stručnou zprávu. Jako velitel nejmenšího zemského velitelství, co do rozlohy, tak do počtu přiděleného četnictva, evidoval rovněž nejnižší počet sebevražd. Pouhé čtyři. Stejně tak jako jeho předchůdci, upozornil na to, že: „Moderní nazírání na život, nesnadné přizpůsobování se poměrům z toho zklamání a hořkost, často nezaviněná choroba jsou sto vznítiti myšlenky sebevražedné zvláště u lidí nábožensky nezaložených, povahově nevyrovnaných a neustálených tím spíše, když nedostává se sebedůvěry a schopnosti k zdolání doléhajících protivenství života.“ Současně zmínil, že v četnickém sboru se nenachází již taková sounáležitost, jako byla před válkou. Sám za sebe však plukovník Josef Hammer nepřikládal sebevraždám četníků ze soukromých důvodů takovou důležitost, jakou se snažil vyvolat dobový tisk.
Stejně stručnou zprávu sepsal zemský četnický velitel pro Slovensko plukovník Bohuslav Knobloch. Opět se v zásadních bodech důvodů vedoucích k sebevražednosti v četnictvu shodl se svými kolegy. Z případů sebevražd v rámci svého služebního obvodu odvodil, že se nejčastěji jedná o četníky, kteří prodělali světovou válku a k četnictvu byli přijati po vzniku Československa. Poukazuje, jako generál Karel Skorkovský na nekvalitní výběr četníků v této době. Řada z nich se z válečných polí vrátila s menšími či většími defekty a to jak tělesnými tak zejména fyzickými, kterým při odvodu k četnictvu nebyla věnována náležitá pozornost. Tito muži strávili svůj nejprudší duševní vývoj v demoralizujícím okolí a surových poměrech. Někteří z nich se dostali do nového prostředí, čímž je myšlen tehdejší slovenský venkov, jakému nebyly přivyklí. Špatné společenské poměry, těžká služba, starosti existenční a na druhé straně dostupný alkohol, tabák, excesy v sexuálním životě přivedly slabé jedince do bludného kruhu, ze kterého mohly nalézt jen jediné řešení. Plukovník Bohuslav Knobloch odhadoval, že shora uvedené příčiny sebevraždy lze aplikovat na cca 90% četnických sebevražd. Další důvody, jako strach a hrůza před následky nezákonného jednání, nešťastná láska nebo zármutek byly jen posledním impulsem k dokonání smutného činu. Plukovník Bohuslav Knobloch si povšiml, že u většiny četníků zemřelých na následky sebevraždy se sebevražedné jednání objevovalo jako anamnéza v rodině. Doporučoval této skutečnosti věnovat zvýšenou pozornost při výběru četnických aspirantů, jako prevenci výskytu sebevražd ve sboru.
Plukovník Vladimír Putna, velitel zemského četnického velitelství pro Podkarpatskou Rus nazíral na sebevraždy jako na chorobný jev, který měl původ v poválečných poměrech. Domníval se, že s odstupem času od války se počet sebevražd bude snižovat. Připojoval se k názoru T. G. Masaryka, kdy vyjádřil myšlenku, že k sebevražednosti vede oproštění se od mravnosti. V rámci svého služebního obvodu nezaznamenal sebevraždu, která by byla v přímé souvislosti s výkonem služby. Jedinou prevenci proti sebevraždám viděl v poučování podřízeného mužstva a pečlivou mravní výchovou. Dále se mělo dbát na pečlivý výběr vedoucích četníků, zejména velitelů stanic, kteří se měli více zajímat o soukromé poměry svých podřízených, v případě zjištění podezřelých poměrů v osobním životě podřízeného měli být schopni podat pomocnou ruku, přátelskou rada nebo přesvědčení. Současně nabádal, v rámci služebních předpisů, na korektní a příkladné vystupování četnických velitelů, blahovolné jednání a získání důvěry podřízených. Na stanicích se měla pěstovat důvěra a kamarádství. Doporučoval, aby se velitelé pokoušeli o poznání lidské duše, aby v případě signálů o možném sebevražedném jednání dokázali včas zasáhnout. V závěru své práce konstatuje: „(…) Nemáme práva samovraha odsuzovati a priori a poněvadž při mrtvém málo kdy lze se přesvědčiti o tom, co se dělo v jeho nitru, než odhodlal se k činu, jest místo odsuzování a planého moralizování na místě soucit a reflexe o ceně života. Přísloví De mortuis nil nisi bene platí nejvíce o samovrazích. Vzpomínka na samovraha musí nás naplnit soustrastí nad jeho osudem. Z každé samovraždy zírá na nás tragika života, tragika lidství. Povinnost sebezachovati nemůže se vyčerpávati péčí o tělesné zdraví. Tělesné zdraví jest sice nezbytnou podmínkou veškeré snahy sebezachovati, ale je patrno, že člověk úplně zdravý marně by se domáhal blaha, kdyby ke zdatnosti tělesné nepřistoupila zdatnost duševní. Zdravé tělo musí míti zdravou mysl – mens sana in corpore sano. V tom smyslu můžeme normu mravní vyjádřiti jako povinnost sebevýchovy, která obsahuje v sobě dvě povinnosti: povinnost sebevzdělání a povinnost sebeovládání. Názvy tyto mluví samy za sebe, že teprv obě tyto zásady vyjadřují to, co náleží k duševnímu zdraví.“
Každý život má svou velikost. (Gorkij)
Ty Tomáš