Vzpomínka vydaná v Petřvaldských novinách č.2 roku 2003
Francek Gungur
Někdy v životě podléháme skepsi, zdánlivě se nám nic nedaří a na přítomnosti nevidíme nic dobrého. V takových případech je dobré si zavzpomínat třeba na život našich předků nebo prarodičů a pokusit se srovnávat dřívějšek s dneškem.
V dnešním vzpomínání se o to pokusím příběhem, který se přihodil mé mamince. Příběh vypadá úsměvně, ale v realitě už tak úsměvný nebyl.
Vracím se do dob před první světovou válkou. Petřvalďané žili tehdy velmi rušným životem. Na jámě Evžen (na Březinách) se pilně těžilo uhlí, stavěly se další hornické kolonie, přibývaly obchůdky, hospody. Ovšem nejvíce se stavěly potravinové obchůdky a vzniklo i první potravinové družstvo. Jako zvláštnost uvádím, že v potravinářských obchodech stával u vchodu velký dřevěný sud s petrolejem. Na uzavřeném víku stála malá ruční pumpa, kterou si hospodyně samy naplnily přinesené láhve. Petrolej patřil k tehdejšímu životu jako nezbytnost. Nebylo elektrické světlo, všude se svítilo jen petrolejovými lampami.
V červenci r. 1904 (tedy skoro před sto lety) se všichni Petřvalďané těšili na pouť, která se vždy konala nejbližší neděli po svátku sv. Jindřicha. Bývala to vždy slavná pouť (odpust) a scházeli se na ní lidé z celého okolí. Tak jako všichni, i moje maminka se chystala připravit sváteční oběd. Den před poutí okoupala ráno prvorozeného synka, tříměsíčního Karlíka, uložila do kolébky a zpíváním ho ukolébala k spánku. Maminka pěkně zpívala a vždy nás, děti, uspávala písničkou. Pak vzala nůši a motyku a spěchala na nedaleký záhon pole, aby nakopala první nové brambory na sváteční stůl. Spěšně se pak vracela domů.
Když otevřela dveře jizby, v níž bydleli, ustrnula a nebyla schopna slova. Malého Karlíka totiž kolébalo podivné stvoření. Na první pohled to byl mohutný chlap, ale bylo to jen zdání. Chlapík měl totiž na sobě několik kabátů a na hlavě naražených několik klobouků. Viděl, jak se maminka lekla, a tak ji uklidňoval slovy: "Něbujtě se mě, jo někradym a nic vum nězrobim. Jo je Francek Gungur a chodim tu po žebraňu. Tyn váš syneček tu tak křičol, tuž go kolybjym."
Maminka si oddechla, usmála se na Francka a děkovala mu, že se tak pěkně ujal plačícího Karlíka. Pak se Francka zeptala, jestli už snídal. Ten jen smutně zavrtěl hlavou. Maminka neotálela, pobídla Francka, aby si sedl ke stolu, na němž ležel chléb, zabalený v bílé plachetce.
Ukrojila z něho notný kus, do hrníčku nalila zbylou kávu od snídaně a pobídla Francka, aby se nasnídal. Ten nesměle a nevěřícně sedal ke stolu. Už si zřejmě nepamatoval, kdy takhle mohl ke stolu usednout. Žebrákům se totiž jídlo dávalo na venkovní schody nebo jedli jen tak vestoje.
Pomalu a s blažeností v obličeji ulamoval Francek kousky chleba a zapíjel vlažnou kávou. Snad se mu zdálo, že snídá jako pán.
Darmo si maminka lámala hlavu, proč je Francek tak navlečený. Možná, že neměl kam složit ten svůj kabátový a kloboukový majetek. Možná, že to bylo upozornění na dostatečné množství starých hader a že mu přijde vhod nějaké jídlo či drobný peníz.
Francek Gungur už dávno přestal obcházet ten svůj žebrácky revír, zůstával však v podvědomí lidí a pořád se říkalo tomu, kdo byl příliš nebo nevhodně oblečený "že je nahandrovaný jak Gungur Francek".
E. Jurčíková