od zedir » úte črc 25, 2023 3:54
Tak tenhle případ mě tedy opravdu znechutil, ale nepřekvapil, co ostatně čekat od největší kriminální organizace na světě. Za mě však rozhodně potlesk dobovému tisku, který situaci takto trefně definoval a odhalil církevní dvojí metr, tedy že peníze jsou pochopitelně až na prvním místě. V takových a podobných případech vždy oceňuji skutečnost, že máme takový sekulární stát, jaký máme, a že v našem 21. století nežijeme v tmářství mytologie doby bronzové, jakkoliv se její dosud existující roztahovačná chapadla stále snaží mamonit, tutlat zločiny, cenzurovat, manipulovat a určovat svými dogmaty, co je ve společnosti přípustné, a co ne. Naši předci takové výsady bohužel neměli, vykořisťováním a zastrašováním byly jejich životy vrženy do hluboké temné propasti, z níž existovalo jen jediné možné vykoupení, které ovšem nebylo zadarmo - a světe, div se - řešení měla právě církev, která lidem prodávala lék na obavy, které jim sama v prvé řadě nasadila do myslí. Jedná se o nejvýnosnější podvod v dějinách, kdy lidé nejdříve kupují nemoc, a od ní samotné poté kupují i potřebný lék.
Tento případ beru právě jako jeden z těch, které podtrhují velké lokální a dobové rozdíly v přístupu k sebevrahům, zda byli smířlivě a soucitně bráni jako oběti své vlastní deprese (rozrušení, nemoci, neřešitelné situace...), nebo byli po své smrti ostrakizováni jako zločinci, kdy nám chování k sebevrahovi ze strany okolí a (církevní) obce sdělí více než konkrétní vykonaná sebevražda jako taková. Jakékoliv pomsty vykonávané na sebevrazích ze strany církve (a následně vlivem tabuizace pochopitelně i ze strany sousedů) pouze vypovídají o její vlastní nemorálnosti a zvrácenosti, jakkoliv si z nějakého nepochopitelného důvodu uzurpovala patent na pravdu, moudrost a etiku, aniž by se většinou k čemukoliv takovému byť i jen zdáli přiblížila. Je mi zle při představě, jak asi nakládali s mým předkem, který vykonal sebevraždu na konci 18. století. Jak mohla církev s vážnou tváří kázat o lásce k bližnímu, zatímco sebevraha přehazovali přes hřbitovní zeď nebo ho pochovali na rozhraní katastrálních území, aby patřil všem a nikomu zároveň, kdy byl sebevrah vnímán jen jako překážející věc hodná pohrdání nebo (půjdeme-li do středověku) sebevrahovo tělo znectili demonstrativní popravou. Těžko se chápe taková míra fanatismu a samotný fakt, že se společnost dané doby podařilo přesvědčit, že takové ohavnosti jsou zcela adekvátními reakcemi na tak tragickou událost, jakou v osobním i rodinném (a i v dalším přesahujícím) měřítku sebevražda představuje.