od zedir » pon kvě 10, 2021 20:37
Ano, a právě o tom to je, že když slyšíme, že ten a tamta spáchali sebevraždu, nikdy to není jen nějaká abstraktní položka, i když jsme daného člověka opravdu neznali. Vždycky se jedná o konkrétního člověka, který žil svůj život, měl své sny a plány, soubor hodnot, radosti, starosti a problémy... Dennodenně na ně působily tisíce vlivů, podnětů a informací, stejně jako na nás dnes a utvářely z nich ty lidi, kterými byli. Na každého z nich ten mlýnek dějin působil pochopitelně jinak a ti, kteří tyto tlaky nedokázali unést, měli k sebevraždě milion různých důvodů.
Když jsem psal o tom, že každá sebevražda je vlastně takovým určitým pomatením smyslů, stále jsem z toho vynechal různé typy sebevražd, například ty, které by se daly nazvat jako ušlechtilé, kdy někdo svou smrtí zachránil někoho jiného - uveďme příběhy z války, kdy se někdo nabídl jako oběť místo někoho jiného, když byrokratičtí a precizní Němci přišli s přesnými tabulkovými počty, kolik chtějí v nějaké odvetě zastřelit místních lidí. Z podobného ražení jsou případy manželů, kteří spáchali sebevraždu, aby jejich manželky a rodiny dostaly vyplacenou životní pojistku. Specifickými sebevraždami jsou takové, které vychází z nenaplnění určitých hodnot, v jejichž rámci byli daní lidé vychováni - například samurajové, kteří neunesli prohru, nacisté, kteří si zbožštili Hitlera a s pádem tisícileté Třetí říše se zastřelili i oni, protože další život neviděli. Když jsme u těch vojenských sebevražd, mohli bychom zmínit Rommela, který byl donucen a dal by se zařadit do té kategorie, kdy chránil jednak svou rodinu, jednak svou vojenskou pověst...
Tím se znovu dostávám k tomu, že každý sebevrah měl své důvody a i kdybychom je všechny znali a nám přišly nicotné, nejsme schopni posoudit, jak působily na sebevraha a v jakém rozpoložení mysli byl. O svém prapradědovi jsem přečetl v tisku, že příčinami byla bída a plicní nemoc, ale to je vše, co vím. Nevím, jak dlouho jeho nemoc (a jaká konkrétně, i když tipuji TBC) trvala, jak dlouho žil v bídě, která pro něj již byla neúnosná a myšlenka, že v ní žijí i jeho manželka a dvě dcery, nevím, jaký vztah s manželkou měl, mohla ho vinit, mohla ho utěšovat, sousedé se mohli posmívat, nevím, jestli měl nějaké závazky, které kvůli bídě již nezvládal plnit, nevím, jestli nedostal ten určitý poslední definitivní podnět právě v den sebevraždy, který jej zavedl za hranu, nevím, jestli jej nějaký známý "neinspiroval" vlastní sebevraždou, nevím, jak byl schopný přes svou nemoc vykonávat nějakou práci, nevím, jak moc silně věřící byl, nevím, v jakých podmínkách žil a těch faktorů, které rozhodovaly, bylo samozřejmě nekonečně více. O to mi jde, když bych chtěl, aby lidé, kteří se pouští do genealogie, tak aby neodsuzovali své předky, kteří zemřeli svou rukou, protože nemůžeme nikdy složit dohromady celou skládačku a získat dokonalý obraz jejich života, vždycky nám bude naprostá většina dílků chybět. Proto, když někdo hromadně takové předky odsoudí, přijde mi to jednak krátkozraké, protože neví, jaké problémy můžou dostihnout jeho samotného, jednak mi ta snaha hrát si na nějakého dokonalého soudce přijde hrozně nabubřelá.