Sebevrazi

Už jsme velké fórum, tak se podíváme na trochu vážnější věci. Někdo se vrhá na genealogii slavných politiků, literátů, vědců atd. Zde je to místo pro zveřejnění vašich projektů či výzvy na spolupráci.

Sebevrazi

Příspěvekod zedir » stř čer 10, 2020 1:05

Dobrý den,

inspirován projekty jako pátráním po panských zahradnících, ovčácích nebo rodech snížených, jsem se rozhodl systematičtěji věnovat také jedné oblasti, která mě již delší dobu zajímá, ale dosud jsem ji nějak zvlášť nezpracovával. Leckoho to možná překvapí nebo mu téma připadne morbidní, ale jedná se o sebevraždy. Tato tematika mě začala více zajímat ve spojitosti s mými nalezenými předky sebevrahy, obzvláště díky mému prapradědovi, který generačně není ode mě natolik vzdálen, ale v rodině se tato informace očividně stala tabu, o němž se nemluvilo, což je přístup, který mě osobně mrzí, protože mi to vždy připadne nejen jako snaha o vymazání povědomí o sebevraždě, ale i jako snaha o vymazání samotných předků, kteří k takovému kroku přistoupili. Tím více smutné mi to připadá právě proto, že se tito lidé už za života potýkali s mnoha trápeními a místo pokusů o pochopení jejich situace a přijetí/smíření se jim i posmrtně dostává pouze odsuzování - i přesto, že v okamžiku, kdy se k takovému činu uchýlili, nejspíše jen naprostá menšina tak činila při jasné mysli a mnohem spíše než jako o sebe-vrazích bychom o nich mohli hovořit jako o obětech deprese, melancholie, těžké životní situace apod. (jakkoliv je samozřejmě pochopitelné fyzické i psychické strádání pozůstalých a z toho plynoucí vztek vůči blízkým, kteří stále zemřeli svou vlastní rukou).

Osobně bych si přál, aby takoví předci nebyli ostrakizováni, ale přijímáni jako součást rodinné historie a připomínáni stejně jako každý jiný. V této souvislosti mě tedy zajímá, jak se k sebevrahům stavěla místní církev/obec, zda byli smířliví a zda byli sebevrazi pochováni na hřbitově nebo na nějakém zvláštním místě hanby, jestli byli pochováni hrobařem či farářem, jestli měli klasický nebo tichý obřad, jestli existují doby nebo místa s výrazným nárůstem sebevražd, jaké bylo zastoupení mužů a žen, jaký byl věkový profil, zastoupení na venkově/ve městech, jaké byly kdy a kde metody, jak hluboko se dají v matrikách takové záznamy nalézt, z jakých společensko-ekonomických poměrů pocházeli a v neposlední řadě samozřejmě také samotné důvody, o kterých se lze mnohdy dočíst v tisku nebo výjimečně i přímo v matrikách.

Myslím, že z přístupu k sebevrahům lze mezi řádky vyčíst i mnohé o vyspělosti či snad kultivovanosti doby/místa, jestliže někde nejdříve přehazovali zesnulého přes hřbitovní zeď, protože jej "nemohli" čestně pronést hlavní bránou hřbitova, moc hezkého to nevypovídá.

Předem děkuji za přeposlané záznamy.
Uživatelský avatar
zedir
 
Příspěvky: 5962
Registrován: pát kvě 02, 2014 3:59


Re: Sebevrazi

Příspěvekod ozana » čtv čer 11, 2020 13:16

Ožana neznamená ženu, přestože to kdysi velmi dávno bylo ženské křestní jméno
Uživatelský avatar
ozana
 
Příspěvky: 5575
Registrován: úte kvě 12, 2009 6:01
Bydliště: Petřvald
Oblast pátrání: Slezsko, Petřvald okr.Karviná, Šenov

Re: Sebevrazi

Příspěvekod greghouse » pát čer 12, 2020 21:07

Uživatelský avatar
greghouse
 
Příspěvky: 206
Registrován: stř pro 26, 2018 1:04
Oblast pátrání: Tukleky a okolí (okres Písek), Telč, Dačice a okolí, Derfle a okolní obce

Re: Sebevrazi

Příspěvekod Kirvin » ned čer 21, 2020 21:11

V roce 2012 jsem psal práci "Sebevraždy příslušníků četnictva ze stavu Zemského četnického velitelství Čechy v Praze v letech 1918 - 1928". Našel jsem pro celé desetiletí v archivu spisy, které zaznamenali prověřování okolností úmrtí příslušníků četnictva. Důvody jsou různé - psychické onemocnění, nešťastná láska, kriminální čin, existenční důvody, některé se objasnit nepodařilo. Pro účely této práce jsem přečetl Masarykovo sebevraždu v prvním českém vydání, také zajímavé.. V případě zájmu bych to sem mohl nějak nakopírovat nebo poslat..
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 170
Registrován: úte čer 04, 2013 16:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Sebevrazi

Příspěvekod DrZi » ned čer 28, 2020 11:03

náhodný nález:
levá strana, pátý zápis (26.6.1891)
http://actapublica.eu/matriky/brno/proh ... ?strana=42
DrZi
 
Příspěvky: 5
Registrován: sob črc 16, 2011 18:36

Re: Sebevrazi

Příspěvekod zedir » ned čer 28, 2020 16:43

Omlouvám se za opožděnou reakci, jen se toho času nedostává tolik, kolik by si člověk přál... Moc děkuju všem za přeposlané záznamy.

Kirvin píše:V roce 2012 jsem psal práci "Sebevraždy příslušníků četnictva ze stavu Zemského četnického velitelství Čechy v Praze v letech 1918 - 1928". Našel jsem pro celé desetiletí v archivu spisy, které zaznamenali prověřování okolností úmrtí příslušníků četnictva. Důvody jsou různé - psychické onemocnění, nešťastná láska, kriminální čin, existenční důvody, některé se objasnit nepodařilo. Pro účely této práce jsem přečetl Masarykovo sebevraždu v prvním českém vydání, také zajímavé.. V případě zájmu bych to sem mohl nějak nakopírovat nebo poslat..


Masaryka mám také stáhnutého, zatím jsem jenom listoval, ale rozhodně jeho práce vypadá zajímavě, tak se na něj také chystám.

Pokud byste s tím neměl moc práce, budu moc rád za cokoliv, co byste tu mohl sdílet - ale určitě po nikom nechci, aby cíleně pátral v matrikách (či jiných pramenech) a sám si přidělával práci navíc - jen když to nebude žádný problém. Každopádně předem děkuju.
Uživatelský avatar
zedir
 
Příspěvky: 5962
Registrován: pát kvě 02, 2014 3:59

Re: Sebevrazi

Příspěvekod Kirvin » čtv črc 02, 2020 11:03

1. Úvod
Zájem o historii bezpečnostních sborů na území bývalého Československa zaznamenává vzrůstající tendence. Zásluhu na tom nese např. popularizace četnictva v knihách Michala Dlouhého, který je rovněž autorem scénáře k televiznímu seriálu Četnické humoresky. Hlavní hrdinové mají své opravdové předlohy z řad prvorepublikového četnictva. Dalším záslužným počinem je memoárová literatura. Namátkou lze zmínit publikaci z pera již zmiňovaného Michala Dlouhého, který nám ve své knize Četnické trampoty nechává nahlédnout do života příslušníka četnictva Karla Macharta nebo publikace z nakladatelství Codyprint, kde byly knižně zpracovány vzpomínky četníka Františka Fary . Další práce publikované v různých odborných periodikách nebo sbornících, případně studentské práce, se více zabývají reáliemi četnictva, tedy výstrojí, výzbrojí, organizační strukturou apod. Jedna z mála publikovaných prací, vymezující se z běžného tematického okruhu reálií bezpečnostních sborů tzv. první republiky, je diplomová práce Jaroslavy Plosové obhájená v roce 2006 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jaroslava Plosová se pokusila popsat obraz četníka ve společnosti na příkladu Zemského četnického velitelství v Brně. Je tedy nutné zmínit, že za četnickou uniformou je třeba hledat člověka se vším, co k němu patří. Jako další kamínek do mozaiky obrazu četníka, jako člověka, v době první republiky, jsem si zvolil nadepsané téma mé práce. Sebevražda je společenský jev, o kterém se mnoho nehovoří. Sebevražda člověka je smutnou událostí, se kterou se veřejnost dokáže snadno vyrovnat a dokáže si jí v řadě případů i lehko odůvodnit. A najít tu „svou“ příčinu, proč k takové události došlo. Sebevražda příslušníka bezpečnostního sboru sebou nese pro veřejnost jistou pečeť tajemna, a to zejména proto, že široká veřejnost nemůže tak snadno nahlížet do života jeho příslušníkům. Navíc občas bývá bezpečnostní sbor prezentován jako „výběr toho nejlepšího“, co společnost mohla dát a není od jeho příslušníků takovéto jednání běžně očekáváno. Negativně na náhled k těmto událostem působí i způsob vyšetřování a možné hledání příčin uvnitř bezpečnostního sboru. Tyto signály bývají s nelibostí přijímány ve vedení bezpečnostních sborů a veřejnost tak bývá velice skromně informována o způsobu a hlavně zjištěných příčinách sebevraždy příslušníka bezpečnostního sboru. To samozřejmě vede k vytváření domněnek, mýtů a pomluv. Domnívám se, že to platilo v období první republiky tak jako v dnešní době.
Tato práce si klade za cíl především osvětlit jedno z temných míst historie četnictva, jakožto nejstaršího a nejdéle působícího bezpečnostního sboru na území našeho státu a vyvrátit některé smyšlenky, které se k tématu sebevraždy příslušníků bezpečnostních sborů tradují. Současně chce přiblížit a částečně i popsat život konkrétních příslušníků četnictva. Dnešní příslušníci Policie ČR mohou v předložené práci hledat paralely k dnešní moderní době, neboť ani náš současný největší bezpečností sbor není ušetřen těchto tragických událostí.
Časové období let 1918 - 1928 bylo vybráno proto, že v první polovině 20. let se společnost mladého Československa stále potýkala s následky světového válečného konfliktu, docházelo ke konsolidaci poměrů ve společnosti a tento stav odrážel i stav četnického sboru. Propagační publikace Deset let Československé republiky popisuje první desetiletí existence republikánského četnictva: „(…) Vliv válečné morálky nezůstal samozřejmě, jak již podotknuto, bez účinku na bezpečnostní poměry. Úcta před zákonem a právním řádem poklesla na povážlivý stupeň. Počet práce se štítících individuí neobyčejně vzrostl, nekonečná řada existencí byla zničena. Poválečná bída, nedostatek a drahota přímo ohrožovaly bezpečnostní poměry země. Rozkladem bývalé rakousko – uherské armády, rozpadnutím se jednotlivých vojenských jednotek a samovolným návratem vojínů z pole, dostávalo se mezi obyvatelstvo velké množství zbraní a nábojů vojenských. Pod vlivem valutových rozdílů rozmohlo se nesmírně podloudnictví, které vyčerpávalo síly nejen pohraniční finanční stráže, ale i četnictva. Zvláště těžký byl úkol, jejž musilo četnictvo vykonati na Slovensku a Podkarpatské Rusi. (…)“ Současně omezené časové ohraničení práce umožní bližší rozbor případů sebevražd, tak, aby práce neztratila na přehlednosti a návaznosti.

2. Československé četnictvo
(nástin organizačního a personálního vývoje)
Četnictvo bylo v zemích bývalé rakouské monarchie zřízeno rozhodnutím císaře Františka Josefa I. ze dne 8. června 1849 a to podle vzoru již dříve zřízeného lombardského četnictva. Rozhodnutím téhož mocnáře sankcionován byl provizorní organizační zákon ze dne 16. ledna 1850, číslo 19 ř. z., a ministerským nařízením ze dne 16. července 1860, číslo 51.503 byly pak vyhlášeny zásady o reorganizaci četnictva. Zákonem ze dne 26. února 1876, číslo 19 ř. z. byly tyto předpisy zrušeny a nahrazeny ustanovením uvedeného zákona. Okružním nařízením ze dne 29. února 1876, číslo 3717/1001-III, Věstník četnictva číslo 1 ex 1876, pak byla vyhlášena služební instrukce pro četnictvo. Novým zákonem o četnictvu ze dne 25. prosince 1894, číslo 1 r. ž. ex 1895 byl zákon předcházející, tedy číslo 19 ř. z. ze dne 26. února 1876 zrušen. Nařízením ministerstva zeměbrany ze dne 20. března 1895, číslo 43 ř. z. byly vyhlášeny nové organizační předpisy pro četnictvo, stejně tak jako nová služební instrukce pro tento sbor, schválená rozhodnutím císaře rakouského ze dne 3. března 1895. Tyto předpisy pak byly zákonem č. 11/1918 Sb. (tzv. recepční norma) převzaty současně se sborem četnictva nově vzniklým Československým státem. Zákon o četnictvu ze dne 25. prosince 1894, číslo 1 ř. z. ex 1895 byl zrušen zákonem ze dne 14. dubna 1920, číslo 299 Sb. z. a n., který byl pak pozměněn zákonem ze dne 31. ledna 1928, číslo 28 Sb. z. a n. Tento zákon byl zrušen až přijetím zákona č. 149/1947 Sb. ze dne 11. července 1947 o národní bezpečnosti, ke dni 23. 8. 1947. Stejně tak si ponechala platnost i četnická instrukce, jejíž platnost však byla výnosem ministerstva vnitra číslo 3266/13-1922 ze dne 5. července 1922 rozšířena na území celé Československé republiky, a to se všemi po jejím vydání provedenými změnami a doplňky, vyjímaje ustanovení, která se dotýkala aplikace trestního práva předlitavského (rakouského) a zalitavského (uherského), kde byly ponechány v platnosti původní nařízení četnické instrukce uherské. Četnická instrukce platila v mírně pozměněné podobě (výnos ministerstva vnitra číslo 46.071/13-1923 ze dne 1. července 1923 a číslo 47.446/13-1923 ze dne 13. července 1923) prakticky po celou dobu existence československého četnictva.
V roce 1873 došlo k reorganizaci četnictva, které bylo nově organizováno na zemská četnická velitelství, četnická oddělení, okresní četnická velitelství a četnické stanice. Na území historických zemí působilo Zemské četnické velitelství Čechy č. 2 se sídlem v Praze, Zemské četnické velitelství Morava č. 4 se sídlem v Brně a Zemské četnické velitelství ve Slezsku č. 15 se sídlem v Opavě. V Uhrách bylo četnictvo v roce 1867 zrušeno a nově zřízeno roku 1881. Jeho organizace byla odlišná od četnictva rakouského. Po vzniku samostatné Československé republiky, přijetím tzv. recepční normy, tedy z. č. 11/1918 Sb., bylo rakouské a uherské četnictvo převzato nově vzniklým státem. Zatímco v historických zemích zůstala bezpečnostní služba zachována, na území Slovenska došlo k situaci, kdy četníci maďarské národnosti téměř bez výjimky odešli do Maďarska. Četníci jiné národnosti zde zařazeni nebyli. Z tohoto důvodu musela být služba na Slovensku a později k Československé republice připojené Podkarpatské Rusi nově konstituována. Řešením bylo odvelení mužstva z historických zemí a vycvičení nových příslušníků z řad Slováků a Rusínů. Československé četnictvo si ponechalo organizační strukturu vycházející z rakouského modelu (tedy organizační struktura předlitavského četnictva). V čele četnictva stál generální velitel četnictva, jemuž byla podřízena jednotlivá zemská četnická velitelství. Těch bylo nejprve pět (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus), od roku 1927 čtyři (sloučena byla ZČV Morava a ZČV Slezsko). Zemskému četnickému velitelství byla podřízena četnická oddělení, těmto následně okresní četnická velitelství s nejnižšími organizačními články – četnickými stanicemi. V průběhu let následně vznikaly na různých úrovních řízení další útvary, zejména se specifickým zaměřením výkonu služby – četnické pátrací stanice, četnické silniční kontrolní stanice, četnické letecké hlídky atd.
Personálně bylo doplňování četnictva zajištěno následovně.
Po vzniku Československé republiky mohli z bývalého rakouského sboru bez žádosti přejít českoslovenští státní příslušníci, ustanovení na systematizovaných místech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, pokud se neprovinili proti existenci nebo integritě Československa a vyhovovali stanoveným podmínkám. Osoby s cizí státní příslušností, ustanovené na těchto systemizovaných místech a ovládající úřední jazyk, mohly být přijaty na základě žádosti ministerstvu vnitra, pokud si opatřily československou státní příslušnost. Jako základ k budování četnictva na Slovensku bylo odveleno 500 speciálně vybraných a spolehlivých četníků z Čech a Moravy. Neplnili jen úkoly bezpečnostní, ale také národní a kulturní. Četníci, kteří se hlásili ke službě na Slovensku dobrovolně, se zavazovali ke čtyřleté službě. Gážisté byli povyšováni na vrchní strážmistry a důstojníky výkonné a vzhledem k obtížnosti tamní služby se jim oproti četníkům na ostatním území republiky dostalo i dalších výhod. Čekalo se, že po uplynutí této tříleté služby budou žádat o přeložení zpět. Generální velitel četnictva navrhoval odlišné posuzování žádostí, kde jediným důvodem bylo uplynutí tříleté lhůty, od žádostí se zvláštním odůvodněním. Do přípravy k četnické službě se přijímalo co nejvíce žadatelů, aby bylo možné vytvořit rezervy ve větších městech a v průmyslových a hornických střediscích pro použití k četnickým asistencím. Přednost při přijímání k četnictvu dostávali legionáři, pokud splňovali podmínky. U všech žadatelů byla prověřována jejich minulost. Mužstvo bylo po konsolidaci poměrů v Československé republice přijímáno v souladu s ustanovením § 17 (přijímání mužstva) a § 18 (přijímání důstojníků) zákona o četnictvu. Mimo obecně závazných podmínek je nutné zmínit též fyzickou a duševní způsobilost uchazečů o službu v četnictvu, která byla posuzována služebními lékaři.
Pro příslušníky četnictva platila řada omezení, která se dotýkala i jejich osobního života. Po přijetí do četnické služby se četník na zkoušku musel zavázat ke čtyřleté povinné službě, kdy v rámci této doby absolvoval roční zkušební dobu, během které, mohl být ze služby propuštěn, pokud se prokázalo, že je ke službě nezpůsobilý. V průběhu absolvování nástupní školy byly po aspirantech četnické služby vyžadovány rozsáhlé znalosti, zejména z oblasti trestního a správního (policejního) práva, kriminalistiky, kriminalistické techniky a ze služebních předpisů. Znalosti byly vyžadovány i při zařazení v běžné výkonné službě a každý četník se tak musel průběžně vzdělávat. Znalosti byly zkoušeny většinou tak, že byly požadovány doslovné citace zákonů a služebních předpisů. Dalším omezujícím opatřením byla povinnost pro svobodné gážisty mimo hodnostní třídy, plynoucí z ustanovení § 14 kasárního předpisu pro četnictvo, přijmout ubytování v četnických kasárnách. Výjimky byly přípustné pouze v případech vedení společné domácnosti s rodinou nebo nejbližšími příbuznými (rodiči, prarodiči, sourozenci), kteří byli odkázání na podporu dotčeného četníka. Další povinnosti byly stanoveny přímo pro výkon služby. Dosti podrobně byly upraveny způsoby vystupování, jednání a zakročování na veřejnosti, ať již v průběhu služby nebo v osobním volnu. Je nutné připomenout, že i v osobním volnu četnicí vystupovali ve služebním stejnokroji (povinnost byla stanovena pro četníky na zkoušku, ostatní gážisté mimo hodnostní třídy mohli vlastnit civilní oděv, viz. výnos MV čís. 5582/13-1919 ze dne 21. 2. 1919 a čísl. 3379/13-1923 ze dne 10. 2. 1923). Mimo povinnosti platila pro četníky i řada zákazů. V zásadě lze konstatovat, že zákazy směřovali k tomu, aby nebyla nějakým způsobem zpochybněna nebo znevážena autorita četnického sboru. Pro příslušníka sboru tak nemuselo být jednoduché najít způsob, jak bezchybně vykonávat náročnou bezpečnostní službu. Veškerá přestoupení služebních předpisů totiž byla relativně přísně posuzována. Z povinností a zákazů, které se přímo nedotýkaly výkonu služby lze jmenovat zákaz účasti ve spolcích. Jednalo se zejména o spolky spojených s politickou činností. Udělit povolení ke vstupu do spolků nepolitických náležela pouze ministerstvu vnitra, jež mělo právo takové povolení kdykoli odvolat v případě, že by takové povolení bylo v nesouladu se služebním zájmem. Vstup do spolků nepolitických nebyl povolován v případě, že to vyžadoval zájem služby, kázně a naprosté nestrannosti četnictva. Případy, kdy bylo uděleno generální povolení pro vstup do některého spolku, byly publikovány ve Věstníku četnictva. Další významné omezení pro příslušníky četnictva vyplývalo z ustanovení § 24 zákona o četnictvu (č. 299 Sb, ze dne 14. dubna 1920). Podle tohoto se: „příslušníci četnictva smějí ženiti jen, když jsou definitivní a obdrželi k tomu povolení příslušného velitelství, po případě ministerstva vnitra. Povolení lze zpravidla udělit jen tomu, kdo dovršil čtyřletou službu u četnictva nebo30. rok věku. Ministerstvo vnitra může v případech zvláštního zřetele hodných dovoliti vyjímky. Podrobnější předpisy vydá ministerstvo vnitra.“ Uzavření sňatku příslušníka četnictva v činné službě bez příslušného povolení zakládalo skutkovou podstatu přečinu podle § 780 vojenského trestního zákona . K povolení k sňatku nebyl právní nárok a jeho odepřením nebylo dle judikatury nejvyššího správního soudu zasahováno do subjektivních práv příslušníků četnictva. Pro velitelství to znamenalo jediné, bylo zcela lhostejno, jak svůj nesouhlas k uzavření sňatku odůvodnila. Co mělo toto ustanovení zákona, současně s povinným přísným kasárenským režimem, za důsledek se lze velice jednoduše domyslet. Jako poslední omezení života lze zmínit skutečnost, že zákonem ze dne 8. dubna 1927 č. 36 Sb. o volebním právu příslušníků branné moci a četnictva, byli četníci zbaveni volebního práva. Do volebních seznamů mohli být zapsáni dodatečně po propuštění ze služby.
Provedeným výčtem zásadních povinností a zákazů týkajících se příslušníků četnictva lze konstatovat, že přijetí do četnické služby sebou, mimo výhody stanovené státním zaměstnancům, neslo i řadu negativních jevů, se kterými se musel každý četník vyrovnávat. Na přísnost a určitou zastaralost dikce služebních předpisů bylo poukazováno zejména na stránkách periodika Četnický obzor, jehož redakce stála v opozici proti četnické správě a pokoušela se hájit oprávněné zájmy četníků. Ne vždy však reakce na stránkách četnického obzoru odpovídala realitě. Například sebevraždy četníků byly přičítány šikaně ze strany nadřízených orgánů, tuhým řádem a disciplínou. Rozborem případů, které se udály v letech 1918 – 1929 lze dospět k závěru, že tomu tak nebylo.

3. Sebevraždy v četnictvu 1918 – 1929
3.1 Sebevražda v kontextu veřejného života tzv. první republiky
První pokusy o vypracování teorie sebevraždy se objevují v 19. století. V prostředí českých zemí se tématem sebevraždy zabýval filozof, sociolog a politik Tomáš G. Masaryk ve svém díle nazvaném Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der modernen Civilisation, které vyšlo poprvé ve Vídni v roce 1881. Český překlad pod názvem Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty vyšel v pražském nakladatelství Jan Laichter v roce 1904. Tomáš G. Masaryk se ve svém díle pokouší vysvětlit příčiny sebevražednosti z hlediska sociologického, kdy poukazuje na skutečnost, že doposud byly příčiny sebevraždy zkoumány jen z hlediska statistického a patologického, což je chyba, protože otázky spojené se sebevražedným chováním jsou těsně spojeny s otázkami po štěstí a neštěstí lidstva. Sebevraždu Masaryk spojuje s "krizí moderního člověka", která je podle něj obecná. Uvádí, že člověk nemá žádnou oporu v jednotném světovém názoru, je rozpolcený, stejně jako celá společnost. Problém vidí i v náboženském životě, kdy dle jeho názoru dochází k odvracení se lidí od církví, což má za následek hledání opory u politických stran. Na církve pak lidé nahlížejí se skepsí. Dalším hlediskem, spojeném se sebevražedným jednáním, je ztráta mravnosti ze společnosti. Společnost je plná zloby, neklidu, pesimismu a dalších průvodních negativních jevů, které potlačují mravní kázeň a to vše vede k sebevraždám. V další části své knihy zkoumal Masaryk přírodní, geografické, ekonomické a sociální podmínky a příčiny sebevražednosti. Sebevražednost chápal jako průvodní jev moderní doby, doby, která vede boj mezi vědou a mýty, doby ve které lidé ztrácejí smysl života a propadají zoufalství, které je zapříčiněno zejména odklonem od tradičního náboženství a jistot. Ve svém díle rovněž hovoří o polovzdělanosti a neuspořádaném vědění ve společnosti. Sebevražednost se tak stává jedním z průvodních jevů povahy proměny moderní doby. Už v průběhu tzv. první republiky se ozývaly nesouhlasné názory s pojetím Masarykova výkladu o sebevražednosti. Například filozof a sociolog Josef Král ve svém článku Na okraj Masarykovy „sebevraždy“, publikovaném v roce 1927 v Bratislavě, Masarykův spis kritizoval s tím, že vztah mezi vyšší sebevražedností a ústupem náboženství není zcela prokazatelný a že sebevražda se vyskytuje na všech stupních společenského vývoje. Přesto je potřeba Masarykovu práci považovat za stěžejní a uznávanou až do dnešních dnů. V námi sledovaném období se jednalo, pro československou veřejnost, o nejdostupnější a neucelenější dílo z oboru sociologie, pojímající o tématu sebevraždy.
Na území bývalého Československa je statistika počtu úmrtí sebevraždou sledována od roku 1875. Z této statistiky vyplývá, že po vzniku Československa došlo k nárůstu počtu sebevražd. Například v roce 1935 bylo evidováno kolem 4.000 sebevražd. Není úkolem této práce zabývat se důvody, které k tomuto jevu vedly.
3.2 Způsob šetření sebevražd
Postup výkonného četnictva při nálezu mrtvoly upravoval § 99 služební instrukce pro četnictvo, kterým bylo stanoveno, že:
„ 1) Nalezne-li četník nějakou mrtvolu, má nejprve zevrubně prozkoumati nejbližší okolí a místní poměry a co shledá, si zaznamenati; mimo to má si poznamenati, v jaké poloze byla mrtvola nalezena a byla-li oděna má také jednotlivé části oděvu zevrubně sepsati.
2) Byl-li by někdo na blízku a nebylo-li by proti němu žádného podezření, má četník hleděti, aby na něm co možná nejvíce vyzvěděl a nemá vůbec ničeho opominouti, co by mohlo úřadu objasniti způsob a příčinu smrti.
3) Nejde-li již z okolností s jistotou na jevo, že smrt byla způsobena náhodou nebo sebevraždou a nikoli nějakým trestným činem – v kterémž případě se to má jen služebnímu úřadu oznámiti a o to pečovati, aby mrtvola byla za příčinou ohledání uschována – má četník neprodleně zaříditi, aby soud nebo státní zastupitelství o případu byly uvědoměny a má učiniti opatření, aby mrtvola byla prozatím hlídána.
4) Není-li smrt při nálezu lidského těla nade vší pochybnost patrna a připouštějí-li nějaké známky možnost záchrany, jak tomu bývá například při osobách zmrzlých, utopených, zadušených, zasypaných nebo vybuchnutím parního kotle zraněných, má četník pečovati o to, aby se dotčenému dostalo co nejrychlejší lékařské pomoci a aby mezitím bylo užito všeobecně známých záchranných pokusů. Vůbec má četník, utrpěl-li někdo zranění nebo úraz, ať již náhodou, nedbalostí aneb úmyslně, ihned pečovati o rychlou pomoc, má vyšetřiti příčinu a událost oznámiti příslušnému úřadu.“
Následující § 100 četnické instrukce upravoval postup při zajištění stopy na místě násilného činu. Stopy, zejména věci nesoucí na sobě stopy o tom, že byly užity ke spáchání násilného činu, měly být zevrubně popsány, střeženy na místě do příchodu soudní komise a následně v původním stavu bez poškození zajištěny.
Ustanovení služební instrukce vycházelo ze znění § 127 – 131 trestního řádu (zákon ze dne 23. května 1873, ř. z. č. 119, jímž se zavádí řád soudní), kterými bylo upraveno řízení při vyšetřování usmrcení a tělesných úrazů zvlášť.
V praktické službě byla úmrtí a oznámení o nálezech těl prověřována tak, že četník se dostavil na místo nálezu těla. Nejprve měl za povinnost ujistit se, zda nelze osobě poskytnout první pomoc a zda se tedy opravdu jedná o mrtvolu. Následně bylo nutné podle stavu mrtvoly, okolností na místě činu a výslechů případných svědků stanovit, jestli se jedná o smrt způsobenou nějakým trestným činem, ať již úmyslným (vražda, zabití) nebo z nedbalosti (neohrazení nebezpečného místa); sebevraždu; náhodnou smrt bez cizího zavinění (např. bleskem). Pokud bylo zjištěno, že smrt byla způsobena nějakým trestným činem, bylo nutné bezodkladně vyrozumět nejbližší okresní soud nebo státní zastupitelství za účelem vyslání soudní komise. V těchto případech bylo rovněž nařizováno soudní ohledání mrtvoly a pitva. V ostatních případech bylo učiněno pouze písemné oznámení okresnímu úřadu a zajištění převozu mrtvoly do umrlčí komory. Ke stanovení příčiny smrti byl nejčastěji na místo povoláván nejbližší obvodní lékař, nicméně případné pochybnosti o příčině smrti zemřelého bylo možno odstranit pouze provedením pitvy. V případě, že došlo k nálezu osoby podléhající vojenské jurisdikci, tedy i o příslušníky četnictva, bylo na místě postupovat dle ustanovení § 135 z. č. 131/1912 ř. z., vojenský trestní řád, který stanovil, že: „Zemře-li vojenská osoba v činné službě nepřirozenou smrtí, nebo najde-li se mrtvola neznámé vojenské osoby, mají úřady národní bezpečnosti bez újmy ostatních předpisů pro ně platících učiniti ihned oznámení nejbližšímu vojenskému soudu nebo nejbližšímu místnímu vojenskému úřadu.“
Zjištěné sebevraždy příslušníků četnictva byly tedy prověřovány úřadem vojenského prokurátora. Ten po prověření činu věc, pokud nebyl zjištěn trestný čin, zakládal ve smyslu ustanovení § 138 vojenského trestního řádu . Mimo to vedla četnická správa vlastní šetření, nazývané administrativní. Cílem vyšetřování vojenské prokuratury bylo zejména potvrdit či vyvrátit, zda se stal trestný čin a zda se nepodílela na smrti příslušníka četnictva druhá osoba. Naopak administrativní šetření četnického velitelství (většinou byla vedena šetření velitelem četnického oddělení) měla za cíl objasnit motiv činu a skutečnost, jestli nešlo činu zabránit a nedošlo tak k pochybení některého nadřízeného onoho konkrétního četníka. Zemské četnické velitelství Praha vedlo administrativní pomůcku, ve které evidovalo případy sebevražd a pokusů o ně četníků s uvedením základních údajů o činu.
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 170
Registrován: úte čer 04, 2013 16:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Sebevrazi

Příspěvekod Kirvin » čtv črc 02, 2020 11:04

3.3 Případy sebevražd četníků v letech 1918 – 1929
V působnosti Zemského četnického velitelství Čechy je v letech 1918 – 1929 evidováno celkem 32 sebevražd příslušníků výkonného četnictva. Tato práce nepojednává o pokusech sebevraždy. Do roku 1938 se jich událo celkem 56.
Následuje přehled spáchaných sebevražd.
V roce 1918 (od 28. října) není v působnosti Zemského četnického velitelství Čechy evidována sebevražda četníka.
V roce 1919 bylo zaznamenáno celkem sedm sebevražd.
Dne 16. března 1919 kolem 23.30 hodin spáchal na četnické stanici v Habrech sebevraždu zastřelením četník na zkoušku Jan Novák. Večer toho dne strávil četník ve společnosti přátel, Rudolfa Pleskala a Jaroslava Svobody, v hostinci Bedřicha Uhlíře v Habrech. Ve veselé náladě v průběhu večera pronesl několik nesrozumitelných poznámek o sebevraždě. Ve 23.00 hodin společně opustili hostince a přátelé doprovodili četníka ke stanici, kde se rozloučili. Na stanici byl Jan Novák sám. Po příchodu spáchal sebevraždu tím způsobem, že si přiložil služební karabinu svého kolegy strážmistra Václava Konopáska k hrudníku a u své postele se střelil do prsou. Ranou z karabiny si způsobil těžké, nikoli však smrtelné zranění. Kolem půlnoci se vracel do svého bytu, který se nacházel ve stejné budově jako četnická stanice, obvodní lékař MUDr. Alois Lochner. Z četnické stanice slyšel nápadné sténání. Poté, co vstoupil do kuchyně, nalezl zde v louži krve na podlaze ležícího Jana Nováka, který se sem dovlekl ze světnice pro mužstvo. Četníkovi poskytl první pomoc a následně byl zorganizován jeho převoz do vojenské nemocnice v Čáslavi. Cestou četník na zkoušku Jan Novák svému zranění podlehl. Cestou do nemocnice doprovázel těžce raněného kolegu strážmistr Václav Konopásek. Tomu se Jan Novák svěřil, že důvodem k sebevraždě jsou neuspořádané rodinné poměry. Zejména pak chování otce, který v posledních letech doslova propil velký rodinný statek.
Jan Novák se narodil 30. dubna 1896 ve Stříbrci v tehdejším třeboňském okrese. Zde vychodil českou obecnou školu. Od svých patnácti do devatenácti let byl zaměstnán na rodinném hospodářství. V roce 1915 byl odveden a odeslán na ruskou frontu. Zde byl 30. srpna 1915 zajat. Ze zajetí se vrátil 15. května 1918. Po návratu dostal osm týdnů dovolené a posléze narukoval k hulánskému pluku. Po říjnu 1918 se přihlásil k četnictvu, kde byl přidělen na četnickou stanici v Habrech, jež byla podřízena velitelství četnického oddělení v Čáslavi.
Pohřeb zemřelého se konal 18. března 1919 na hřbitově v Čáslavi za účasti rytmistra Drischla a zástupců četnictva z okolních stanic.
Dne 16. června 1919 se usmrtil střelou z pistole na cestě z Karlových Varů do Pirkenhammeru (dnešní Březová) náhradní četník četař čestný šikovatel Richard Štěpánek, zařazený na četnické stanici Karlovy Vary, kam byl převelen dočasně ze stanice Trhová Kamenice, která podléhala četnickému oddělení v Chrudimi. Před sebevraždou zastřelil ještě svou milenku, místní dívku, Mizzi Klöcknerovou. Následným vyšetřováním bylo zjištěno, že Mizzi Klöcknerová si do deníčku zapsala, že na Richarda Štěpánka je činěn ze strany velitele světnice strážmistrem Václavem Krejčíkem, činěn nátlak, aby se s dívkou rozešel. Jejich vztah přitom trval teprve od 7. června 1919. Richard Štěpánek rozchod s dívkou odmítal. Strážmistr Václav Krejčík uvedl, že pouze Richardu Štěpánkovi asi dvakrát domlouval, aby se s Klöcknerovou rozešel. Dívka byla známá ve svém bydlišti jako „lehčích mravů“ a navíc odváděla Richarda Štěpánka od povinností, neboť vyžadovala jeho přítomnost i v době, kdy byl ve službě. Toto si vynucovala zasíláním poslů, zpráv či osobní přítomností. Richard Štěpánek měl obavu, že když navrhne Klöcknerové rozchod, že ta si něco udělá. Nakonec nešťastnou lásku vyřešili vraždou a sebevraždou.
Tělo zemřelého četníka bylo pochováno podle římskokatolického obřadu 19. června 1919 na hřbitově v Karlových Varech. Přítomen byl velitel oddělení rytmistr Caube, četníci z okolních stanic a jedno družstvo 24. pluku francouzských legií ze zdejší posádky.
Dne 29. července 1919 v dopoledních hodinách spáchal na četnické stanici v Dolní Bělé, podléhající Okresnímu četnickému velitelství Kralovice a četnickému oddělení v Plzni, sebevraždu zastřelením ze služební karabiny velitel stanice vrchní strážmistr II. třídy Matěj Kášek. Mrtvola byla nalezena v 10.30 hodin lékařem MUDr. Jakubem Ledererem, který šel na stanici vrátit veliteli nějaké dokumenty a přitom jej nalezl v kuchyni stanice mrtvého s prostřelenou hlavou. Provedeným šetřením ustanovenou komisí se nepodařilo důvod k sebevraždě řádně objasnit. Četnická správa poukazovala na rodinné důvody, což důrazně odmítala manželka zemřelého Marie Kášková, která prohlásila, že vinen je služební úřad, neboť její manžel dostal výtku a tato je přinutila k sebevraždě. Následným šetřením bylo potvrzeno, že okresní hejtman z Kralovic zaslal k rukám velitele stanice v Dolní Bělé přípis, kde upozornil na dvě ženy uherské národnosti, které se údajně bez cestovních dokladů pohybovali po okrese a nejvíce právě v obvodu stanice Dolní Bělá, konkrétně v obci Zahrádka. Okresní hejtman věc veliteli stanice vytknul a nevybíravě kritizoval práci četnictva. Matěj Kášek věc osobně prošetřil a nezjistil porušení zákona, o čemž písemně vyrozuměl okresního hejtmana. Podle četnické správy, nemohla běžná výtka zkušeného četníka, sloužícího již patnáctým rokem dohnat k sebevraždě. Před sebevraždou se Matěj Kášek choval zcela normálně. Zemřelý byl pochován římskokatolickým obřadem 31. července 1919 za přítomnosti velitele oddělení majora Josefa Šustra, zástupce okresní správy politické a 26 četníků na hřbitově v Dolní Bělé.
Dne 4. srpna 1919 se v lese u Dolní Kamenice (ČO Litoměřice) oběsil vrchní strážmistr II. třídy Vilém Umlauf, zařazený jako velitel stanice v Jetřichovicích. Jako důvod sebevraždy je uvedena choromyslnost.
Dne 23. dubna 1919 se Vilém Umlauf hlásil nemocným se zápalem tkaniva na levé části krku. Protože se nemoc protahovala, nařídilo zemské četnické velitelství jeho lékařskou prohlídku v Praze. Z této se vrátil 11. června 1919 značně nervózní. Tato nervozita vystupňovala až v pomatenost, kdy jeho záchvaty směřovaly zejména proti rodinným příslušníkům. Rapidní úbytek síly nedovoloval převoz nemocného do ústavu choromyslných, jak nařídil ošetřující lékař MUDr. Ferdinand Garreise z Markvartic. Z tohoto důvodu byl Vilém Umlauf hospitalizován v nemocnici v České Kamenici, kde se podařilo jeho záchvaty vyléčit. Jako následek nemoci se však dostavilo ochrnutí levé strany obličeje a mluvících orgánů. Dne 22. června 1919 byla nemocnému navrhnuta úředním lékařem tři měsíce trvající zdravotní dovolená. Možný předstupeň před superarbitrací. Jeho zdravotní stav se zřejmě opět zhoršil, neboť v červenci se nacházel opět v nemocnici v České Kamenici jako duševně chorý. Odtud dne 1. srpna uprchl. Nalezen byl až 4. srpna 1919 krejčím z České Kamenice, oběšený v lese asi 3 km severně od města. Vilém Umlauf zemřel ve věku 47 let a za sebou měl 15 let četnické služby. Pochován byl 7. srpna 1919 na děkanském hřbitově v České Kamenici.
Dne 12. srpna 1919 se dobrovolně se životem ve věku 44 let po 23 letech služby u četnictva rozloučil vrchní strážmistr I. třídy Václav Keller, velitel četnické stanice a zástupce okresního četnického velitele v Německém Brodě. Jako způsob si zvolil zastřelení ze služební pušky ve svém soukromém bytě v Německém Brodě. Jako důvod jeho konání byly zjištěny rodinné důvody. Pohřeb se konal za účasti civilního kněze, a zástupců četnictva konal 14. srpna 1919 na městském hřbitově v Německém Brodě.
Dne 1. října 1919 se v lese u obce Königshan ranou ze služební karabiny usmrtil strážmistr Alois Roller ze stanice Königshan (ČO Trutnov). Nejdříve však touže zbraní usmrtil svou snoubenku Martu Rindovou z Lamprechtic.
Strážmistru Aloisi Rollerovi bylo zemským četnickým velitelství povoleno uzavřít sňatek se slečnou Martou Rindovou z Lamprechtic. Ovšem v té době měl neuzavřený vztah s dřívější milenkou Karolínou Hopfnerovou z Plzně. Před činem se setkali všichni tři na nádraží v Žacléři a o něčem rozmlouvali. Obsah hovoru nikdo neznal. Rozhovor trval asi dvě hodiny a jeho předmětem zřejmě byla žádost Hopfnerové o finanční odškodnění, neboť Alois Roller jí třikrát za sebou přivedl do jiného stavu, avšak Hopfnerová dítě vždy potratila. Po rozhovoru odešla Hopfnerová pryč a strážmistr se snoubenkou odešli směrem k lesu. Asi kolem 4té hodiny ranní probudil strážmistr Alois Roller mužstvo stanice v Königshanu s tím, že prý pojede s povozem do Trutnova k veliteli oddělení. Vyzbrojil se do obchůzky a vzal sebou nějaké spisy ze svého kufru. Asi v sedm hodin ráno přišla na stanici matka Marty Rindové Marie Rindová s tím, že pohřešuje svou dceru, která nebyla celou noc doma. Vyslovila i své obavy o její život. Strážmistr Alois Roller a Marta Rindová byly nalezeni mrtví až 2. října 1919. Karolína Hopfnerová pracovala jako kuchařka na četnické stanici v Plzni. Alois Roller s ní po dobu svého služebního přidělení v Plzni žil ve společné domácnosti, kdy jak bylo již řečeno, jí opakovaně přivedl do jiného stavu. Hopfnerové sliboval sňatek, ale po jeho odvolání z Plzně k svatbě nedošlo a naopak, se zasnoubil s Martou Rindovou. Hopfnerová tak požadovala odškodné ve výši 10000 Kč. Když se odškodnění nedočkala, chodila za matkou snoubenky Aloise Rollera i za jeho přímým nadřízeným. Hopfnerová, která vystupovala velice hrubě, žádala po strážmistru Aloisi Rollerovi zaplacení prvního těhotenství, při kterém potratila, druhého těhotenství, kdy dítě zemřelo ve věku 4 dnů a třetího těhotenství, ve kterém se právě nacházela. Navíc hrozila Aloisi Rollerovi žalobou pro svádění k vyhnání plodu (třetí těhotenství) a pro svedení při slibu manželství. Kvůli vydírání Aloise Rollera si zařídila v blízkých Lamperticích i přechodný pobyt, ze kterého se odstěhovala po smrti své oběti. Alois Roller zemřel ve věku 30 let. Četnické službě obětoval devět let. Těla zemřelých snoubenců byla pohřbena do společného hrobu a farářem z Bernatic církevně vykropena. Náklady pohřbu hradila Marie Rindová. Pohřbu se zúčastnil velitel četnického oddělení v Trutnově, který pronesl rovněž smuteční řeč, 35 četníků z oddělení Trutnov, které věnovalo věnec a příslušníci žacléřské vojenské posádky.
Dne 27. prosince 1919 kolem 10.00 hodin spáchal sebevraždu zastřelením ze služební karabiny strážmistr Karel Podlipný ze stanice Lovosice. K sebevraždě došlo v kuchyni četnické stanice. Provedeným šetřením se nepodařilo osvětlit motiv činu, do úřední statistiky tak bylo zapsáno okamžité pomatení smyslů. Karel Podlipný byl ženatý, stár 40 let s dvě desetiletí trvající praxí u četnictva. Pohřeb se konal 30. prosince 1919 v 15.00 hodin, kdy bylo tělo uloženo do rodinné hrobky na hřbitově v Lovosicích. Vojenský doprovod poskytla I. rota pěšího pluku č. 71 z Lovosic. Mimo civilní osoby se pohřbu zúčastnili zástupci četnické správy, okresního soudu, berního úřadu, poštovního úřadu, finanční stráže, okresního výboru města Lovosice a okolních obcí. Mužstvo četnického oddělení věnovalo věnec. Karel Podlipný po sobě zanechal jedenáctiletého syna.
V roce 1920 byly zaznamenány tři sebevraždy četníků.
První obětí tohoto roku se stal strážmistr Antonín Průcha z četnické stanice Bystřice (ČO Benešov), starý 24 let s pětiletou praxí u četnictva. Svůj čin spáchal 3. května 1920. Toho dne se usmrtil ranou ze služebního vojenského revolveru v lese „Na Vápence“ u Bystřice. Na místě a z téže pistole nalezla svou smrt milenka strážmistra Antonína Průchy Antonie Sejková z Bystřice, zaměstnána u berní správy v Benešově. Po obou bylo vedeno pátrání. Jako důvod byla zjištěna nešťastná láska, neboť jejich vztahu nebylo údajně ze strany rodiny Antonína Průchy přáno. Pohřeb zemřelým byl vypraven 5. května 1920. Průvodu se zúčastnili příbuzní obou zemřelých a mužstvo okolních četnických stanic. Oba mladí lidé byli pohřbeni do společného hrobu na hřbitově v Bystřici.
Druhou obětí se stal závodčí Josef Čejpa, zařazený ve stavu četnického oddělení v Trutnově. Smrt je stihla 10. června 1920 na stanici Vlahové na Podkarpatské Rusi, kam byl odvelen k polnímu četnictvu. Josef Čejpa byl svobodný, ve věku 25 let. U četnictva sloužil pět let. Smrt si přivodil výstřelem ze služební pušky. Jako důvod byla uvedena náhlá nepříčetnost. Pochován byl 12. června 1920 na hřbitově ve Vlahovém.
Poslední obětí roku 1920 se stal četník na zkoušku Josef Hrubý, zařazený na četnické stanici Komárov (ČO Příbram). Ten se usmrtil zastřelením ze služební karabiny na četnické stanici dne 30. prosince 1920. Četník na zkoušku Josef Hrubý byl stár 30 let a v době smrti sloužil u četnictva pátým rokem. Se službou u četnictva však nebyl spokojen. Svou nespokojenost dával najevo nejen na stanici, ale i v dopisech, které psal domů rodičům. Sám jeho otec jej však varoval před četnickou službou, neboť se domníval, že se k ní nehodí. Nejhorší byly chvíle teoretického výcviku, nebo Josefu Hrubému učení nešlo a s ohledem na svůj věk těžce nesl připomínky nadřízeného velitele stanice. Ten jej musel často poučovat i o způsobech slušného chování. Například nepoužíval pro uvolnění nosu kapesník. Svou těžkopádnou myslí si přivodil propuštění z četnictva k 31. prosinci 1920. Své problémy, zřejmě existenční, tak vyřešil ranou ze služební karabiny do pravého spánku v kuchyni četnické stanice, v den, kdy se měl po převzetí rozkazu o propuštění vydat do Prahy. Rozkaz vzal na vědomí klidně a na cestu se řádně připravil. Usmrtil se v době, kdy jeho druhové ze stanice odešli na snídani do hostince. Posledním přáním Josefa Hrubého, jak je popsal do posledního dopisu, bylo být pohřben doma, tedy v obci Slatiňany v chrudimském okrese. Jeho otec však rozhodl o pohřbu na příslušném hřbitově v místě úmrtí, neboť neměl finanční prostředky pro převoz mrtvého těla. Částka 1939 Kč, zanechaná zemřelým, by k převozu a pohřbu těla nepostačovala. Pohřeb zemřelého se tak konal na hřbitově v Mrtníku u Hořovic dne 2. ledna 1921. Mimo příbuzných se pohřbu zúčastnilo 28 příslušníků četnictva a asi 800 civilních osob z okolí.
Jediným sebevrahem v roce 1921 se stal četník na zkoušku Cyril Toman, zařazený na četnické stanici Víska (ČO Liberec). Cyril Toman byl stár 23 let. Zemřel 20. června 1921, poté, co se zastřelil ze služební pušky v pokoji mužstva na četnické stanici Víska. Jako důvod smrti byla úředně uvedena rozmrzelost života. Cyril Toman sloužil u četnictva pouhé čtyři dny. Svému okolí dával najevo, že je nespokojený s tím, že nemůže vykonávat své řemeslo, byl vyučený strojním zámečníkem. Uvedl, že k četnictvu nastoupil pouze proto, aby dostal do ruky zbraň. Tu nakonec obrátil proti sobě. Současně trpěl obavou, že pro svou slabou paměť nebude zvládat vzdělání v četnických školách a na stanici. Pohřeb se konal 23. června 1921 na katolickém hřbitově ve Vísce za účasti bratra a bratrance zemřelého a 23 příslušníků četnictva.
V roce 1922 bylo evidováno celkem pět sebevražd příslušníků četnictva ze stavu zemského velitelství Čechy.
Prvním z nich byl strážmistr Karel Houdek, zařazený na četnické stanici Křivoklát (ČO Kladno), starý 25 let, v roce 1922 sloužící u četnictva šestým rokem. Karel Houdek se usmrtil ranou ze služební pušky dne 20. dubna 1922 v tzv. „Černém lese“ u Křivoklátu. Před svou smrtí usmrtil ranou ze služební karabiny svou snoubenku Antonii Švarcovou. Důvodem k činu byl zřejmě nesouhlas otce Antonie Švarcové ke sňatku s četníkem. Karel Houdek již měl koncipovánu žádost na nadřízené velitelství o umožnění uzavření sňatku, kterou měl připravenou k odeslání. Po mrtvých zůstala otázka, zda nebyla Antonie Švarcová v jiném stavu. Pohřeb mladého páru se konal společně. V čele pohřebního průvodu byly neseny rakve – Karla Houdka příslušníky četnictva, - Antonie Švarcové mládenci. V čele pohřbu, před křížkem šla hudba. Pohřbu se účastnilo kolem 2000 lidí s velkým množstvím družiček a mládenců. Četnictvo zastupovalo 27 četníků z okolních stanic s velitelem oddělení. Na rakev Karla Houdka byl položen věnec věnovaný četníky. Po řeči faráře byly obě rakve spuštěny do společného hrobu. Bratr Karla Houdka poděkoval přítomným četníkům za zachování přízně pro svého bratra i po jeho smrti.
Dne 4. květně 1922 byl nalezen v řece Labi u račického zdymadla v okrese Roudnice nad Labem tělo zemřelého strážmistra Antonína Podrabského. Antonín Podrabský byl služebně zařazen na stanici Dymokury (ČO Jičín). K jeho smrti došlo v době jeho řádné dovolené. Antonínu Podrabskému bylo třicet let a v době své smrti sloužil u četnictva již osmým rokem. Záhadná smrt Antonína Podrabského zaměstnala vyšetřující orgány na delší dobu, neboť tyto se zabývaly i myšlenkou, že na četnickém strážmistru byla spáchání vražda. K tomu je navedl vojenský trestanec, který doznal, že byl svědkem vraždy Antonína Podrabského. Svědek však byl usvědčen ze lži a konečné vyšetřování může podat obraz o konci života četníka. Strážmistr Antonín Podrabský byl od 17. dubna 1922, kdy se vzdálil z domu svých rodičů nezvěstný. V té době měl několik dnů před svatbou, pro kterou byl na dovolené a na kterou se těšil. Po svém odchodu z domova si užíval s nevěstkami v různých nevěstincích v Litoměřicích. Přitom vypil množství likéru, který platil, neboť byl vybaven hotovostí 2000 Kč. Rodičům doma řekl, že jde za svou nastávající ženou. Kolem 21.00 hodin 17. dubna 1922 se po celodenním maratonu po nevěstincích nechal odvézt na nádraží do Bohušovic. Poté jej už nikdo neviděl. Důvod sebevraždy, kterou spáchal zastřelením, se nepodařilo objasnit. Antonín Podrabský byl pochován 6. května 1922 na hřbitově v Bechlíně za hojné účasti představitelů četnické správy i civilního obyvatelstva.
Dalším sebevrahem v řadách četnictva se stal strážmistr František Trpák ze stanice Nové Dvory (ČO Čáslav), který si sáhnul na život 7. září 1922, kdy se zastřelil ze služební karabiny na četnické stanici v Nových Dvorech. Strážmistr František Trpák byl ve věku 27 let a u četnictva sloužil pět let. František Trpák byl odsouzen brigádním soudem v Praze pro opilství ve službě k jednoměsíčnímu vězení s podmíněným odkladem na dobu tří let a navržen k propuštění ze sboru. Alkoholismum Františka Trpáka se stupňoval a stal se zřejmě, společně s existenční otázkou, důvodem pro spáchání sebevraždy. Zemřelý byl pochován na hřbitově v Nových Dvorech 9. září 1922 za účasti 24 četníků, okresního četnického velitele z Kutné Hory a velitele četnického oddělení Chrudim, který zastupoval nepřítomného velitele četnického oddělení Čáslav.
Nádech zvláštnosti má průběh sebevraždy strážmistra Karla Bartáka zařazeného na četnické stanici Folmava (ČO Klatovy). Strážmistr Karel Barták se zastřelil dne 22. října 1922 z pistole v lese u České Kubice. Dvacet pět let starý četnický strážmistr byl velice oblíben u svých kolegů i nadřízených. Do četnictva vstoupil v osmnácti letech a platil za schopného a poctivého četníka. Jeho špatnou vlastností však byla hrdost, vznětlivost a to, že jej sebepatrnější nepříjemná událost popudila. Dne 21. října se účastnil svatební zábavy, kde byl uražen místním řezníkem německé národnosti. Předtím měl spor s opilým známým pro jeho manželku, kdy známý nepochopil strážmistrovo žert. Karel Barták se nad ránem rozhodl po sporu s německým řezníkem odejít ze zábavy. Šel do bytu svých známých, kde značně rozrušený hovořil o činu německého řezníka a o urážce, kterou mu způsobil. Byl rozčílený a nebylo mu rozumět. Po dalším rozrušeném jednání se odebral do lesa nad obcí a zde se zastřelil soukromou pistolí. Sebevraždu spáchal jako důsledek veřejného ponížení, které nesnesl. Je nutné zmínit, že četnický strážmistr nepožil kapku alkoholu. Dva muži, kteří jej na zábavě vyprovokovali, byli oznámeni pro přestupek neslušného chování ve veřejné místnosti. Strážmistr Karel Barták byl pochován 24. října 1924 na hřbitově na Folmavě.
Dne 6. listopadu 1922 spáchal sebevraždu zastřelením 33 let starý četnických strážmistr František Křížek, ze stanice Čepirohy (ČO Most). U četnictva sloužil v době své smrti již desátým rokem. Četnický strážmistr se usmrtil střelou do hlavy, ze soukromé pistole, na ubikaci pro mužstvo na četnické stanici. Jako důvod byl zjištěn zejména lehkovážný způsob života, nadměrné holdování alkoholu a množící se dluhy. I dopis na rozloučenou, který František Křížek, též ruský legionář, zanechal je plný pohrdání životem. Pohřeb zemřelého se konal 8. listopadu 1922 na městském hřbitově v Mostě s vojenskými poctami za účasti četnictva, zástupců politické správy, vojska a veřejnosti.
Dne 1. února 1923 se na četnické stanici v Hostouni (ČO Kladno) zastřelil ze služební karabiny strážmistr Jan Tůma. Stalo se tak po jeho návratu z dovolené, kterou měl strávit se svou dívkou Blaženou Rozsypalovou. V průběhu dovolené se však sešel ještě s další dívkou a po návratu z dovolené spáchal sebevraždu. Janu Tůmovi bylo 29 let a u četnictva sloužil osmým rokem. Důvodem k sebevraždě tak mohly být neurovnané milostné poměry. Pohřeb zemřelého se měl konat v jeho domově, v jihočeském Temelíně. Ze strany četnictva byla zemřelému vzdána poslední čest 4. února 1923, kdy byla rakev s tělem převážena z Hostouně do Temelína. Při nakládání rakve do vlaku zemřelému kolegovi vzdalo čest 5 vrchních strážmistrů a 33 strážmistrů. Na rakev zástupci četnictva položili dva věnce a 1 kytici.
Dne 27. května 1923 spáchal sebevraždu zastřelením strážmistr Jan Čapek, přidělený na četnické stanici v Kyšperku (ČO Náchod). Jan Čapek se střelil vojenským soukromě drženým revolverem ráže 6 mm do prsou ve světnici četnické stanice. Jako důvod byla zjištěna roztržka mezi ním a Boženou Henišovou, zaměstnankyní nádražní restaurace v Ústí nad Orlicí, se kterou udržoval poměr. Jan Čapek byl 28 let starý a u četnictva sloužil pátým
Pohřeb strážmistra Jana Tůmy.
rokem. Jeho pohřeb se konal 30. května za účasti 80 četníků, vojska a řady civilních osob na hřbitově v Kyšperku.
Poslední obětí roku 1923 se stal strážmistr Josef Lapáček, který se usmrtil dne 26. prosince 1923 výstřelem z browningové pistole do pravého spánku. Událost se stala mezi 20. a 21. hodinou ve světnici pro mužstvo na četnické stanici Loučovice (ČO České Budějovice), kde byl strážmistr Josef Lapáček služebně zařazen. V době činu byl 34 let stár a u četnictva sloužil již jedenáctým rokem. Podle provedeného šetření trpěl Josef Lapáček již delší dobu před svým činem duševní stísněností. Byl soudně projednáván pro neplnění alimentační povinnosti vůči svému nemanželskému dítku. Rozhodující událost, která zřejmě dohnala Josefa Lapáčka k jeho činu, se však odehrála před Vánoci roku 1923. Dne 22. 12. 1923 zastihl strážmistr Josef Lapáček si půl hodiny před půlnoci na ulici ve Sv. Prokopu u Loučovic opilého továrního dělníka Štěpána Málka, jak ohrožuje nožem několik spoluobčanů. Strážmistr Lapáček odvedl Málka k němu do bytu a tam s ním popíjel rum. Při té příležitosti mu však odcizil peněženku s hotovostí 1000 Kč. Ještě téže noci četnická hlídka stanice Loučovice, strážmistr Václav Altman a strážmistr Josef Lapáček, zatkla Málka pro veřejné násilí. Opilý Málek neustále volal, že se mu ztratilo 1000 Kč, a že o tom strážmistr Lapáček musí vědět. Ráno, 23. prosince v 8.00 hodin, byl Málek předán Okresnímu soudu ve Vyšším Brodě. Dne 24. prosince, poté co marně žádal velitele stanice o umožnění vzdálení, odešel kolem 17.00 hodiny strážmistr Josef Lapáček ze stanice. U Okresního soudu ve Vyšším Brodě uložil hotovost 1000 Kč patřící zatčenému Málkovi. Dne 26. prosince předal stvrzenku o uložení peněz veliteli stanici. Toho dne také odmítal nastoupit do služby s odůvodněním, že se necítí dobře. Do služby tak odešel sám strážmistr Václav Trachta a strážmistr Václav Altman, pověřený velením stanice, odešel do svého bytu. Strážmistr Josef Lapáček zůstal na stanici sám. Po návratu ze služby jej strážmistr Václav Trachta nalezl již mrtvého. Tělo zemřelého bylo pohřbeno 29. prosince 1923 na obecním hřbitově ve Vyšším Brodě. Pohřbu se zúčastnil velitel oddělení štábní kapitán Adolf Malík, 15 četníků z okolních stanic, příslušníci finanční stráže, příbuzní zesnulého a česká menšina z okolí Vyššího Brodu. Se zemřelým se rozloučil proslovem velitel oddělení, za českou menšinu pak místní učitel. Na hrobě byl složen věnec věnovaný četníky a druhý, věnovaný českou menšinou.
Důvodem k sebevraždě byl strach z vyšetřování krádeže peněz dělníka Málka. Svůj čin se pokusil strážmistr Josef Lapáček napravit, ovšem za cenu dalšího přestupku. Strach před následky jeho činu jej dovedli k sebevraždě. Velitel četnického oddělení štábní kapitán Adolf Malík konstatoval, že sebevraždě mohlo být zabráněno, kdyby pověřený velitel stanice strážmistr Václav Altman nechal Josefa Lapáčka zatkout již v tu chvíli, kdy mu předal stvrzenku o uložení peněz. Již v té chvíli měl mít podezření na podivnou manipulaci s věcmi zatčeného dělníka a neměl velet strážmistra Josefa Lapáčka do služby.
V roce 1924 se neudála v obvodu zemského četnického velitelství Čechy žádná sebevražda četníka.
První sebevražda zaznamenaná v roce 1925, kdy se udály celkem tři tyto nešťastné události, se udála 15. ledna 1925. Tehdy se výstřelem z pistole usmrtil strážmistr František Sosna, zařazený na četnické stanici Hřímeždice (ČO Příbram). Důvodem jeho činu byla skutečnost, že se nedokázal vyrovnat se smrtí své manželky. Manželka Františka Sosny byla nemocná již delší dobu. Její stav se zhoršil takovým způsobem, že ošetřující lékař doporučil Františku Sosnovi, aby jí převezl do nemocnice. František Sosna si vyprosil dvou týdenní dovolenou a nechal svou manželku převézt 13. ledna 1925 do všeobecné nemocnice v Praze, kde ještě téhož dne zemřela. František Sosna vyjednal převoz jejího těla do Dolních Hbit a obstaral přípravy k pohřbu. Z Prahy do Dolních Hbit odjel 15. ledna 1925 asi ve 13 hodin pohřebním vozem s řidičem Josefem Mikotou. Nedaleko Dolních Hbit, asi 800 kroků od obce u lesa zvaného Záduší, požádal řidiči, aby zastavil. Řidiči řekl, že půjde zadem do obce na četnickou stanici pro pomoc k přenesení k přenesení mrtvého těla manželky do bytu její matky, hostinské v Dolních Hbitech. Poté, co řidič odjel s vozem, strážmistr František Sosna vstoupil do lesa. Asi 18 kroků od silnice si svlékl plášť a po zvolání: „Lidičky odpusťte mně, komu jsem Vám ublížil.“ se střelil z vlastní pistole. Nechtěným svědkem události se stal domkář Alois Kadlec, který okamžitě běžel na četnickou stanici věc oznámit. Na místo se dostavili velitel četnické stanice s lékařem, kteří našli těžce zraněného Františka Sosnu, kterého přenesli do obce. Jeho zranění nedovolovala převoz do příbramské nemocnice. Po půl hodině strážmistr František Sosna, ve věku 30 let, který sloužil ve sboru od svých 21 let, zemřel. Pohřeb manželů Sosnových se konal v neděli 18. ledna 1925. Pohřbu se zúčastnil velitel oddělení nadporučík Josef Jirásek, který se se zemřelým jménem četnictva rozloučil krátkým proslovem. Dále se zúčastnilo 49 četníků, přednosta okresní správy politické v Příbrami rada Gustav Kremlička, okresní hejtman Rudolf Paděra, za okresní soud oficiál Staněk, zástupci místního Sokola a hasičského sboru, lesní personál, školní děti a velký počet místních obyvatel. Františku Sosnovi bylo v době jeho smrti 30 let a u četnictva sloužil devátým rokem.
Dne 17. září 1925 se oběsil ve staniční kuchyni četnické stanice Radnice (ČO Příbram) její velitel strážmistr Václav Krumlovský. V době činu starý 45 let, ženatý s 23 let trvající praxí u četnického sboru. Václav Krumlovský byl od 11. srpna do 1. září 1925 na léčení v nemocnici v Plzni pro podráždění nervů a koliku. Po návratu z nemocnice byl navržen na 14ti denní zdravotní dovolenou. Ovšem již 8. září onemocněl znovu. Byla mu diagnostikována nervósa. Ošetřující lékař chtěl poslat nemocného strážmistra do nemocnice, ale ten se tomu vzpíral. MUDr. Jaroslavu Treulichovi příslibíl, že se nechá hospitalizovat 18. záři. V době své nemoci málo jedl a ztratil tak sílu. Na stanici několikrát upadl a přítomní kolegové nabyli dojmu, jako by se to stalo v nějakém záchvatu. Den před svou smrtí přišel strážmistr Václav Krumlovský na stanici za strážmistrem Malířským. Prstem ukazoval z okna na náměstí a řekl: „Támhle ti kluci mají flinty a jdou na nás, chtějí nás postřílet. Vemte flintu a postřílejte je nebo je zastřelím sám.“ Strážmistr Malířský však z okna viděl jen prázdné náměstí. Celá událost ho vyděsila, a protože byl na stanici sám, doběhl pro strážmistra Štorkána, který bydlel nedaleko. Ten dorazil na stanici a vyzval Václava Krumlovského k procházce po městě. Chtěl ho uklidnit a strážmistr Malířský tak získal čas proto, aby uschoval zbraně a řemení z kanceláře, neboť se oba obávali o život svého velitele. Procházka trvala asi do 21 hodin. Cestou městem nepoznával Václav Krumlovský známé osoby a neříkal nic jiného, než že jej silně bolí hlava. Po 21 hodině uložil strážmistr Štorkán Václava Krumlovského na postel ve staniční kanceláři. Na hlavu mu dal studený obklad a podal mu tabletu aspirinu. Ten, když viděl na stolku sklenici s limonádou, zvolal: „Tady je piva, vína, všeho dost.“ Když se Václav Krumlovský uklidnil, ponechal jej strážmistr Štorkán o samotě. Václava Krumlovského ještě navštívila v domě bydlící paní Braunerová se staniční posluhovačkou Marií Blechovou. Těm se zdálo, že se velitel stanice chová klidně a tak jej nechali o samotě. Následujícího dne, 17. září, po šesté hodině ranní, našla Marie Blechová strážmistra Václava Krumlovského oběšeného ve staniční kuchyni na věšáku na zbraně. K oběšení použil dva řemínky od služebního pláště. Jeden řemen si zapnul kolem krku, druhý tímto provlékl a provázkem připevnil na věšák. Ohledávající lékař, MUDr. Mulač, stanovil dobu smrti na 1.00 hodinu po půlnoci. Označil strážmistra Václava Krumlovského v době před smrtí za nepříčetného. Tělo zemřelého bylo po ohledání převlečeno a uložena na stanici do rakve. Pohřeb strážmistra Václava Krumlovského se konal 20. září 1925 v Drahoňovém Újezdu u Zbiroha. Pohřbu se účastil rokycanský četnický okresní velitel nadporučík výkonný Krištof Mlnařík, který se se zemřelým jménem sboru rozloučil. Dále se zúčastnilo 58 četníků četnického oddělení Příbram a přednosta okresní politické správy v Rokycanech. Na rakev byl položen věnec, který věnovali četnici oddělení Příbram a věnec zaslaný velitelství četnického doplňovacího oddělení v Praze. Strážmistrům Josefu Malířskému a Karlu Štorkánovi byla učiněna výtka, neboť podle nadřízeného velitelství měli střežit velitele stanice do druhého dne a následně jej převézt do nejbližší nemocnice, čímž se mohlo sebevraždě zabránit.
Dne 16. prosince 1925 se zastřelil ze své služební karabiny na zahradě pivnice na katastru obce Plotiště nad Labem, blízko Hradce Králové, strážmistr Josef Bečka ze stanice Dolní Dobrá Voda, podléhající četnického oddělení v Jičíně. Dne 14. prosince 1925 byl strážmistr Josef Bečka velitelem stanice odeslán do služby. Stanovenou trasu obchůzky však strážmistr nedodržel a místo toho navštěvoval různé hostince, kde popíjel tvrdý alkohol, pivo a víno. Nakonec se vydal, zcela proti předpisům, do Hradce Králové. Zde se v nádražní restauraci seznámil s dvojicí, která mu přislíbila uvařit domácí černou kávu. Strážmistr Josef Bečka však odešel z restaurace a dvojice za něj musela zaplatit útratu, která činila něco kolem šedesáti korun. Když strážmistra nalezli, požadovali po něm uhrazení útraty. Strážmistr slíbil, že dluh urovná, a navrhnul, že si mohou jít ještě sednout do blízké restaurace. Cestou se dal na útěk a doběhl na zahradu pivnice na okraji Hradce Králové a zde se kolem 21.00 hodiny střelou do krku ze služební karabiny usmrtil. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že strážmistr Josef Bečka, tehdy 32 let starý, ženatý, s praxí 12 let, byl již delší dobu zamlklý a choval se podivně. Dosvědčila to i jeho manželka. Najevo vyplynuly dluhy, které činili 1899 Kč. Většinou dlužil různým hostinským. Dále bylo zjištěno, že před sebevraždou jej upomínal o zaplacení dluhu neznámé výše jeho švagr, vrchní strážmistr Ladislav Kousal z četnické stanice Habry. Rodiče zemřelého poukazovali na to, že příčinou sebevraždy mohla být skutečnost, že Josef Bečka neuspěl při prosbě o přijetí do hodnostní školy v roce 1923 a nebyl připuštěn k přijímací zkoušce ani v následujících letech 1924 a 1925. Podle velitele četnického oddělení v Jičíně však byl Josef Bečka lehkomyslný se sklonem k nadměrnému pití, za což byl i kázeňsky trestán. Důvodem k sebevraždě byla neschopnost hradit své finanční závazky a možný strach před trestem pro bezdůvodné zběhnutí z předepsané obchůzky. Pohřeb strážmistra Josefa Bečky se konal 19. prosince 1925 na vojenském hřbitově v Hradci Králové. Za četnictvo pronesl smuteční řeč velitel oddělení v Hradci Králově štábní kapitán Václav Holý. Mimo příslušníky četnictva se jej zúčastnili i zástupci armády, civilních úřadů a městské policejní stráže.
V roce 1926 byly zaznamenány celkem čtyři sebevraždy četníků v působnosti Zemského četnického velitelství Čechy.
Dne 22. března 1926 se zastřelil svou služební karabinou v kuchyni četnické stanice Krč (ČO Praha II) strážmistr Oldřich Smutný. V době sebevraždy bylo strážmistru Oldřichu Smutnému 24 let a u četnictva sloužil pátým rokem. Strážmistr Oldřich Smutný udržoval přátelství s architektem Václavem Podzimkem z Krče. S jeho manželkou časem navázal důvěrný vztah. Před sebevraždou, 21. března, seděl s přáteli v restauraci v Krči, kde byli i manželé Podzimkovi. Václav Podzimek utrousil poznámku o tom, že viděl Oldřicha Smutného jednou kolem půlnoci odcházet od jejich domu. Ten to sice popřel, ale bylo zřejmé, že mu již Podzimek nedůvěřuje. V době, kdy se hovořilo o tom, že četnická stanice v Krči bude zrušena, naléhal Oldřich Smutný na Podzimkovou, aby se rozvedla a odešla s ním do jeho nového působiště. Ta to odmítla a požádala jej, aby byl jejich vztah skončen, což jí přislíbil. Z restaurace na četnickou stanici se vrátil asi tři hodiny po půlnoci. Spolubydlící strážmistr jej požádal, aby šel spát, což Smutný neučinil a začal psát dopisy. Pak požádal strážmistra Fajta o sirky, a když mu tento odvětil, že sirky nemá a aby šel konečně spát, odešel strážmistr Oldřich Smutný do vedlejší kuchyně a tam se zastřelil. V průběhu šetření bylo zjištěno, že myšlenkou na sebevraždu se zabýval strážmistr Smutný již v minulosti. V předchozím roce 1925 měl známost s Růženou Kosíkovou z Podolí. Při jedné schůzce v lese u Krče jí žádal, aby spáchali společně sebevraždu. Poté, co to ona odmítla, vystřelil dvě rány do stromu a řekl: „Tyto rány měly prolétnouti naše srdce.“ Také Podzimkové často vyhrožoval sebevraždou, když se s ním rozejde. Pohřeb zesnulého se konal 25. března 1926 na pankráckém hřbitově. Mimo rodičů a příbuzných se jej zúčastnil náměstek zemského četnického velitele plukovník Rudolf Mládek, I. pobočník zemského četnického velitele podplukovník Jan Ševčovič, přes 100 příslušníků četnictva, zástupci obecní samosprávy, spolků a řada civilního obyvatelstva. Za četnictvo pronesl smuteční řeč velitel četnického oddělení Praha II štábní kapitán Jiří Jeschke.
Dne 12. června 1926 se zastřelil ze své služební karabiny v lese u obce Milín v příbramském okrese strážmistr Josef Holý z četnické stanice Dobříš (ČO Příbram). V době své smrti sloužil u četnictva desátým rokem, byl svobodný, stár 29 let. Strážmistr Josef Holý odešel ze stanice odpoledne 10. června plně vystrojen. Zanechal zde po sobě dopis na rozloučenou, ve kterém uvedl, že odchází na obchůzky věčností. Dopis byl nalezen v noci z 10. na 11. června a ihned bylo zahájeno pátrání po strážmistru Josefu Holém. Ten mezi tím navštívil několik hostinců, kde vypil nějaké víno a rozloučil se s hostinskými a přítomnými hosty. V kavárně Rekord v Dobříši zakoupil za půjčené peníze dvě láhve vína, které vypil s číšnící podniku. Té se také zeptal, zda s ním nechce zemřít. Potom, co dostal zápornou odpověď, odešel dál. Potom se zdržoval na samotě Hadač u obce Milín. Zde bydlel pohodný Hadač, kterému sdělil, že stíhá cikány. S Hadačem i jeho dcerou normálně rozmlouval. Několikrát se z jejich domu vzdálil. Oba je také požádal, aby ho neprozradili četníkům, kteří ho budou hledat, protože má schůzku s dívkou. Od Hadačů odešel kolem 23. hodiny s poznámkou, že odchází na smluvenou schůzku. Dále už jej živého nikdo nespatřil. Dne 12. června 1926 okolo 5. hodiny jej nalezl kočí Jaroslav Zungbauer mrtvého na kraji lesa u Milína. Z dopisu na rozloučenou, který zanechal na stanici, vyplývá, že důvodem jeho činu byla finanční tíseň, neboť nebyl schopen splácet dluhy a také láska k neznámé ženě. O té se svěřil asi tři týdny před svou smrtí hostinskému Ludvíku Kopáčkovi z Dobříše, kterému řekl, že jeho neštěstím je jakási hostinská. Její jméno však neřekl a to tak zůstalo dodnes tajemstvím zemřelého strážmistra. Poslední rozloučení se strážmistrem Josefem Holým se konalo na hřbitově v Milíně dne 15. června 1926, kde bylo tělo zemřelého farářem vykropeno a následně bylo převezeno za účasti kněze, velitele četnického oddělení Praha I a zástupce velitele četnického oddělení v Příbrami, zástupců místních spolků a civilní správy a 28 četníků, na hřbitov sv. Jiří v Plzni – Doubravce. Se zemřelým se zde krátkým proslovem rozloučil pobočník exponovaného četnického štábního důstojníka v Plzni kapitán František Karhan.
Dne 19. října 1926 se ze své služební karabiny zastřelil na světnici mužstva na četnické stanici v Chodové Plané (ČO Plzeň) strážmistr Josef Neubauer. Dne 18. řijna 1926 o půlnoci se vrátil strážmistr Josef Neubauer z obchůzky. Její ukončení zahlásil zástupci veliteli stanice, který mu povolil vzdálení k rodině v Plané. Josef Neubauer odešel domů, kde se však pohádal se svou manželkou. Nevraživost mezi nimi panovala již od května roku 1923. Manželka obvinila četnického strážmistra, že v noci ze 17. na 18. října zneužil její dceru z prvního manželství, Irenou Marie Hellerovou, narozenou 3. srpna 1912. Irena Marie to potvrdila a manželka strážmistra údajně našla na povlečení její postele krvavou stopu. Manželka hrozila, že na Josefa Neubauera učiní oznámení, a že mu tento čin nikdy neodpustí. Strážmistr se tak ve vycházkovém stejnokroji vydal zpět na četnickou stanici, která byla v tuto dobu prázdná. Napsal dopis na rozloučenou: „Chod. Planá 19. 10. 1926, 7.45 hod. Drazí rodiče. Já Vás srdečně prosím by jste mě odpustili že Vás tímto způsobem opouštím. Nesnesu dále počínání mojí manželky ode dne mého sňatku 3. 5. 1923 jest můj život zatarasen se strany mojí manželky. Proto Vás všechny opouštím se srdečným S Bohem. Váš zničený syn Josef.“ Následně nabil služební karabinu a usmrtil se ranou do pravého spánku. Josef Neubauer se narodil 26. listopadu 1898 v obci Všekary v tehdejším okrese Horšovský Týn. U četnictva sloužil desátým rokem. Podle svých nadřízených byl pilný, svědomitý oblíbený četník. Pohřeb se konal na hřbitově v Plané dne 21. října a zúčastnilo se jej 30 četníků, jedna rota janičářského praporu č. 6 z Plané, přednosta okresní správy politické, jeho náměstek, přednosta okresního soudu v Plané a mimo nejbližších také široká veřejnost. Smuteční řeč pronesl za nepřítomného velitele oddělení kapitán Emanuel Vacovský, velitel oddělení v Klatovech a okresní velitel z Plané kapitán výkonný Čeněk Demuth.
Dne 22. listopadu 1926 v 11.30 hodin zemřel v Praze na klinice profesora Schloffera strážmistr Václav Hrabák, podřízený četník ze stanice Turnov, který byl odvelen do hodnostní školy „A“ u doplňovacího oddělení v Praze. Strážmistr Václav Hrabák překročil dne 20. listopadu večerku. Byl v hotelu „Na staré poště“, kde vypil nějaký alkohol. Se společností se pak přesunul do Valdštejnské vinárny, kde vypil šest skleniček vína. V této vinárně opil 21 let starou švadlenu Žofii Červenkovou. Václav Hrabák byl o osm let starší. Tato situace vyvolala hádku s bratrem Žofie, Oldřichem Červenkou, který byl přítomen se svou manželkou. Celý spor mohl skončit rvačkou, kdyby nezasáhl vrchní číšník. Podle něj byl Václav Hrabák už silně opilý. Oldřich Červenka se se svou ženou i sestrou vydal k velitelství četnického doplňovacího oddělení, kde si chtěl podat stížnost na Václava Hrabáka. Dozorčí četník jej odkázal na denní dobu. Poté se dostavil Václav Hrabák a žádal po dozorčím, aby o věci nečinil služební záznam, neboť všichni zúčastnění jsou jeho dobří přátelé. Strážmistr Jan Neubauer, který měl dozorčí službu věc ohlásil. Velitel četnického doplňovacího oddělení major Karel Friedrich nařídil službyvedoucímu ve Štefánikových kasárnách, strážmistru Malému, aby se Václav Hrabák dostavil 22. listopadu k raportu a případ vysvětlil. Současně kapitánu Jindřichu Biskupovi, důstojníku u doplňovacího oddělení nařídil, aby Václavu Hrabákovi domluvil při vyhlášení denního rozkazu. Ten se však k vyhlášení denního rozkazu nedostavil. Vyžádal si u strážmistra Malého povolení k odchodu, kdy přislíbil, že se do doby vyhlášení rozkazu vrátí, slib však nedodržel. Za porušení povinnosti dostavit se k vyhlášení denního rozkazu byl Václav Hrabák určen kapitánem Biskupem taktéž k raportu. Když odcházel kapitán Biskup z kasáren, s Václavem Hrabákem se potkal a sdělil mu, že je určen k raportu. Téhož dne, ted 21. listopadu, před polednem odešel Václav Hrabák z kasáren opět do hotelu Na staré poště, kde si dal oběd. Po obědě napsal několik dopisů a rozloučil se se všemi přítomnými podáním ruky se slovy, že už nikdy nepřijde, protože má 70 dní kasárníka . Jeho další jednání se nepodařilo objasnit až do jedné hodiny po půlnoci, kdy se na Masarykově nábřeží střelil z opakovací pistole do spánku. Záchrannou službou byl převezen do zdravotnického zařízení, kde však těžkému zranění podlehl, aniž by nabyl vědomí. Strážmistr Václav Hrabák ve svých dopisech na rozloučenou uvedl, že nikdo z jeho rodiny nebyl nikdy trestán a tak ani on nesnese trest, byť jen kasárníka. Přitom o jeho přestupku nebylo ještě v té době nikým rozhodnuto. K jeho rozhodnutí mohla přispět i událost z 30. března 1926, kdy strážmistr Václav Hrabák eskortoval dva nebezpečné zločince vlakem do věznice na Mírově. Jeden z nich však uprchl a až za přispění četníků ze stanice v Křinci byl dopaden. Vojenský soud, který věc projednával, zprostil strážmistra Václava Hrabáka obžaloby pro nedostatek skutkové podstaty trestného činu porušení povinností ve službě strážní. Zemské četnické velitelství, s ohledem na rozsudek soudu, tak přikročilo k pouhému poučení strážmistra Václava Hrabáka. Svou roli na celém činu mohlo mít i případné požití alkoholu před činem. Pohřeb strážmistra Václava Hrabáka se konal na olšanských hřbitovech 24. listopadu. Zúčastnil se jej otec zemřelého, jeho bratr s manželkou, posluchači hodnostních škol a informačního kurzu pro četnické důstojníky výkonné, velitel četnického doplňovacího oddělení major Karel Friedrich, zemský četnický velitel generál Bohuslav Knobloch a zástupci zemského četnického velitelství. Nad hrobem promluvil major Karel Friedrich.
V letech 1927 a 1928 se událo po jedné sebevraždě četníka.
Dne 11. 8. 1927 se zastřelil ze služební karabiny strážmistr Tomáš Kapita z četnické stanice Podbořany (ČO Chomutov) a to na louce za obcí Podbořany. Dne 11. srpna 1927 ve 22.00 hodin byl velitelem četnické stanice vrchním strážmistrem Emanuelem Havlíčkem strážmistr Tomáš Kapita odeslán do obchůzkové služby. Krátce poté, co na obchůzku vyrazil, si k hlavě přiložil služební karabinu a vystřelil. Mrtvé tělo nalezl druhého dne ráno polní hlídač z Podbořan Karel Abl, který vyrozuměl četnickou stanici. Podle okresního četnického velitele v Podbořanech vrchního strážmistra Jakuba Čápa, byl strážmistr Tomáš Kapita uzavřené povahy, trudomyslný a nesdílný a zvláště v době před sebevraždou zamlklý. Navíc měl zdravotní problémy se žaludkem, na což si často stěžoval. Navíc strážmistr Tomáš Kapita hodlal uzavřít sňatek a proto si podal k příslušnému velitelství žádost. U četnictva sloužil již devět let a bylo mu 31 let, tudíž podmínky k udělení souhlasu ke sňatku splňoval. Strážmistr při podávání žádosti ovšem zamlčel důležité okolnosti o poměrech ve své rodině a provedl úpravu ve svém rodném listě. Trpěl totiž komplexem nemanželského dítěte, které bylo vychováváno cizími lidmi, a nechtěl, aby se tyto skutečnosti dále rozšiřovaly. Pro rozpory byl spis se žádosti o povolení k uzavření sňatku vrácen k doplnění a vysvětlení. Spis se ovšem na četnické stanici Podbořany ztratil a zdejší velitel předpokládal, že jej zničil sám Tomáš Kapita. Co však bylo pravým důvodem k sebevraždě, se nepodařilo řádně objasnit, protože Tomáš Kapita nezanechal dopis na rozloučenou, ve kterém by své jednání nějak vysvětlil. Komise zemského četnického velitelství dospěla k závěru, že oním důvodem mohlo být vyzrazení soukromých poměrů strážmistra a také jeho zásah do úředních dokumentů, neboť tímto jednáním se vystavoval nebezpeční trestního stíhání pro padělání veřejné listiny. Pohřeb se konal 14. srpna 1927 na hřbitově v Podbořanech a zúčastnilo se jej asi 20 příslušníků četnictva. Smuteční řeč pronesl v zastoupení za velitele oddělení v Chomutově štábní kapitán Jan Faktor, velitel oddělení v Mostě. Pohřbu se zúčastnila i snoubenka zemřelého se svojí matkou.
Posledním příslušníkem četnictva, který si za první desetiletí existence Československa rozhodl násilně si vzít život je strážmistr Bohumil Zika ze stanice Chabařovice (ČO Teplice – Šanov). Učinil tak 19. června 1928, kdy se zastřelil ze služební karabiny ve svém bytě v Chabařovicích. Strážmistr Bohumil Zika byl 18. června v 1.00 hodině v noci odeslán do služby, která měla trvat 13 hodin, včetně dvou hodin určených k odpočinku. Službu měl ukončit téhož dne ve 14 hodin. Protože se v předepsaný čas nevrátil, konal velitel stanice s dalším četníkem kontrolní obchůzku, při které však strážmistra nenalezli. Teprve druhého dne byl nalezen mrtev ve svém bytě s prostřelenou hlavou. V bytě byl sám, neboť jeho manželka byla od počátku června u bratra v Praze. Vyšetřováním bylo zjištěno, že strážmistr nekonal předepsanou obchůzku. Již v 9 hodin dopoledne dorazil do hostince v Předlicích, což byl služební obvod policejního komisařství v Ústí nad Labem. Zde vypil tři malá piva a odešel až ve 23.45 hodin po upozornění hostinským, že je zavírací hodina. Nadřízení strážmistra Ziky pochybovali o tom, že by vypil pouze tři malá piva. O strážmistru Zikovy se vědělo, že se rád napije, ale zásadně tak činil doma, aby nebudil veřejné pohoršení. Sice za to byl nadřízenými napomínán, ale své služební povinnosti plnil tak, jak se od něj očekávalo, a nezavdával důvod ke kázeňskému řešení problému. Kde se strážmistr Zika zdržoval po odchodu z hostince, se nepodařilo objasnit. Zřejmě šel do svého bydliště v Chabařovicích, neboť sousedé z domu uvedli, že kolem 9 hodiny ráno slyšeli dutou ránu, podobnou výstřelu, ale nevěděli, odkud pochází. Strážmistr Zika nezanechal dopis na rozloučenou a tak nebyl důvod jeho sebevraždy řádně objasněn. Vyšetřující orgány vyslovily domněnku, že svou vinu na tom mohly mít neutěšené rodinné poměry a stav mysli po požití většího množství alkoholu. Strážmistr Zika byl jinak hodnocen jako zdatný četník s jedinou stinnou stránkou – sklonem k nadměrnému pití alkoholu. Další příčinou mohl být strach z následků trestného jednání, kterého se dopustil tím, že bez řádného důvodu se samovolně odchýlil od předepsané obchůzky, při kterém se odebral do cizího objektu, aby tam mohl nerušeně popíjet. Pohřeb strážmistra Bohumila Ziky se konal 21. června na městském hřbitově v Chabařovicích za účasti kapitána Leopolda Kanna, který zastupoval velitele četnického oddělení. Dále se pohřbu zúčastnilo na padesát příslušníků četnictva a řada civilních osob.
3.4 Postoj četnické správy k problematice sebevražd ve sboru
Velice těžko lze vyjádřit postoj četnické správy k danému problému, neboť tyto se mohly měnit s osobami velitelů zařazených na jednotlivých pozicích hierarchie četnické správy. Dochovanou dokumentací k uvedenému tématu, která vyjadřuje postoj četnické správy, v námi sledovaném období, jsou písemné práce velitelů zemských četnických velitelství z roku 1924.
Dne 22. listopadu 1924 vydal tehdejší generální velitel četnictva generál Karel Vyčítal rozkaz podřízeným zemských četnickým velitelům, aby vypracovali do konce roku 1924 písemnou zprávu, ve které vyjádří svůj osobní názor na sebevraždy četnických příslušníků v jeho služebním obvodě. Práci měli zpracovat zejména na základě svých životních a služebních zkušenosti. Současně měli navrhnout kroky, kterými by se dal tento truchlivý zjev na nejvyšší možnou míru omezit. Současně však gen. Karel Vyčítal upozornil na to, že zná spis prezidenta Tomáše G. Masaryka a tudíž věděl, že sebevraždám není možné úplně zabránit.
Velitel Zemského četnického velitelství Čechy generál Karel Skorkovský ve svém pojednání poukázal na skutečnost, že o příčinách, záhadách a možnostech sebevraždám zabránit uvažovali již od pradávna četní filozofové téměř všech kulturních národů. Počínaje od Konfucia a Sokrata až po Kanta a Masaryka. Vyjádřil svůj názor, že veřejné mínění mělo zakořeněnou tradici a přesvědčení, že veškeří příslušníci četnictva jsou muži nad výsost morální a charakterní. Dle jeho názoru tomu tak bylo před válkou (myšlena světová válka z let 1914 – 1918), kdy poměrně nízký počet četnických aspirantů byl doplňován vybranými, intelektuálně, morálně a fyzicky bezvadnými poddůstojníky armády. V posledních letech před válkou nejčastěji v hodnosti četaře. Následkem válečných a poválečných událostí, kdy začalo docházet k masovým krádežím, drancování, loupežím na dráze a poštách a další kriminalitě, byl stav četnictva navýšen asi o 2500 mužů. V poválečné době, kdy nebyly konsolidovány poměry v armádě, této politické úřady nedůvěřovaly a nejčastěji vyžadovaly pro udržování veřejného pořádku četnické asistence. Nezřídka se stalo, že vojíni povolaní k četnické asistenci se přidali na stranu výtržníků. Ministr vnitra Alois Švehla tak požadoval co nejrychlejší naplnění stavů četnictva, za tu cenu, že nebyly uchazeči řádně prověřování. Přijat byl téměř každý, kdo si přihlášku o přijetí do četnictva podal. Stávalo se však, že ještě několik let po roce 1918, kdy byl tento záměr realizován, nebyly v personálním spise uchazeče, nyní již četníka, všechny požadované dokumenty. Velká většina nově přijatých četníků se rekrutovala z vojínů demoralizované rakouské armády, kteří strávili několik let na frontě, neměli porozumění pro kázeň a pořádek, byli duševně zanedbání, mravně otupělí, fyzicky vyčerpáni a často pod vlivem bolševických nebo komunistických myšlenek. Přestože generál Karel Skorkovský svou práci psal již šest let po válce, nezbylo mu, než konstatovat, že s následky špatného výběru nových četníků v roce 1918 se četnictvo potýká po celou dobu. Neblahé následky ukvapeného výběru nových četníků spatřoval zejména ve vysoké kriminalitě četníků a také v celkovém počtu sebevražd ve sboru. Těmto četníkům, dle jeho názoru, scházela náležitá morální síla a pružnost nervů, aby dokázali snášet mužně a trpělivě životní nesnáze a obtíže. Raději tak sáhli po sebevražedné zbrani, než aby čelili následkům svých činů. Další skupinu četníků se sebevražednými sklony definoval jako četníky melancholicky založené, které přivede každá nepatrná událost z duševní rovnováhy. Často ono duševní vykolejení přivodil partnerský nebo rodinný vztah. Ve své práci je přirovnal k třtinám větrem se klátícím bez všeho náboženského přesvědčení. U těchto jedinců nebylo možné sebevražednému jednání předejít, neboť bývali zamlklí, nesdílní a samotářští. Případy, kde bylo možné preventivně působit proti případnému sebevražednému jednání, byli ti četníci, u kterých bylo možné předpokládat sebevražedné jednání pro kázeňské nebo trestní řízení. Tito měli být neustále pod dohledem a měl jim být v nejmožnější míře znesnadněn přístup ke zbrani. Jako jediné účinné působení proti sebevraždám v četnictvu viděl generál Karel Skorkovský jedině přísné posuzování uchazečů o četnickou službu. Současně podotkl, že v tomto ohledu byl šéflékař jemu podřízeného velitelství přísný a bezohledný .
Generál Alois Jirka, zemský četnický velitel v Brně, na úvod své práce konstatoval celkem třináct případů sebevražd četníků, které se v letech 1918 – 1924 udály v rámci jemu podřízenému velitelství. Případy doplnil též důvody, které četníky k sebevraždám vedly. Stejně tak jako jeho kolega, generál Karel Skorkovský, upozornil na skutečnost, že ve společnosti nového státu došlo obecně k nárůstu sebevražedného jednání. Tento fakt přímo souvisel se sociálními, hospodářskými a kulturními poměry, které ve státě v první polovině 20. let panovaly. Osobně považoval každého sebevraha za politování hodnou oběť poruchy duševní rovnováhy, které nebylo možné přičítat odpovědnost za čin. Jako hlavní příčinu viděl ve ztrátě víry, ve společnosti, která byla vychovávána a zaměřena sobecky a materialisticky. Doslova o tom napsal: „(…) To je kletba kultury. Přítomnost je zlá, ale horší bude budoucnost. Přestali jsme věřit v sílu ducha a spoléháme na sílu mas. Kulturní úroveň mas nabývá převahy a vede pak k takovým důsledkům, neboť kultura pozbyla své přitažlivosti a upadá. Dolů místo vzhůru! – zní naše heslo. Soběstačnost, spokojenost a veselá mysl jsou podkladem lidského štěstí. Skromný člověk stvoří si nejtrvalejší vnitřní mír; spokojenost, která se pojí s veselou myslí a tvoří se soběstačností pilíř pravého štěstí, trojklannou to kotvu, s níž loď života v každé bouři vytrvá. Muž, který se naučil býti skromným, který je soběstačný a nemá žádných potřeb, najde štěstí ve svém vlastním srdci, stvoří si náplň nejčistějších radostí, nabude nejskvostnější veselou mysl a povznášející pocit vnitřní neodvislosti a samostatnosti, která mu propůjčí nejspolehlivější sílu pro všechny zkoušky života.“ V závěru své práce si posteskl, že jeho názor je naprosto nemoderní a zastaralý, ovšem platný po celou existenci lidstva.
Zemský četnický velitel pro Slezsko, plukovník Josef Hammer předložil svému nařízenému velice stručnou zprávu. Jako velitel nejmenšího zemského velitelství, co do rozlohy, tak do počtu přiděleného četnictva, evidoval rovněž nejnižší počet sebevražd. Pouhé čtyři. Stejně tak jako jeho předchůdci, upozornil na to, že: „Moderní nazírání na život, nesnadné přizpůsobování se poměrům z toho zklamání a hořkost, často nezaviněná choroba jsou sto vznítiti myšlenky sebevražedné zvláště u lidí nábožensky nezaložených, povahově nevyrovnaných a neustálených tím spíše, když nedostává se sebedůvěry a schopnosti k zdolání doléhajících protivenství života.“ Současně zmínil, že v četnickém sboru se nenachází již taková sounáležitost, jako byla před válkou. Sám za sebe však plukovník Josef Hammer nepřikládal sebevraždám četníků ze soukromých důvodů takovou důležitost, jakou se snažil vyvolat dobový tisk.
Stejně stručnou zprávu sepsal zemský četnický velitel pro Slovensko plukovník Bohuslav Knobloch. Opět se v zásadních bodech důvodů vedoucích k sebevražednosti v četnictvu shodl se svými kolegy. Z případů sebevražd v rámci svého služebního obvodu odvodil, že se nejčastěji jedná o četníky, kteří prodělali světovou válku a k četnictvu byli přijati po vzniku Československa. Poukazuje, jako generál Karel Skorkovský na nekvalitní výběr četníků v této době. Řada z nich se z válečných polí vrátila s menšími či většími defekty a to jak tělesnými tak zejména fyzickými, kterým při odvodu k četnictvu nebyla věnována náležitá pozornost. Tito muži strávili svůj nejprudší duševní vývoj v demoralizujícím okolí a surových poměrech. Někteří z nich se dostali do nového prostředí, čímž je myšlen tehdejší slovenský venkov, jakému nebyly přivyklí. Špatné společenské poměry, těžká služba, starosti existenční a na druhé straně dostupný alkohol, tabák, excesy v sexuálním životě přivedly slabé jedince do bludného kruhu, ze kterého mohly nalézt jen jediné řešení. Plukovník Bohuslav Knobloch odhadoval, že shora uvedené příčiny sebevraždy lze aplikovat na cca 90% četnických sebevražd. Další důvody, jako strach a hrůza před následky nezákonného jednání, nešťastná láska nebo zármutek byly jen posledním impulsem k dokonání smutného činu. Plukovník Bohuslav Knobloch si povšiml, že u většiny četníků zemřelých na následky sebevraždy se sebevražedné jednání objevovalo jako anamnéza v rodině. Doporučoval této skutečnosti věnovat zvýšenou pozornost při výběru četnických aspirantů, jako prevenci výskytu sebevražd ve sboru.
Plukovník Vladimír Putna, velitel zemského četnického velitelství pro Podkarpatskou Rus nazíral na sebevraždy jako na chorobný jev, který měl původ v poválečných poměrech. Domníval se, že s odstupem času od války se počet sebevražd bude snižovat. Připojoval se k názoru T. G. Masaryka, kdy vyjádřil myšlenku, že k sebevražednosti vede oproštění se od mravnosti. V rámci svého služebního obvodu nezaznamenal sebevraždu, která by byla v přímé souvislosti s výkonem služby. Jedinou prevenci proti sebevraždám viděl v poučování podřízeného mužstva a pečlivou mravní výchovou. Dále se mělo dbát na pečlivý výběr vedoucích četníků, zejména velitelů stanic, kteří se měli více zajímat o soukromé poměry svých podřízených, v případě zjištění podezřelých poměrů v osobním životě podřízeného měli být schopni podat pomocnou ruku, přátelskou rada nebo přesvědčení. Současně nabádal, v rámci služebních předpisů, na korektní a příkladné vystupování četnických velitelů, blahovolné jednání a získání důvěry podřízených. Na stanicích se měla pěstovat důvěra a kamarádství. Doporučoval, aby se velitelé pokoušeli o poznání lidské duše, aby v případě signálů o možném sebevražedném jednání dokázali včas zasáhnout. V závěru své práce konstatuje: „(…) Nemáme práva samovraha odsuzovati a priori a poněvadž při mrtvém málo kdy lze se přesvědčiti o tom, co se dělo v jeho nitru, než odhodlal se k činu, jest místo odsuzování a planého moralizování na místě soucit a reflexe o ceně života. Přísloví De mortuis nil nisi bene platí nejvíce o samovrazích. Vzpomínka na samovraha musí nás naplnit soustrastí nad jeho osudem. Z každé samovraždy zírá na nás tragika života, tragika lidství. Povinnost sebezachovati nemůže se vyčerpávati péčí o tělesné zdraví. Tělesné zdraví jest sice nezbytnou podmínkou veškeré snahy sebezachovati, ale je patrno, že člověk úplně zdravý marně by se domáhal blaha, kdyby ke zdatnosti tělesné nepřistoupila zdatnost duševní. Zdravé tělo musí míti zdravou mysl – mens sana in corpore sano. V tom smyslu můžeme normu mravní vyjádřiti jako povinnost sebevýchovy, která obsahuje v sobě dvě povinnosti: povinnost sebevzdělání a povinnost sebeovládání. Názvy tyto mluví samy za sebe, že teprv obě tyto zásady vyjadřují to, co náleží k duševnímu zdraví.“
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 170
Registrován: úte čer 04, 2013 16:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Sebevrazi

Příspěvekod Kirvin » čtv črc 02, 2020 11:06

3.5 Důvody a pohnutky četníků k sebevraždě dle úřední statistiky a pokus o jejich osvětlení
V úřední statistice, vedené zemským četnickým velitelstvím, se opakují tři hlavní důvody ke spáchání sebevraždy. Byli to zejména rodinné důvody a nešťastná láska, rozmrzelost života a choromyslnost. Z předestřených případů, které se udály v prvním desetiletí existence Československa, je zřejmé, že příčiny nelze takovýmto způsobem bagatelizovat. Po seznámení se s okolnostmi případů nelze než vyjádřit souhlas nad názory, které vyjádřili zemští četničtí velitelé v roce 1924. Prostudováním shora popsaných případů lze vyjádřit nejméně podezření na to, že četníci, kteří spáchali sebevraždu, trpěli některou neurotickou poruchou, která poznamenala jejich chování a v důsledku vedla k odhodlání skončit se životem . Jakou měrou se na běhu událostí podepsaly vlivy, které popisují četničtí zemští velitelé, tedy zejména překotný náběr nováčků v prvních dvou letech po světové válce, a na kolik morální rozvrat společnosti po prožitých hrůzách a zavedení nových poměru po roce 1918 je otázka, na kterou nelze s jistotou podat uspokojivou odpověď. Ve druhém desetiletí existence republiky převažují v úřední statistice jako důvody k sebevraždě zadlužení, špatné partnerské a rodinné vztahy a v několika případech popsaná psychická choroba, ve dvou případech podpořená chorobou venerickou.
Některé důvody sebevraždy, které byly uváděny četnickou správou, se pokusil ve svém díle osvětlit Tomáš G. Masaryk. Omrzelost života se podle něj vyskytovala u lidí, kteří si odnímali život skutečně z dlouhé chvíle, z otupělosti, lenosti, povalečství a zahálky. V řídkých případech se dala u osob takto stižených projevit opravdová ošklivost k životu, což byl chorobný stav vznikající u asketů a zhýralců.
Ve své práci neopomenul upozornit na zhoubnou roli alkoholu v jednání sebevrahů: „Opilství a sebevražda jsou tedy následkem jedné a téže veliké příčiny; obojí jsou, abych se tak vyjádřil, souzjevem. Sebevražda je popřením štěstí, pijáctví, náboženství, materialismu, má je nahraditi: je-li člověk tím, co jí, pak věří a doufá v to, co pije – smrt.“
Rovněž popsal jev, se kterým jsme se u shora popsaných případů sebevražd setkali a který se již v následujícím desetiletí neopakoval. Sebevražda provedená po vraždě: „(…) následkem lítosti a výčitek svědomí pro nerozvážný skutek. Ale vražda může býti provedena také následkem dříve pojaté myšlenky na sebevraždu. Často je totiž myšlenka na sebevraždu základním hnutím duše a vražda jde za ním.“
Jak již bylo uvedeno, za zájmy výkonného četnictva se „bil“ časopis Četnický obzor, redigovaný redaktorem Bohumilem Mladým. Tento časopis byl často solí v očích nejvyšších představitelů četnické správy, protože často bez skrupulí kritizoval poměry ve sboru. Samozřejmě se nemohl vyhnout ani tématu sebevražd ve sboru. Redakce Četnického obzoru viděla příčinu sebevražd v neutěšených poměrech panujících uvnitř sboru. Například v čísle 9 – 10 z roku 1924 se psalo: „V otázce sebevražd v četnictvu, zaujali jsme opět stanovisko. Nebylo by tedy třeba znova prohlašovati, že přehlédnutím zásady „žíti a nechati žíti“ se sebevraždy musí množiti i v četnictvu do nekonečna. Nepomohlo to. Poměry jsou horší a horší. Poslední věci horší prvých. V prvé řadě vraždí četnictvo ochuzení (pauperismus), které jest systematické, jako nikdy před tím a nikde jinde. Dokazujeme to v řadě článků o nivelizaci požitkové. Prvopříčinou sebevražd v četnictvu jest však dokonalé bezprávný stav, v jakém četnictvo žije, vydáno jsou na milost, zvůli a samovládě državskému systému, protekci a nepotismu (stýčkovství). Tyto strašné příčiny musí přivoditi i strašné životní krise v řadách charakterově silných příslušníků četnictva. Tomu neodpomůže ani diskuse ani persifláž v subvencovaných listech. Důkazem našeho tvrzení jest posledních několik měsíců. V prosinci (26. 12.) zastřelil se kol. str. Lapáček v Loučovicích, důvod hrozné prekuniérní poměry, které jej přinutily, ke spáchání trestného majetkového činu.“ Zdá se, že redakce Četnického obzoru značně podcenila názor četnické správy a až příliš se zaměřila na hledání příčin uvnitř sboru. Redaktory Četnického obzoru nenapadlo podívat se do lidské duše, kde mohla být příčina všech shora popsaných smutných událostí. Může být věcí názoru a diskuze, zda přísné předpisy a přísné nazírání na příslušníky četnictva neuspíšily u některých sebevrahů jejich rozhodnutí. V civilním životě by se vyhnuly řešení otázky o případném poškození dobrého jména sboru, o pošpinění stavovské cti a zdánlivě malicherné záležitosti, jako urovnání dluhů či alimentačních povinností by možná mohlo být daleko snadnější než hledání řešení pro příslušníka četníka svázaného závazkem četnické uniformy.
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 170
Registrován: úte čer 04, 2013 16:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Sebevrazi

Příspěvekod zedir » čtv črc 02, 2020 16:10

Smekám klobouk (který nevlastním), protože to je excelentní práce a děkuji moc za sdílení. Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých praktických věcí a rovněž mě pochopitelně zaujaly právě příběhy konkrétních lidí, nejvíce ty případy, kdy došlo k rozšířené sebevraždě a i přesto došlo k pohřbu za účasti faráře (ale roli samozřejmě již také hraje fakt, že se pohybujeme v relativně nedávné historii a moderní době, o několik desítek let dříve by ale vše nejspíše bylo zcela jinak). Zajímavé jsou i pohledy zemských četnických velitelů Skorkovského a obzvláště slova velitele Putny stojí za vyzdvižení:

Kirvin píše:„(…) Nemáme práva samovraha odsuzovati a priori a poněvadž při mrtvém málo kdy lze se přesvědčiti o tom, co se dělo v jeho nitru, než odhodlal se k činu, jest místo odsuzování a planého moralizování na místě soucit a reflexe o ceně života. Přísloví De mortuis nil nisi bene platí nejvíce o samovrazích. Vzpomínka na samovraha musí nás naplnit soustrastí nad jeho osudem. Z každé samovraždy zírá na nás tragika života, tragika lidství. Povinnost sebezachovati nemůže se vyčerpávati péčí o tělesné zdraví. Tělesné zdraví jest sice nezbytnou podmínkou veškeré snahy sebezachovati, ale je patrno, že člověk úplně zdravý marně by se domáhal blaha, kdyby ke zdatnosti tělesné nepřistoupila zdatnost duševní. Zdravé tělo musí míti zdravou mysl – mens sana in corpore sano. V tom smyslu můžeme normu mravní vyjádřiti jako povinnost sebevýchovy, která obsahuje v sobě dvě povinnosti: povinnost sebevzdělání a povinnost sebeovládání. Názvy tyto mluví samy za sebe, že teprv obě tyto zásady vyjadřují to, co náleží k duševnímu zdraví.“


Ještě jednou tedy převelice děkuji.
Uživatelský avatar
zedir
 
Příspěvky: 5962
Registrován: pát kvě 02, 2014 3:59

Re: Sebevrazi

Příspěvekod pentagun » pát črc 03, 2020 4:48

U tří farností jsem si vypisoval sebevraždy, vraždy a nehody. Tak třeba se vám to bude hodit do tématu.

Horní Mokropsy: http://barsat.cz/gen/horn%c3%ad%20mokro ... ronika.pdf
Třebotov: http://barsat.cz/gen/t%c5%99ebotov%20%c ... ronika.pdf
Zbraslav: http://barsat.cz/gen/zbraslav%20%c4%8de ... ronika.pdf

Jinak se mě toto téma osobně dotýká, čtyři moji přímý předci se rozhodli ukončit život oběšením.
Naposledy upravil pentagun dne stř zář 16, 2020 8:12, celkově upraveno 1
TY Tomáš
Uživatelský avatar
pentagun
 
Příspěvky: 337
Registrován: úte dub 01, 2014 8:04
Bydliště: Mořinka
Oblast pátrání: okres: Benešov, Beroun, Hořovice, Chrudim, Karlovy Vary, Most, Písek, Plzeň-jih, Praha, Praha-západ, Příbram, Rokycany, Ústí nad Orlicí, Vídeň

Re: Sebevrazi

Příspěvekod zedir » úte črc 07, 2020 16:56

pentagun píše:U tří farností jsem si vypisoval sebevraždy, vraždy a nehody. Tak třeba se vám to bude hodit do tématu.

Horní Mokropsy: http://rodokmen.sengaia.cz/Horn%c3%ad%2 ... ronika.pdf
Třebotov: http://rodokmen.sengaia.cz/T%c5%99eboto ... ronika.pdf
Zbraslav: http://rodokmen.sengaia.cz/Zbraslav%20% ... ronika.pdf

Jinak se mě toto téma osobně dotýká, čtyři moji přímý předci se rozhodli ukončit život oběšením.


To je perfektní práce, děkuju moc, opravdu si vážím sdílení, zvláště v dnešní době plné vypočítavců, kteří jen přejímají a kradou práci jiných a sami nikdy ničím nezištně nepřispějí, i když mohou.

Já osobně mám zatím nalezené dva přímé předky sebevrahy - prapradědu, který se otrávil fosforem v roce 1904 a prapraprapraprapradědu, který se oběsil v roce 1791.
Uživatelský avatar
zedir
 
Příspěvky: 5962
Registrován: pát kvě 02, 2014 3:59

Re: Sebevrazi

Příspěvekod Rebeca » pon črc 13, 2020 10:08

Zdravím,
již před delší dobou jsem zde http://genealogie.taby.cz/viewtopic.php?f=9&t=44545&p=199645#p199645 řešila nález, kde matka zabila své dvě děti a pak spáchala sebevraždu.....Tak poskytuji, snad to splňuje Váš záměr. Rebeca
Rebeca
 
Příspěvky: 540
Registrován: pát lis 04, 2016 17:43
Oblast pátrání: Příbram a okolí, Most a okolí, Cheznovice a okolí, Praha západ, panství Worlické :-D

Re: Sebevrazi

Příspěvekod zedir » úte črc 14, 2020 15:25

Děkuji za záznam, určitě mě zajímá. Zatím po kouscích zpracovávám necelé dvě stovky vlastních nalezených záznamů, dosud jsem je měl jen okrajově, nyní se ale snažím ze záznamů dostat maximum informací a jakmile budu hotov s těmi svými, budu pokračovat se záznamy odkazovanými zde.
Uživatelský avatar
zedir
 
Příspěvky: 5962
Registrován: pát kvě 02, 2014 3:59

Další

Zpět na Projekty a výzvy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník