Pár drobností k tehdejšímu pravopisu - tedy předně - tehdy žádný pravopis nebyl. Každý to psal, jak mu to přišlo pod brk, ale nějaká pravidla tam přece jen jsou.
Háček byli ochotní napsat většinou jen nad písmenem ž. Někdy ani tam ne (jen vzácně se objevuje nad jiným písmenem). Všechno ostatní se opisovalo zpřežkama.
č = cž
ě = ie
ř = rž
š = ss nebo německé ostré ß
Ale pozor, c se řasto píše jako cz. Takže se to někdy plete. Navíc v kurentu je c někdy značeno akcentem podobným háčku (stejně, jako u), a diakritická znaménka jsou v rukopisu někdy posunuta i tak o ± 2 písmena, tak se to plete o to víc.
Všechna w se píšou dvojitá, protože podle německého vzoru by se jednoduché v četlo jako f. Ale v češtině máme f, tak se používá f a jednoduché v se prostě nepoužívalo. Podle latinského vzoru j = i. Psalo se, jak bylo zrovna libo, vetšinou i na konci je psáno, jako j. Až později, někdy v 19. stol. se znak j začal používat pro dlouhé í. A protože bylo potřeba nějak zapsat vyslovované j, používalo se pro něj písmeno g. Takže gest bude čteno jako jest. Vyslovovaná hláska g se používá poměrně málo, tak se to prakticky vůbec neplete. Měkké / tvrdé i / y - neexistuje žádné pravidlo. Psalo se dle libosti zapisovatele. Klidně v jednom záznamu ve stejných slovech různě. Dvojhláska ou je až na vzácné výjimky vždy zapisována jako au.
Víc mě teď momentálně nenapadá…
A na závěr - když jsme si ujasnili jazyk, opravte to ještě v předmětu, ať je to tam zapsáno s jistotou
