Akcent nad u je jen "odlišovátko" od písmene "n" - jenak by vypadalo úplně stejně. Čárka by to byla až v dobách daleko pozdějších. A dalo by se to poznat snadno tak, že by se našlo několik slov, kde je u zaručeně krátké - jestli je nad nimi taky akcent nebo ne. Jestli to někdo přepsal s čárkou, přepsal to jednoduše blbě.
Malé j vypadá úplně jinak, než g nebo y. Někdy se může plést y a g, ale když si člověk dá pozor, tak se ve většině případů dají celkem jednoznačně rozlišit. U velkých písmen to někdy opravdu zavádějící je, hlavně v případě, kdy písaž používá víc tvarů G.
Místo čteného j se psalo g. J = I. A i na konci slov se často protáhlo dolů a vypadá, jako j. Prakticky všechny latinské koncovky -ii jsou zapsány, jako -ij. Nevím proč, asi nějaký zvyk. O hodně pozděj se j začalo používat pro zápis dlouhého í. Ale to je z rukopisu většinou poznat. Pokud se jedná o jen to protažené i, které vypadá, jako j, mělo by se přepisovat, jako i. Jak správně přepsat j reprezentující dlouhé í, nevím. Potkal jsem to tak málo, že jsem neměl potřebo to řešit. Máte možnost to zkusit vypátrat
To, že někdo na y psal dvě tečky je pravda. Asi to brali stylem měkké i = jedna nožička = jedna tečka, tvrdé y = dvě nožičky = dvě tečky. Ale z texttu a kontextu je vždycky jasné, jestli se jedná o koncovku -ii nebo o y zapsané se dvěma tečkama. Dvě tečky nad y je navíc dobré odlišovátko od g. Takže když to někdo takto píše, hned se to líp čte
