GENEALOGIE

Dobrý den,
mám dotaz ohledně zápisu co přesně znamená v zápisech příslušný do /v mém případě/ Tuchlovic? Osoba u které to je zapsané se narodila a žila v Praze a její otec v Horažďovicích.

Jedná se o institut tzv. domovského práva - něco, co už v současnosti nemáme.
Člověk byl stejně jako dneska někde přihlášený k (trvalému) pobytu, který si podle potřeby a podle skutečného pohybu měnil (byl někde "bytem"); ale kromě toho měl každý ještě tzv. domovskou obec, kam jaksi "úředně patřil" (byl tam "příslušný") bez ohledu na veškeré stěhování. Málokdy se to během života vůbec měnilo (se změnou bylo spousta papírování a pokud člověk neupadl do hmotné nouze nebo neměl opletačky se zákonem, tak to právo celkem k ničemu nevyužil) a kolikrát se domovské právo dědilo v rodině několik generací, i když v dané obci naposled žil třeba nějaký praděda.

Děkuji za vysvětlení. U prapradědy jsem na to natrefil, že byl příslušný do Tuchlovic a snad až jeho děda z Tuchlovic pocházel. A to ještě nevím jistě.

Každopádně Vám to skutečně dává tu informaci, že nějaký předek dotyčné osoby (nebo jejího partnera) v místě té domovské příslušnosti žít musel.

často je to vidět v pražských policejních přihláškách- vedou tam prostě místo, odkud rodina, třeba i před dvěma generacemi, přišla... Takže je na prvním místě hlava rodiny a u ní nějaká vesnička a pak se ukáže, že i dědeček se narodil v Praze a až pradědeček přišel do Prahy z té vesnice.....

Ještě bych napsala, že přestěhování někam neznamenalo až na výjimky automatickou změnu domovské obce.
Na změnu domovského práva nebyl právní nárok, podávala sem žádost u "nové" obce a bylo na radních, zda žádost přijmou či ne. Základní podmínkou bylo, aby žadatel bydlel v obci stanovenou dobu (Zatím jsem nikde nenašla, zda byl počet let dát nějakým zákonem, či zda si tuto dobu určovala každá obec sama)
Většinou vím o období kolem deseti roků a více, kdy dotyčný v obci bydlel a teprve potom podával žádost.
Radní zkoumali, zda se jedná o osobu bezúhonnou, jak má žadatel zajištěnou obživu a zda žije řádným životem. Obce neměly důvod udělovat domovské právo těm, co se potulují, žebrají . byli by odkázání na starost obce a pod.
Poměrně často bylo udělení domovského práva podmíněno zaplacením "poplatku", většinou ale koncipovaného tak, že jde o příspěvek do fondu pro chudé,m sirotky a podobně. Tím si obec zajišťovala, že žadatel je finančně bezproblémový.
S domovským právem také souvisí postrk - kdy vyhoštění pro "nevhodné chování" z jedné obce znamenalo nucený návrat do domovské obce. O dotyčnou osobu se pak domovská obec musela postarat.
Stejně tak se domovská obec musela postarat o osoby nemocné, přestárlé, sirotky a podobně, i když třeba rodina dávno žila jinde.
Výjímku tvořila povolání, se kterými bylo spojeno automatické získání domovského práva v novém působišti.
domovské právo dostávala manželka automaticky po manželovi, stejně jako jejich děti, u svobodných matek zůstávalo domovské právo této matce po otci a stejně tak po "dědečkovi" získaly domovské právo i nemanželské děti.
Je zajímavé vidět třeba v Brně ve sčítacích operátech svobodné matky, jejichž rod pocházel z vesniček na Vysočině, kdy bylo po sobě i více nemanželských generací, a tak přemýšlím nad tím, zda poslední nositelka v řadě vůbec věděla, kde se ta její domovská obec nachází.
Do r. 1918 platil tento institut po celém R-U, takže žena, která se živila "nepatřičným způsobem" ve Vídni, byla dopravena úředním postrkem zpět do Jižních Čech nebo na Ostravsko.Naprosto stejně to bylo třeba s těmi muži, kteří byli přistiženi při krádeži...


Z

Dobrý den,
institut domovského práva se řídil zákonem o obci, tj. obecním zřízením z 16. ledna 1864 (ve znění pozdějších novel), konkrétně § 6 a 7, příp. 8, 9, 10, 11 a 12. Udělení domovského práva příslušelo obecnímu (městskému) zastupitelstvu. Podmínkou byla morální bezúhonnost a majetková zachovalost a pobyt v obci nejméně deset let. Dále platilo, že kdo chtěl kandidovat do zastupitelstva nebo rady, musel mít domovskou příslušnost v této obci. Domovské právo platilo až do r. 1948, kdy bylo zrušeno. Obdobně měšťanské právo, to bylo ale zrušeno již v r. 1920. Tolik ve stručnosti.

Ono se to tu probíralo už mockrát, jsou zde odkazy na přesné znění zákonů i na jejich výklad, na heslo na wiki. Ale špatně se to dohledává na fóru zpětně a občas je třeba dopsat vysvětlivku ke konkretnímu případu.
O přesné délce pobytu jsem nikde nenašla zmínku, zkusím se tedy podívat, zda a jak přesně Vámi uváděný zákon o obci specifikuje délku pobytu. Děkuji, Zora

Domovské právo se nabývalo takto:
děti narozením (tedy po otci), ženy provdáním (tedy po manželovi), muži přijetím (viz dále) nebo veřejným úřadem (výjimečně).
Přijetí do domovského svazu se dále řídilo tzv. domovskou novelou, tj. zákonem z 5. 12. 1896, č. 222 ř. z., který měnil původní zákon z 3. 12. 1863, z. ř. 105. Ta čekací lhůta - deset let - viz § 2 novely zákona. Poznámka - v běžné praxi bylo důsledně dodržováno.

Fajn, děkuji, dobu deseti let jsem znala, ale pořád mám pocit, že snad - nikde jsem to nenašla - si to obce upravovaly , že to možná bylo jinde více roků...nesedí mně doby, kdy bylo uděleno domovské právo s tím, jak dlouho daná osoba na adrese bydlela. Je mně jasné, že šlo o to, kdy dotyčný požádal o udělení, ale třeba v případě mého pradědečka, který si bydliště vyhlédl proto, že v obci získal koncesi na tiskárnu, byl určitě veliký zájem získat domovské právo v této obci. Zde uplynulo více roku, cca 14-15 let od přistěhování.
Stejně tak v případě jeho matky, která bydlela určitě 30 let v (jiné) obci, než jí bylo uděleno domovské právo - ta ale mohla požádat samozřejmě později, navíc možná šlo o majetkovou zachovalost - šlo o vdovu, která se přistěhovala pravděpodobně k sestře, mohla mít ekonomické problémy....
Ještě jednou moc děkuji, pokusím se pročíst Vaše odkazy. Zora

Jenom taková perlička k tématu obecní samosprávy - narazila jsem na ni v jedné obecní kronice (jedná se o kdysi samostatné, ale bezprostředně sousedící obce):

"Samospráva obecní po zrušení roboty byla vedena v obou obcích společně a sice tak, že postupně byl starosta volen jednou z jedné obce a podruhé z druhé. Úřadování se dělo velmi primitivním způsobem, nevedly se protokoly o ujednáních obecních schůzí, případně když byl někdo z přiženěných neb přistěhovaných přijat do svazku domovského potvrdilo se jeho přijetí vypitím bečky piva, čímž v pozdějších letech nastaly nemalé rozpory a nedorozumění, jelikož dotyční se na toto propití domovského práva odvolávali, nemajíce žádného písemného potvrzení o jeho zákonném nabytí. Účty ku konci roku prováděny byly v hospodě křídou na stole o čem se kdo s vedoucích činitelů mohl upamatovati a po súčtování byly smazány a rukávem a zbylo-li ještě něco, skončeno propitím."

Dobrý večer paní Zoro. To domovské právo se mohlo udělit nejdříve až za deset let se splněním všech podmínek. Nemělo být uděleno dříve. Ale také samozřejmě nebylo udělováno ihned, když klapla ona desetiletá lhůta. Záleželo pouze na dané obci, zastupitelstvu, jestli ho potvrdí nebo ne nebo žádost třeba odročí na jindy, když zastupitelé poctivě zkoumali všechny pro a proti (zejména majetkovou zachovalost) argumenty. Důvody mohly být různé - formální až věcné, někdy závažné nebo už pro nás nepochopitelné či úsměvné. Také i politické (kdo nebyl domovským příslušníkem, nemohl kandidovat do obecního zastupitelstva té obce, ať už tu bydlel jakkoliv dlouho) či osobní (nebyla povinnost žádat o domovské právo, někteří lidé si třeba z nostalgie nechávali to původní domovské právo, aby se tak hlásili ke své rodné obci, v níž původně získali domovské právo) nebo i hospodářské (vyřazení konkurence) - nebyla povinnost ho udělit vůbec či hned. Každopádně se podle zákona domovské právo projednávalo v zastupitelstvu a pokud bylo uděleno, vyplývaly z ní pro obec také příslušné povinnosti. Např. se musela starat o své chudé, staré a zdravotně nemohoucí příslušníky. A to byla pochopitelně občas i zátěž finanční a starost pro obec navíc. A dále se jeho udělení důsledně evidovalo. Alespoň v archivních dokumentech v našem regionu - pokud se tato obecní agenda dochovala - to byl u obcí běžný jev (zejména ve dvacátém století). Záznam v zápisech zastupitelstva, dále knihy evidence domovského práva, knihy vydaných domovských listů a občas jsou dochovány i spisy. Proto je citace od paní Lupiny, viz výše, velmi zajímavou raritou. Ale stát se mohla, podle zásady výjimka potvrzuje pravidlo.

Ano, já tohle v podstatě znám, proto mě udivuje, že u předka to trvalo poněkud déle. Je také možné, že si vše uvědomil, až vstupoval do městského "zastupitelstva", kde domovské právo bylo podmínkou. Jinak patřil ke třem největším živnostníkům se zaměstnanci, takže tady odpadá ekonomické hledisko.
Inu, kdo ví, jak to všechno bylo a co ještě zjistím. Těch deset let jsem znala, ale mátlo mě, že - až na legislativu, se tato lhůta nikde v souvislosti s domovským právem neobjevovala. Zkusím příležitostně zapátrat v archivu v Rajhradě.
Děkuji za info. Z

Přeji hodně zdaru. JČ

Ještě jsem doplnil svůj příspěvek z 20:25 o jednu větu.