Vojáci byli pro nadpočetnost vybíráni (někteří z trestu), losováni, nebo se našli i furianti, kteří dobrovolně oblékli císařův kabátec. Voják musel měřit 168–180cm a být ve věku 17–40 let. Od vojenské služby byli osvobozeni šlechtici, vzdělané osoby a jejich děti a duchovní. Každý pěší pluk byl povinen vytvořit ve svém doplňovacím kraji zálohu 640 mužů.
OD REFOREM ARCIVÉVODY KARLA DO ROZPADU MONARCHIE Reformou arcivévody Karla došlo od 4. května 1802 v Rakousku (nikoliv v Uhrách, kde zůstala ještě doživotní) konečně k omezení délky vojenské služby. U pěchoty to bylo na 10 let, u jezdectva 12 a u dělostřelectva na 14 roků. Výnosem ze dne 11. června 1811 a opět 4. dubna 1827 pak to bylo potvrzeno, že u všech druhů zbraní se délka služby stanovuje na 14 let.
Služba v délce 14 let se udržela až do 14. února 1845, kdy se výnosem císaře zkrátila na osm let. Tolik zpravidla ani netrvala, neboť vojáci mohli ve výcviku strávit tři roky a pak pobývat na trvalé dovolené, kterou přerušila pouze hrozba války. Až do vydání zákona o zavedení všeobecné branné povinnosti bylo možno za sebe na vojnu poslat náhradníka, nebo se ze služby vyplatit. V polovině 19. století činila „výplata“ ze služby „astronomických“ 1 200 zlatých, takže pouze nejbohatší odvedenci se službě v armádě tímto způsobem vyhnuli.
Asi nejdůležitější dekret (Nejvyšší rozhodnutí) vydal císař 5. prosince 1868, kdy se vojenská služba stala všeobecnou bez jakýchkoliv výjimek a její délka byla stanovena na tři roky u pozemních sil a u námořnictva pak na čtyři. U zeměbrany se sloužil rok, od roku 1894 pak dva. Došlo ke zřízení kategorie jednoročních dobrovolníků. Posledním branným zákonem monarchie z 5. července 1912 se služba zkrátila na dva roky, u jízdního dělostřelectva byla stanovena na tři roky a u námořnictva zůstala délka stejná – čtyřletá. V důsledku vypuknutí války se ale vojna těch „šťastnějších“ z nástupních ročníků 1912–1914 poněkud protáhla. Někteří vojáci mohli zakládat rodiny (se souhlasem majitele a pak velitele pluku) i v době, kdy sloužili doživotně. Po zavedení omezené délky služby na počátku 19. století měli povoleno se v průběhu druhé kapitulace oženit. Rodinnému životu vojáků vojenské orgány až do roku 1868 vycházely vstříc i tím, že při jejich leženích na vesnicích bývaly jednotlivé pluky vícenásobně přidělovány do stálých oblastí. Vojáci si pak někdy dokázali vybudovat rodinné zázemí a mít s děvčaty (děvečkami) z vesnice potomky. V době služby či po propuštění pak mohli vést běžný rodinný život. Někteří z vysloužilců se mohli i se svojí vojenskou rodinou ubytovat v některé z invalidoven v monarchii.
Až do vlády Josefa II. nebyla většina vojska kasernována. V létě žili vojáci zpravidla v táborech a na zimu bývali posíláni do vesnic na tzv. zimní kvartýry. Od Lacyho éry se situace otočila a
vojáci v zimě pobývali v kasárnách, tedy zpravidla ve zrušených klášterech nebo k tomu účelu vybudovaných kasárenských objektech. Na léto odcházeli na výcvik i výpomoc sedlákům na vesnice. Prakticky teprve po zavedení všeobecné branné povinnosti (1868) se stalo celoroční kasernování vojáků železným pravidlem (s výjimkou manévrů).
http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2006 ... ani-tela-/Důležité je losování, ale uváděn je rok 1861, tak i to je něco jiného než po reformách, kdy se odváděli i jako rezervisté (kategorie). Jinak mohl strávit z těch osmi let (asi v krajním případě) ty tři roky u útvaru, a zbytek ač veden ve stavu, někde po vesnicích na dlouhodobé dovolence. Erár to přišlo laciněji a vojáka měl.
od Tylda » ned úno 15, 2015 16:04 
