S kýcháním si nejsem moc jistý, podle Slovníku spisovného jazyka českého z r. 1989 IV. díl P-Q na s. 691 se mj. píše: "pškát ned. nář. 1. (komu) píchat, bolet (koho, 4. p): neos. pšká ji pod lopatkami, mít pškaní. 2. (co) cpát, nacpávat: pškal (tabák). Ve stejném duchu se o slově pškát - pškaní hovoří i v Příručním slovníku jazyka českého díl IV, část 2 Průlsvitněni-Ř na s. 519.
Kýchnouti se řekne pšíkat, pšíknout si. Ano, má to svou logiku a má to blízko ke slovu pškaní, ale nabízí se, jestliže takto budu uvažovat, dvě možnosti, které vycházejí z historického vývoje češtině, kdy v případě pškaní byl ve slově zřejmě měkký jer, který se vyslovoval jako "i". Otázka je, jestli původní podoba byla pšьkaní nebo pьškaní. V prvním případě by se vyslovovalo jako pšikání a tedy bylo by možné hovořit o kýchání. V druhém případě vzniká slovo piškaní, které - jak jsem psal dopoledne tazatelce v e-mailu - se zachovalo ve slovenštině a znamená močení, čůrání. Když teď čtu možnost o kýchání, asi se opravdu pokusím sehnat tu knihu Latinsko-německo-český slovník nemocí, úrazů a příčin smrti a výrazů s nimi souvisejících (nejen) pro genealogy, ať tu nefabuluji, ale mám jistotu
Kažodpádně mé úvahy myšleny v dobrém, nekamenujte mne, mýlím-li se