vzpomínka na Lidice

[janamic]

10. 6. datum vyhlazení Lidic mi připomnělo vyprávění mé maminky.
Moje maminka byla ročník 1927, narodila se na Žatecku, kde měl dědeček pronajatý statek, později koupil vlastní statek na Lounsku, který museli po anexi pohraničí opustit. Válku rodina prožila v Kněževsi u Prahy. Maminka jezdila z Kněževsi do měšťanské školy do Buštěhradu, kde se kamarádila se spolužačkami z Lidic. Její kamarádka Maruška Šroubková, byla jedna z nejstarších z lidických dětí. Pocházela z rodiny sedláka, vlastní maminku již neměla, otec se znovu oženil a s novou ženou měl osmiletého syna. Při rozřazování byla prý Maruška zařazena mezi ženy, ale její nevlastní matka ji poslala mezi děti, aby se postarala o malého Josefa. Tak jí nevědomky podepsala rozsudek smrti…
Takto vzpomínala moje maminka, takto se to povídalo mezi lidmi. Podobnou vzpomínku jsem nenalezla nikde mezi vzpomínáním lidických žen. Mohla to být pravda? Pro pročtení seznamu obětí Lidic vidím, že všechny patnáctileté dívky tj. ročník narození 1927 zůstaly mezi dětmi, naopak patnáctiletí chlapci byli již bráni jako muži a byli popraveni.
Marie Šroubková starší zahynula ve svých 28 letech v Ravensbrücku.

[luko]

Nevím, ale Němci byli pedantští, jeli po úřední linii, asi třídili striktně podle věku. Oni sepisovali i majetek, zvířectvo, všechno. Na druhou stranu, pokud vy byla shledaná způsobilou převýchovy, mohla jí život zachránit. I když v patnácti...

[Zora]

Tady alespoň malá připomínka celé rodiny i s fotkami dětí....
http://www.lidice.cz/obec/historie/KLIKMAP/003.html

Otázka, co by malé Marušce zachránilo život, je velice obtížně řešitelná...
Některé děti se zachránily, naopak, bohužel ne všechny děti se vrátily. Totéž platí i o ženách...

Kolem Chelmnu - místo, kde zemřela Maruška, panuje mezi historiky dost nejasností, nebyly získány všechny doklady o usmrcených dětech....
Nedávno byl snad na youtube dokument o nějakém chlapci, jehož osudy se tvůrci pokoušeli zrekonstruovat... Ten snad se z Chelmnu dostal někam dál, pod jiným jménem, vlastně pod jinou identitou.

O tomto tématu viz článek
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/sanci ... 47ab5f122/

Rozhodnout se jako matka dvou dětí okamžitě podle informací, které jsou v dané chvíli k dispozici... je nepředstavitelně těžké... ano, malý chlapec potřeboval z pohledu matky ochranu.

Neposuzujme tehdejší události dnešníma očima... co by bylo, kdyby bylo... a hlavně, mějme v úctě tyto lidické rodiny, muže, ženy , děti...

Nějak se na tuhle tragedii v posledních letech zapomíná a název Lidice se v médiích objevuje snad pouze v souvislosti s problematikou obsazovaní vedoucích míst Lidického památníku.
Je to hrůzné.... Kdysi znal celý svět jméno Lidice, o tragedii a přeživších po válce se psaly knihy, mapovaly se osudy "ztracených a znovunalezených " dětí.. (např. kniha Říkali mi Leni)... a dnes snad můžeme jen čekat, že někdo opět rozkrade bronzové sousoší lidických dětí.... , aby se obec objevila v tisku.... (už se objevila v souvislosti s žalobou o určení spoluautorství pomníku)......
Z

[luko]

Doba nepřeje připomínání zvěrstev Německu. Dneska se říká, že to všechno dělali nacisti, ale na mapě žádné Nacisticko není a nebylo.

[janamic]

Začetla jsem se do dalších pracích o Lidicích, mrazí mne z toho.
Historka, asi zůstane jen historkou, pro dívky byla skutečně daná hranice 16 let.
V Lidicích žilo přes 500 obyvatel, díky této osobní vzpomínce jsou pro mne symbolem Lidic osudy Šroubkových.
https://www.mistapametinaroda.cz/?lc=hr&id=94&ls=cs

[martin.foto]

10. 6. datum vyhlazení Lidic mi připomnělo vyprávění mé maminky.
Moje maminka byla ročník 1927, narodila se na Žatecku, kde měl dědeček pronajatý statek, později koupil vlastní statek na Lounsku, který museli po anexi pohraničí opustit. Válku rodina prožila v Kněževsi u Prahy. Maminka jezdila z Kněževsi do měšťanské školy do Buštěhradu, kde se kamarádila se spolužačkami z Lidic. Její kamarádka Maruška Šroubková, byla jedna z nejstarších z lidických dětí. Pocházela z rodiny sedláka, vlastní maminku již neměla, otec se znovu oženil a s novou ženou měl osmiletého syna. Při rozřazování byla prý Maruška zařazena mezi ženy, ale její nevlastní matka ji poslala mezi děti, aby se postarala o malého Josefa. Tak jí nevědomky podepsala rozsudek smrti…
Takto vzpomínala moje maminka, takto se to povídalo mezi lidmi. Podobnou vzpomínku jsem nenalezla nikde mezi vzpomínáním lidických žen. Mohla to být pravda? Pro pročtení seznamu obětí Lidic vidím, že všechny patnáctileté dívky tj. ročník narození 1927 zůstaly mezi dětmi, naopak patnáctiletí chlapci byli již bráni jako muži a byli popraveni.
Marie Šroubková starší zahynula ve svých 28 letech v Ravensbrücku.

Nevlastní matka Marie Šroubková roz. Chalupová byla mladší sestrou maminky Marušky tedy Alžběty Šroubkové roz. Chalupové (ta zemřela 1932). V domácnosti u Šroubků žila ještě nejmladší sestra maminky Marušky Anna Chalupová, ta byla tehdy ještě svobodná a o 7 starší než Maruška. Po válce až do své smrti žila v Nových Lidicích kde je i pohřbena. Byla jediná kdo z rodiny přežil. Nevlastní bratr Marušky, Josef byl také zavražděn.

[MiloslavSwoboda]

Jako kluk jsem jel autobusem od babičky a dědy z Třebechovic pod Orebem do Hradce Králové. Na zastáce autobusu stála stará paní, která se se mnou dala do řeči. Říkala mi, že je na návštěvě v rodné obci Běleč nad Orlicí a že je jedna z přeživších žen z Lidic. V posvátné hrůze jsem poslouchal její vyprávění, do doby než vystoupila z autobusu v Bělči n.O. Myslím, že jsem kdysi zaslechl, že nějaká žena z Bělče byla vdaná v Lidicích. Jako dospělý jsem se pokoušel zjistit kdo to byl, ale bez úspěchu. Před několika lety jsem psal řediteli památníku Lidice, ten mi neodpověděl.
V Bělči vyrostl manžel Milady Horákové, jeho tatínek zde byl řídícím učitelem. Po zatčení se zde údajně schovával u kamaráda sedláka Hrubého. Zemřel v USA a je pohřben v Bělči. Starý pan Hrubý a jeho syn Mirek zakusili peklo od komunistické moci. Mirek byl odsouzen k smrti a později k dlouhodobému trestu odnětí svobody. To, že schovávali Horáka komunisti nikdy nezjistili.

[martin.foto]

Jako kluk jsem jel autobusem od babičky a dědy z Třebechovic pod Orebem do Hradce Králové. Na zastáce autobusu stála stará paní, která se se mnou dala do řeči. Říkala mi, že je na návštěvě v rodné obci Běleč nad Orlicí a že je jedna z přeživších žen z Lidic. V posvátné hrůze jsem poslouchal její vyprávění, do doby než vystoupila z autobusu v Bělči n.O. Myslím, že jsem kdysi zaslechl, že nějaká žena z Bělče byla vdaná v Lidicích. Jako dospělý jsem se pokoušel zjistit kdo to byl, ale bez úspěchu. Před několika lety jsem psal řediteli památníku Lidice, ten mi neodpověděl.
V Bělči vyrostl manžel Milady Horákové, jeho tatínek zde byl řídícím učitelem. Po zatčení se zde údajně schovával u kamaráda sedláka Hrubého. Zemřel v USA a je pohřben v Bělči. Starý pan Hrubý a jeho syn Mirek zakusili peklo od komunistické moci. Mirek byl odsouzen k smrti a později k dlouhodobému trestu odnětí svobody. To, že schovávali Horáka komunisti nikdy nezjistili.

V Bělči se manžel Milady Horákové neskrýval, skrýval se na faře Santoška a v Horšovském Týnu. U žádné z lidických žen jsem nezjistil, že by pocházela z Bělče nad Orlicí. Miroslav Hrubý (1928-2021) získal osvědčení účastníka III. odboje, jeho maminka se za svobodna jmenovala Horáková, zda byla příbuznou Bohuslava Horáka z Bousova nevím.

[ozana]

Doba nepřeje připomínání zvěrstev Německu. Dneska se říká, že to všechno dělali nacisti, ale na mapě žádné Nacisticko není a nebylo.

Německo se omluvilo, toho se od Ruska nedočkáme.

Willy Brandt
Kancléř Západního Německa (SPD)
7. prosince 1970
Symbolické pokleknutí („Kniefall von Warschau“) u památníku varšavského ghetta bez slov, což vyjádřilo vinu a lítost za nacistické zločiny v Polsku, včetně invaze a holocaustu.
Při podepisování smlouvy o normalizaci vztahů s Polskem; gesto se stalo ikonicím německé pokání a bylo chváleno jako základ moderních vztahů s Polskem.

Parlament Východního Německa (Volkskammer)
Zákonodárný orgán NDR
13. dubna 1990
Oficiální rezoluce omlouvající se za holocaust, přijímající společnou odpovědnost za vraždu 6 milionů Židů a vyjadřující ochotu k reparacím a diplomatickým vztahům s Izraelem.
První uznání viny po desetiletích popírání; souviselo s pádem komunistického režimu a sjednocením Německa.

Johannes Rau
Prezident Spolkové republiky Německo (SPD)
17. února 2000
Projev před izraelským parlamentem (Kneset), kde se omluvil za holocaust a vyjádřil lítost za utrpení Židů.
Historická návštěva; Rau zdůraznil, že Německo nese odpovědnost za nacistickou minulost.

Roman Herzog
Prezident Spolkové republiky Německo (CDU)
1. srpna 1994
Projev u příležitosti 50. výročí Varšavského povstání, kde se omluvil za nacistická válečná zločiny v Polsku, včetně okupace a vyhlazení ghetta.
První oficiální německá účast na polském vzpomínkovém aktu; gesto bylo označeno za „odvážné“ a pomohlo usmíření.

Frank-Walter Steinmeier
Prezident Spolkové republiky Německo (SPD)
1. září 2019
Projev v Varšavě u příležitosti 80. výročí vypuknutí druhé světové války, kde se omluvil za „německou tyranii“ a „zločiny“, které rozpoutaly válku.
Mezinárodní ceremonie s přítomností světových lídrů; Steinmeier zdůraznil, že válka byla „německým zločinem“.

[Zora]

Knížka - Říkali mně Leni
Malá lidická dívenka, odvlečená z Lidic, žila v německé rodině, , nakonec se vrátila zpět k matce.
Rodiče ale pro ni byli ti v Německu, ne biologická matka, dívenka si nesla v duši zmatek. stejně jako její biologická matka, která se trápila, že jí , vlastní dceři, ubližuje...
Takových dětí, které měly to štěstí, že přežily jakkoliv, bylo ale strašně málo, ostatní měly stejně jako jejich otcové a matky hrůzný osud, smrt.
Nejen Lidice, ale i Ležáky a další zvěrstva...

Na to nepomohou žádné omluvy... Z

[zburget]

Nejen Lidice a Ležáky, ale na Olomoucku, Zlínsku a na Ostravsku bylo taky vyvražděno, vypáleno a srovnáno se zemí několik, většinou menších, osad a vesnic.

Na to nepomohou žádné omluvy... Z

Ne, ale dnes se už nic jiného dělat nedá. Vzít zpět to nejde a současníci za svoje předky nemůžou. Může jim být jen hamba za to, co jejich národ způsobil a nic jiného než se dokola omlouvat jim nezbývá.

[Zora]

No, abych si připomínala, kdy, v jaké poloze, kde a jak se kdo omluvil, to mně docela i vadí... Jakoby tou omluvou, jako mávnutím proutku, už je vše v pořádku.

No není a nebude...
Třeba Židé čtou jména obětí holocaustu, rozhodně nevím, že by měli nějaký seznam omluv, Je třeba připomínat zemřelé, ne ty, co se omlouvají...
Z

[zburget]

Je třeba připomínat zemřelé, ne ty, co se omlouvají...

Bezvýhradně souhlasím. Já jen psal, že Němcům nic jiného, než omluvy nezbývají. Odčinit ta zvěrstva není jak. Mrtvé už zpět nic nevrátí. Kdyby se neomluvili / neomlouvali, tak by to bylo špatně. Je potřeba se podívat, na co ozana reagoval.

[Zora]

ano, zdá se mně, že dnes známe, resp. hbitě vyhledáme, spíš ty, kteří se omluvili, než ty, kteří zaplatili životem za to, že žili...
Proto jsem reagovala. Z

[martin.foto]

Doba nepřeje připomínání zvěrstev Německu. Dneska se říká, že to všechno dělali nacisti, ale na mapě žádné Nacisticko není a nebylo.

Německo se omluvilo, toho se od Ruska nedočkáme.

Willy Brandt
Kancléř Západního Německa (SPD)
7. prosince 1970
Symbolické pokleknutí („Kniefall von Warschau“) u památníku varšavského ghetta bez slov, což vyjádřilo vinu a lítost za nacistické zločiny v Polsku, včetně invaze a holocaustu.
Při podepisování smlouvy o normalizaci vztahů s Polskem; gesto se stalo ikonicím německé pokání a bylo chváleno jako základ moderních vztahů s Polskem.

Parlament Východního Německa (Volkskammer)
Zákonodárný orgán NDR
13. dubna 1990
Oficiální rezoluce omlouvající se za holocaust, přijímající společnou odpovědnost za vraždu 6 milionů Židů a vyjadřující ochotu k reparacím a diplomatickým vztahům s Izraelem.
První uznání viny po desetiletích popírání; souviselo s pádem komunistického režimu a sjednocením Německa.

Johannes Rau
Prezident Spolkové republiky Německo (SPD)
17. února 2000
Projev před izraelským parlamentem (Kneset), kde se omluvil za holocaust a vyjádřil lítost za utrpení Židů.
Historická návštěva; Rau zdůraznil, že Německo nese odpovědnost za nacistickou minulost.

Roman Herzog
Prezident Spolkové republiky Německo (CDU)
1. srpna 1994
Projev u příležitosti 50. výročí Varšavského povstání, kde se omluvil za nacistická válečná zločiny v Polsku, včetně okupace a vyhlazení ghetta.
První oficiální německá účast na polském vzpomínkovém aktu; gesto bylo označeno za „odvážné“ a pomohlo usmíření.

Frank-Walter Steinmeier
Prezident Spolkové republiky Německo (SPD)
1. září 2019
Projev v Varšavě u příležitosti 80. výročí vypuknutí druhé světové války, kde se omluvil za „německou tyranii“ a „zločiny“, které rozpoutaly válku.
Mezinárodní ceremonie s přítomností světových lídrů; Steinmeier zdůraznil, že válka byla „německým zločinem“.

Sice jsme se od Lidic dostali úplně někam jinam ale existuje i seznam omluv za to koho všeho postnacistické Německo odmítlo po roce 1965 vydat k trestnímu stíhání?