již dříve jsem tu založil téma sledující sebevraždy, ale už nějakou dobu jsem přemýšlel nad tím, že i když se při pátrání v matrikách setkáváme se smrtí dnes a denně, na fóru není žádné téma, které by se jí více nebo méně po genealogické stránce cíleně věnovalo. Než mě někdo obviní z morbidnosti, na svou obranu jen říkám prostý fakt, že smrt patří k životu a právě svou existencí dává životu smysl. Každý tím, že před sebou máme vidinu vlastní smrti, si může (a měl by) stanovit žebříček svých priorit, co chce zvládnout, čím se chce v životě zabývat, jak chce být připomínán.
Zakládám toto téma tedy jako volné povídání o smrti a všem, co s ní souvisí. Hned vzápětí uvedu řadu příkladů, a protože to bude delší vykládání, na konci uvedu krátké shrnutí pro ty, kterým se nebude chtít číst vše.
Jako základní otázky se logicky nabízí tyto: Mluvíte o smrti? Je pro vás normální, nebo těžké o ní mluvit? Je to pro vás tabu, nebo součást života? Jak moc si připouštíte vlastní smrtelnost? Ptám se na takové otázky proto, že když se člověk podívá kolem sebe, je zcela očividné z lidského chování, že mnoho lidí není schopných takto přemýšlet, zahazují své životy a nevyužívají svůj potenciál nebo jej věnují hloupostem, kterých budou ve stáří litovat a uvědomí si, že nežili, přežívali nebo žili podle přání či diktátu jiných, ale ne dle svých přání. Kolik lidí si také buduje veškeré myslitelné materialistické záchrany, které kolem sebe staví v domnění, že jim vydrží navždy, ale dříve či později jednoduše přijde chvíle, kdy jim to nebude k ničemu.
Na takové otázky se ptám také proto, že dnešní doba oproti dobám našich předků rozdělila vícegenerační rodiny, takže prarodiče umírají v nemocnicích nebo domovech důchodců, a vnuci v dětském věku jsou vykázáni daleko z dosahu smrti, a proto mají často problém pochopit, proč prarodiče již neuvidí (tím zvláště, že se upustilo od pohřbů s otevřenou rakví). Četl jsem názory dětských psychologů, kteří tuto snahu dětem zabránit v přístupu ke smrti jednoznačně kritizovali, protože jim odnímá důležitý prožitek, díky němuž smrt poté mohou mnohem lépe chápat a vyrovnat se s ní. Když bývaly grunty se třígenerační nebo i čtyřgenerační rodinou, a byla vysoká dětská úmrtnost, přeživší děti měly spoustu příležitostí naučit se se smrtí zdravě vyrovnávat. Dnes často děti dny, týdny nebo měsíce své prarodiče nevidí, takže pro jejich mysl jsou – a pak najednou "bez důvodu" nejsou, a je to větší zátěž pro jejich vnímání a rodiče neumí tuto informaci správně podat. S otázkou umírání také samozřejmě souvisí i otázka eutanazie. Jak se na ni díváte vy?
S pohledem na smrtelnost ostatních a blízkých, kteří již zemřeli, si uvědomujeme i svou vlastní smrtelnost. Někteří lidé tak mohou plánovat přípravy na svůj pohřeb, protože chtějí mít pod kontrolou i to, co již reálně nebudou moci ovládat. Někoho k tomu vede čirý pragmatismus, někoho starostlivost o okolí, kterému nechce působit problémy navíc, když vše bude předpřipraveno předem, někoho k tomu vede zvyk a etiketa (jako Alžběta II. schvalovala a přidávala jednotlivé detaily operace London Bridge, která jasně definovala, co se po její smrti bude přesně dít).
Zmínkou o královně se dostávám ke známým osobnostem obecně. Jaký máte vztah k "funerální turistice"? Jste tafofil, který se rád projde, aby navštívil hřbitov a nalezl hrob známé osobnosti? Nebo vás nic takového neláká? Vezmu jako příklad brněnský Ústřední hřbitov. Kdyby vám někdo řekl, že za rohem se nachází hrob Leoše Janáčka, Johanna Gregora Mendela nebo Leopolda Lojky, nechá vás to zcela chladnými a půjdete si dále svou cestou, nebo daný hrob vyhledáte a pokusíte se vnímat genia loci?
A jestliže jste takový tafofil, máte nějaké hranice, případně kde? Byla by na vás kostnice příliš depresivní nebo vám přijde neuctivé takto vystavovat ostatky mrtvých? Nebo naopak berete kostnici jako místo, kde si uvědomíte smysl latinských
pulvis et ossa (prach a kosti)
memento mori (pamatuj na smrt)
carpe diem (využívej dne)
quod fuimus, estis; quod sumus, vos eritis (co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy)?
Jaký máte názor na křesťanský kult svatých? V křesťanství je zcela běžné vystavovat jakkoliv malou část kosti jakéhokoliv svatého (ponechme stranou otázku, zda je ostatek autentický). Svého času proběhly např. zprávy o tom, že po smrti Jana Pavla II. byly po celém světě do mnoha diecézí rozeslány kapky jeho krve (viděl jsem takovou v Olomouci).
Jak se ale říká – jiný kraj, jiný mrav. Navzdory zažitým představám o krvelačnosti Čingischánových Mongolů je pravdou to, že převážně animističtí Mongolové se děsili toho, že by je potřísnila krev nepřítele (v níž, jak věřili, sídlila jeho duše), proto se ze všech sil co nejvíce vyhýbali boji zblízka, proto neměli téměř žádnou pěchotu, ale jen jízdu a perfektní lučištníky, kteří mohli nepřátele decimovat zdálky. Mongolové obecně měli velmi bojácný a odmítavý vztah k viděné smrti. Pokud někdo zemřel, obvykle ho nechali volně na místě, aby se navrátil zpět do přírody a splynul s ní, a danému místu se vyhýbali tak dlouho, dokud se dalo očekávat, že tam nějaké ostatky ještě mohly zbýt. Proto si lze velmi barvitě představit jejich rozhořčení, když při tažení do Uher proti nim vyšli kněží s monstrancemi obsahujícími svaté ostatky – více nemohli Mongoly urazit, a Mongolové je proto na místě zabili. I po 800 letech v nich zůstávají zakořeněny některé náhledy jejich předků. Například pokud byste chtěli pátrat po hrobu Čingischána, budou se na vás Mongolové dívat velmi nerudně, až nepřátelsky. Nevnímají kult mrtvých tak, jako my na Západě, kde se snažíme každému člověku určit jeho hrob. Nepotřebují vědět, kde je pochována jejich největší historická postava, a západní pokusy toto místo objevit v prvé řadě vůbec nechápou mongolskou mentalitu.
Na západ od Mongolů naopak mnoho mrtvých vystavujeme nebo jim – bráno mongolským pohledem – nedopřejeme zasloužený klid. Může to být mnohokrát zkoumaný Ötzi, egyptští faraonové, Karel IV. či Rudolf II. v hrobce pod sv. Vítem nebo brněnští kapucíni, baron Trenck či komunistický trend balzamování státníků, ať už Lenina, Stalina nebo Gottwalda. Je podle vás neuctivé vystavování ostatků či rakví, nebo vnímáte takovou činnost jako poklonu mrtvému (a bohužel se to týká i tří posledně jmenovaných, stačí se podívat na vzpomínkové oslavy a průvody k 70letému výročí úmrtí Stalina)? Nemusí se přitom jednat jen o známé osobnosti. Jak byste se stavěli k tomu, že na jistém místě v Indonésii by vám ukázali mumie svých předků, které se svými rodinami stále "žijí" a účastní se jejich každodenního života?
Naproti tomu indičtí aghóríové hlásají, že čisté a nečisté je jen iluzí a vesmír stvořený bohy musí být dokonalý, proto mají ke smrti takový vztah, že meditují nad těly mrtvých, kteří symbolizují je samé a překračují veškeré myslitelné meze, neboť se dopouští kanibalismu (sekta je stovky let stará, ale dnes má těch nejradikálnějších členů asi jen 20). Jiná hinduistická sekta těla svých mrtvých porcuje posvátným supům. Osobně by mě jen zajímalo, jak takové postupy mají tyto sekty ošetřené indickými zákony (když např. v ČR je nezákonná poměrně častá praxe, kdy někdo uchovává urnu s popelem zemřelého doma, neboť není na místě k tomu zvlášť vyhrazenému).
Posuňme se ale od těchto extrémů do přijatelnějších mezí, i když stále značně kontroverzních pro mnoho lidí. Na mysli nyní mám putovní výstavu Bodies (věřme, že se jednalo opravdu o lidi, kteří zemřeli, aniž by po sobě někoho zanechali). Přijde vám tato výstava v pořádku pro všechny, v pořádku pro medicinské obory nebo zvrácená pro kohokoliv? Viděli jste ji, nebo byste chtěli vidět? A pokud s takovou výstavou nemáte problém, byli byste ochotni jí věnovat své tělo?
To mě přivádí k otázce, zda byste sami věnovali své tělo vědě (tedy naprosto dobrovolně, protože historie zná případy, kdy různí doktoři vykopali hrob určitého jedince, kterého chtěli zkoumat, a který to za života odmítl, typicky např. více než dvoumetroví obři). Viděl jsem zajímavý dokument o taxikáři s rakovinou v posledním stadiu, který své tělo odkázal výzkumníkům, kteří ho poté podrobili procesům, které předpokládali pro mumifikaci faraonů.
Na chvíli se opět vrátím k "vystavované" smrti, která již však není viditelná, ale stále je na místě patrná. Na mysli mám místa tragédií. Berete taková místa jako poctu mrtvým, padlým, zavražděným? Jako varovné memento, varování před tím, co k tragédii vedlo? Nebo za tím vidíte nějakou lidskou zvrácenost, toužící po ukojení či snad lidskou potřebu vymezit se vůči mrtvým, a tím více se cítit "naživu"? Na mysli nyní mám místa jako např. Osvětim, Terezín, Ground Zero, ale také lodní vraky, jako Titanic, u nějž pochopitelně nemůžu nezmínit tak čerstvou touhu jej vidět, která vedla ke zkáze Titanu. Je návštěva takových tragických míst poctou, poklonou, pokorou, mementem, uvědoměním, zneuctěním, zpeněžením, drzostí...?
Nakonec se dostávám zpátky k úvodu a vědomí vlastní smrtelnosti. Tentokrát ve vztahu k vesmíru. Dává vašemu životu vědomí grandióznosti vesmíru smysl, kdy si uvědomujete, že bez ohledu, jak nepatrné smítko prachu představujeme, přece žijeme, a tím pádem máme význam a smysl? Nebo ve vztahu k vesmíru propadáte spíše depresi a nihilismu, kdy se vám zdá cokoliv marné, zbytečné, když nevědomý vesmír sotva zaznamená, i kdyby zmizela celá naše Galaxie?
Můj pohled
Abych jen nepokládal otázky, ale i sám odpovídal, sám se ještě zastavím u toho, jak to vidím já. Nemám problém o smrti mluvit (jak už naznačuje samo téma), i když se jedná o mou vlastní. Jak jsem uvedl, dává životu smysl, neboť vede k vytříbení priorit. Jako ateista nezatížený církevními dogmaty plně schvaluji eutanazii, a pokládám za velkou chybu, že stále není legalizována, neboť se domnívám, že každý člověk by měl mít toto právo (samozřejmě patřičně právně ošetřené, aby se nedalo zneužívat nedočkavými budoucími "univerzálními" dědici). Představy o svém pohřbu žádné zatím nemám, kromě těch, že bych si přál, aby to byla co nejvíce veselá záležitost, žádné truchlení za tklivých tónů. Určitě bych si chtěl naplánovat nějaký žert. S takovým pohledem není divu, že jsem tafofil, přesně ten člověk, kterého uvidíte pobíhat po hřbitově s fotoaparátem, který fotí ne pouze kvůli genealogii, ale jen pro funerální krásu a atmosféru samu. Rád vyhledávám hroby slavných a snažím se představit a v hlavě si vybavit z dějepisu jejich život a uvědomit si, že ten člověk, který to vše, nač si vzpomenu, vykonal, leží právě zde. Jakkoliv jsem tafofil, křesťanský kult ostatků mi leckdy přijde už za čarou (typicky kousek kosti), ale když se koná svatováclavská pouť, kdy je nesena lebka sv. Václava s čelenkou, je to symbolické gesto a přijde mi to snesitelnější. Pod sv. Vítem jsem viděl na okamžik hrobku, kde leží Karel IV. či Rudolf II., a byl to nesmírně silný zážitek, uvědomit si, že ta jména z učebnic jsou zhmotněná právě tady. Rovněž jsem byl v brněnské kostnici nebo hrobce kapucínů, v níž je i baron Trenck. Pocity, které jsem měl, jsou právě pomíjivost lidského života, kdy jsem s pokorou na vlastní oči viděl, že do hrobu si s sebou člověk nevezme zhola nic.
Výstavu Bodies jsem neviděl, chvíli jsem návštěvu zvažoval, ale nakonec spíše než etické důvody převládly čistě pragmatické, usoudil jsem, že asi bych neměl úplně žaludek tuto výstavu vidět. Sobecky bych si tak své tělo nechal pro sebe i po smrti, i když pro mě osobně (a každého člověka) je vlastně iracionální, co se s jeho tělem po smrti stane.
Návštěvu míst tragických událostí vnímám rozhodně jako poklonu tam zemřelým (myšleno z mého pohledu). Z pohledu institucí, které se o taková místa starají, se samozřejmě často jedná o výdělečný obchod. Jak prohlásil Vespasián, peníze nesmrdí. Obzvláště to platí pro nedávný případ Titanu. Já jsem odmalička nadšenec do příběhu Titanicu, ale i kdyby mi někdo dal ponor k Titanicu zdarma, nešel bych, protože by mi připadalo, že nejsem na hřbitově, ale přímo v hrobě všech lidí, kteří tam onoho 15. 4. 1912 zahynuli. Mnohem raději bych se podíval na místa s Titanicem spojená, na místo v Belfastu, kde se narodil, dok v Southamptonu, odkud vyplul apod.
Co se týče vesmíru, jsem nadšenec i do něj, takže pro mě osobně vědomí, že v tak nezměrném prostoru existuji, právě nyní a tady, je samo o sobě tak neuvěřitelné, že tím jen silněji oceňuji život jako takový a veškerou evoluci, která k němu vedla.
Slibované shrnutí
Zakládám toto téma jako možnost slušně a volně debatovat nad čímkoliv, co souvisí se smrtí, ať už se to bude týkat genealogie, nebo ne. Uvědomuji si, že jsem jako případná témata navrhl i některá výbušná, ale opravdu pevně věřím, že se případné diskuze budou držet ve slušných mezích. Jako možná témata jsem výše uvedl a rozvedl např.
a) Mluvíte o smrti, máte s tím problém, připouštíte si svou smrtelnost?
b) Jak se díváte na odloučení generace dnešních dětí od smrti tím, že je před nimi odsunuta do nemocnic a domovů důchodců?
c) Jaký máte názor na eutanazii?
d) Máte nějaké představy a plány o vlastním pohřbu?
e) Máte vztah k funerální turistice? Jste tafofil?
f) Kde máte nastaveny meze? Šli byste do kostnice, nebo vám to přijde neuctivé, tím zvlášť, do jakých tvarů jsou kosti často kreativně skládány?
g) Jaký máte názor na křesťanské uctívání ostatků svatých?
h) Chtěli byste vidět či být na místě, kde jsou vystaveni někteří slavní mrtví, jako např. baron Trenck, Karel IV., brněnští kapucíni nebo Lenin? Nebo jste někde byli?
i) Setkali jste se na svých cestách v zahraničí s nějakými zvláštními místními pohřebními tradicemi?
j) Věnovali byste své tělo vědě?
k) Jak se díváte na turismus do míst ohromných katastrof, jako jsou Osvětim, Terezín či Titanic?
l) Jak se díváte na (svůj) život v rámci vesmíru? Dodává vám vědomí, že existujete v takovém nezměrném prostoru, klid, či depresi?
To vše jsou samozřejmě jen nápady k debatě. Neočekávám, že někdo bude odpovídat na vše nebo že se tu musí postupně všechny otázky probírat nebo že se vlastně musí probírat vůbec. Třeba se také ukáže, že o téma nebude žádný zájem. Osobně ale budu mít radost, pokud téma někoho zaujme a i kdyby tu nic nenapsal, pokud ho to alespoň povede k zamyšlení nad nejrůznějšími otázkami, které by si jinak třeba ani nepřipouštěl.
Předem děkuji a s pozdravem
zedir
