Nevyslovené otázky (a nezodpovězené odpovědi)

[zedir]

Každý, kdo se zajímá o genealogii, dříve nebo později doputuje do bodu, kdy stane před nějakou neznámou. Dalším usilovným a hlubším pátráním se podaří mnohá bílá místa zaplnit, ale velmi často bohužel nikoliv, protože se nedochovaly prameny; dochované zdroje mlčí; neexistují prameny, které by zaznamenaly to, co nás zajímá nebo narážíme na jiný zásadní a častý problém - nemáme se již koho zeptat. Ať už je důvodem to, že předci zemřeli před naším narozením, začali jsme se o genealogii zajímat až po jejich smrti nebo jsme je jednoduše nemohli poznat, protože žili generace před námi, výsledek je stejný - hlavou se nám rojí otázky, které bychom jim rádi položili, mít jen tu možnost. A tak se tu ptám, na jaké otázky byste se předků nejraději zeptali? Kterého předka byste nejraději vyzpovídali a proč? Máte spíše konkrétní předky a obecné otázky, nebo naopak? Co vás mrzí, že jste se nezeptali, když jste ještě měli příležitost...

Je jasné, že takových předků a otázek bychom mohli jmenovat plejády a že u každého předka bychom v závislosti na době jeho života či oboru jeho činnosti nalezli mnoho vhodných témat k hovoru. Jde mi ale o to, co vás napadne mezi prvními, když vám někdo takovou otázku položí - jací předci, jaká témata. Za sebe mohu jmenovat například:

a) moc rád bych slyšel osobní vyprávění svých pradědů a prababiček, kteří v dospělém věku prožili obě světové války - jak taková doba formovala jejich životy a utvářela myšlení; jak se 10 let takové "velké" historie promítlo do "malého" osobního každodenního života
b) rád bych věděl, jak se seznámily oba páry mých prarodičů
c) zajímalo by mě vyprávění a pohled na měnící se svět od otce a syna (prapraprapraděda a praprapraděda), kteří svými spojenými životy (1781 - 1920) pokrývají období od Josefa II. po Masaryka
d) obecně by mě zajímalo, jak se mí předci sami dívali na své předky, co pro ně (ne)vědomost vlastní historie (ne)znamenala
e) babička perfektně znala příbuzenské vztahy rodin na vesnici, vzdálené přízně, předky, různé perličky, osoby z fotografií a jejich příběhy..., kdybych s ní mohl strávit i jen jeden den, byla by mi nevyčerpatelným genealogickým informátorem...
f) zajímalo by mě, za jakých okolností se mladá prababička provdala za staršího pradědu (vdovce s několika dětmi), jak se poznali, kdo dohodl svatbu...
g) jaké bližší okolnosti přivedly mého prapradědu k sebevraždě
h) pochopitelně bych rád věděl, kdo je otec neznámý mé praprababičky
i) jak předci přežili 30letou válku, která svou silou, projevy a důsledky rozvrátila většinu Evropy
j) a přirozeně mnoho a mnoho dalšího...

[Zora]

Já v souvislosti s Tvými "dotazy" připomínám, že je dobré o sobě a svém životě zanechat nějaké informace. Stejně tak nějak zanechat informace o rodičích, prarodičích, vše to, co si pamatujeme.
Je vhodné nezkreslovat... , nedělejme se horšími nebo lepšími...

Moje prarodiče se narodili cca kolem r. 1900, dost jsem toho znala z vyprávění, spoustu jsem dohledala, ale teprve teď si uvědomuji, že pro další generace už je to "strašně dávno" a stejně jako kolega - spoustu toho prostě nevím... a uvědomuji si, že další generace toho ví mnohem, mnohemk méně...

A pozor, zvlášť u méně obvyklých situací dochází k tomu, že při vyptávání se pamětníků bují lidová slovesnost. Lidé si prostě domýšlí, vymýšlí. Ověřujte z více zdrojů.
Tři případy

r. 1942 . sebevražda mladé dívky

Od osob, které v té době žily, byly stejně staré, jsem se kolem r. 1970 dozvěděla historky, které byly více méně podobné.
Těhotenství, nucení k potratu, výhrůžka udáním..
Teprve čtvrtý zdroj, nedávno, stará paní z rodiny - tam jsem se dozvěděla pravdu
Nešťastná láska, nevyslyšená, taktní chování ze strany onoho muže (znám i jeho jméno)... a ona žena zemřela dobrovolně, (bez nátlaku) jako panna.
Žádné gestapo, žádný tajný milenec,

Úmrtí jednoho z obyvatel (současnost) - takové historky by nevymysleli ani v TV seriálu, opět ale byly dost podobné... zmizení z oslavy, bloudění po lese, prochlazení. ( z více zdrojů)
Po 2 letech jsem se odvážila zeptat pozůstalých, dříve mně to nepřišlo vhodné. Zdravotní problémy v noci doma, odvoz do nemocnice, tam úmrtí... žádná oslava...

Letošní úmrtí
Manželovi se neozýval kamarád, špatně chodil, tak jsem zburcovala městskou policii, a ti do bytu vlezli oknem.
Kamarád se nešťastně zranil asi při krájení chleba (zřejmě se opíral o berli a ta mu podjela)
Byla jsem u něj do příjezdu sanitky, ošetřování, komunikace... pak odvoz do nemocnice, sešití, vše OK,
Bohužel ale nemohl už vůbec chodit, byl na LDN a zde zemřel - mozková mrtvice, (asi měsíc po tom nešťastném zranění)

Asi za měsíc jsem se "dozvěděla", že šlo o sebevraždu, marné bylo přesvědčování, že to tak nebylo, všichni věděli s naprostou jistotou, jak to bylo a snad se domnívali, že úmyslně zastírám nějakou skutečnost.
...........
Fakt jen připomínám, okolí rádo vnímá senzace, často se hledá nějaká méně obvyklá "informace".
Být zajímavý, nebo ublížit, nebo vystavit rodinu pomluvám...důvod netuším.

Posuzujte vždy matriční události "očima" dané doby. Všímejte si podrobností, pokuste se proniknout do způsobu chodu rodiny...
Čtěte celé matriční knihy, pochopíte , kdo si třeba kolem r. 1900 koho bral, zda se udržovaly nepsané zákonitosti u svateb, vnímejte svobodné matky, jedno dítě - ano, to se stávalo i v nejlepších rodinách, ale vyšší počet nemanželských dětí nebyl dán tím, že by snad rodiče spolu žili na hromádce, nebo dokonce měli partnerský vztah.
Zkuste vnímat, která zaměstnání byla pro dívky běžná, která se rozšiřovala až postupem doby a která byla jen z nezbytné nutnosti nějak uživit sebe a dítě - děti... to hodně napoví...

A prosím, nikdy nikoho neodsuzujte... Z

[zburget]

Já taky jednu takovou perličku - v podstatě zlomek odpovědí na zedirovu otázku a)
Moji jedni prarodiče, které si celkem dobře pamatuju (děda zemřel r. 1986, to jsem byl na průmyslovce a babička 2007, což je vlastně nedávno) prožili obě světové války. Tu první sice ne v dospělém věku, ale její dozvuky na jejich mládí působily ještě velice silně.
Jeden z "následků", který na nich válečná strádání zanechala bylo, že se nesmělo vyhodit nic, co nebylo úplně rozbité. Co kdyby byla válka. Takže i v době, kdy byl na domku ubouraný jeden z komínů a druhý vyvložkovaný tak, že byly všechny původní komínové otvory zazděné a už se dlouhá léta používalo ústřední dopení (v té době na uhlí), musely se na půdě schovávat všechna původní kamínka, která byla v každé místnosti. Co kdyby byla válka.
Když se na půdě otevřela kterákoli bedna, byly tam uskladněné všechny staré vypínače, pojistky, zásuvky,… Ještě porcelánové, které už v té době nesplňovaly vůbec žádnou normu, které už by nikdy nikdo nepoužil. Ale vyhodit se to nesmělo. Co kdyby byla válka.
Musela to být strašná doba, když i po 40 - 50 letech po válce, v dobách už relativního blahobytu pořád s celkem neskrývanou obavou vzpomínali na strádání, které zažili.

[greghouse]

Je to bohužel základní nerovnost v životě. Otázek je vždy více než odpovědí. Kromě obligátních, kde a kdy se narodil nebo kdo byl neznámý otec bych se rád ptal např.:
* Jak se prababička s pradědečkem seznámili, když on byl z jižních Čech a ona z Vysočiny a nakonec se vzali v severních Čechách?
* Jak se dařilo poprat 3x pradědovi se situací, kdy jim v 15ti zemřeli oba rodiče a se sestrama (18,13 a 4 roky), bratry (11 a 1 rok) jim "zůstalo na krku" celé hospodářství,
* Jaký byl život x-krát pradědečka kramáře, který cestoval po celé české zemi a kdo ví kam ještě.

Ono i kdyby člověk na mnohé z těch otázek znal odpovědi, tak za mě je obtížné se na to dívat "očima doby". Vždyť já se ani pořádně nedovedu vžít do situace a doby v jaké vyrůstali moji rodiče a to je doba mnohem více nedávná než ty, o které se zajímám v rámci rodokmenu, a mám ji od nich popsanou z osobní zkušenosti.

[Zora]

A my, kteří máme většinu předků z MZA, nemáme ani možnost hledat online v gruntovnicích, soupisech poddaných a pod... Skoro jen ty matriční knihy a zčásti sčítání, (třeba okres Znojmo zcela chybí a myslím, že Břeclav také), snad někde urbáře se jmény...
Hluboké díky těm, kteří v dřívějších dobách opisovali zdroje přímo v archivech a svá bádání zveřejnili.
Z

[zeter]

Když ono dost záleží, jestli by předtím dostali injekci séra pravdy - protože pokud ne, je na místě mnohem širší otázka: co by byli ochotní říct, a co by byli říct schopní. Jednu stranu mince pěkně popsala Zora, druhá strana téže mince je to, jak každý vidí sám sebe a jaké "fasády vnitřní a vnější" si vytváří a udržuje, co hraje před světem a co hraje sám před sebou. Těžko by se pod to pronikalo, a těžko by se tomu možná rozumělo, jak poznamenává greghouse - je k tomu i pěkný citát "Minulost je cizí země, v níž se věci dějí odlišně."
Ale zajímala by mě toho spousta, zejména u prarodičů a praprarodičů (vč. širšího příbuzenstva) z otcovy strany, tam tuším spoustu zajímavého materiálu, alespoň podle toho, co se mi zatím podařilo různě rozkrýt. No a potom takové ty starší záležitosti - proč po 30leté válce zrovna tam a ne jinam, atd.

[Zora]

Dívat se očima doby- inu nejde to hned, ale strašně moc pomáhá čtení klasiků, byť to zní podivně...

Třeba i Babička má v sobě hodně dobových zvyklostí, (potažmo knihy Heleny Sobkové o B. Němcové), občas uvádím seriály - F.L. Věk, nebo třeba Sňatky z rozumu, klidně i Synové a dcery Jakuba Dkláře, všeobecně Jirásek, Karolina Světlá, Zikmund Winter, Vladislav Vančura, Ivan Olbracht, knihy, spíš hry J. K. Tyla, ale i Nový, Kupka, Kratochvíl, František Kožík, napadl mě i Malý Bobeš nebo Honzíkova cesta.... ale další čeští a moravští autoři, i třeba mnohdy opovrhované vesnické romány... nejde o přesnost, jde o nahlédnutí do dob minulých..., hodně knih tu uvedl kolega Zeter.
Kupodivu někdy i pomůže zamyslet se nad názorem rodičů, prarodičů: "To bys neměl dělat, to se za mých mladých let nemohlo stát... ."
Přemýšlet, proč mají - měli takový názor, co je k tomu vedlo... Nepřemýšlet, že byli divní, že se mýlili, že nám něco nepřáli...

Někdy pomůže si dohledat historii třeba mlynářského rodu, 2-3 generace. Najednou se tak trochu ocitnete v jiném světě. Pokud mlýn prosperoval, synové dost často měli návazná povolání, pekař, řezník, hostinský, v další generaci třeba i majitel hotelu. Povolání byla provázána zdrojem - to, co se mlelo ve mlýně. Když se k tomu připočtou živnosti rodičů žen, které se do rodu přivdaly, najednou se pohybujete v takové uzavřené společnosti... maso, mléko, uzeniny, alkohol, ale i třeba krejčí , švec... Mnoho navíc k živobytí potřeba nebylo... Samozřejmě všichni obdělávali svá menší či větší hospodářství...

Nebo naopak - uzavřená komunita cihelen, keramiček, skláren... Znali se mezi sebou, byly tam stavovské rozdíly, ale ti nejchudobnější jaksi drželi pospolu... Práce hrůzná, v mokru, bahnu, od jara do podzimu dobývání jílu, ládovaní hlíny do forem, nebo naopak práce u pecí, tahání vozíků. Odměna mizivá, ale možnost přespání v teple... Tam se často ocitala nemajetná děvčata s nemanželskými dětmi... Neodsuzujme, prostě potřebovaly mít střechu nad hlavou a možná i (často falešnou) blízkost druhé osoby. A platily za to velmi těžce...
A část dělníků i dělnic se často stěhovala hromadně na další štaci, když se vyčerpaly zásoby suroviny nebo dříví... Proč asi... tak nějak nikam nepatřili, měli jen tu svou komunitu...

Jak to chodilo na gruntě, jak se předchozí generace smiřovala s novotami následné generace? Jak se generace chovaly ke gruntu... moc mně pomohl třeba seriál Kamenný řád...
A třeba knihy a filmy Ves v pohraničí, nebo Větrná hora, Kronika žhavého léta, Nástup, Bitva...... ano, jsou to dnešními slovy propagandistická díla, ani nevím, kolik v nich je toho opravdového umění, ale sdělí spoustu věcí o těch, kteří se přistěhovali do pohraničí...

Podobně se dá najít spousta knih o životě v době 1. světové války, tam je dobré hledat i cizí autory, a to z obou bojujících stran ...
Nejen Remarque, nebo Hašek, či snad Pasterňakův Doktor Živago, mnoho, přemnoho autorů se tímto tématem zabývalo, o situaci v poraženém (dnešním) Německu pak psal pro mě velmi poutavě Upton Sinclair, nakonec v téže sáze psal i o životě obyčejných lidí za 2. sv. války v Německu. Nejen o politice, ale o hladu, bídě, zničených domovech, ztracených generacích...
A pro mě byly vždy velice zajímavé romány Zdeňka Pluhaře a samozřejmě Helena Šmahelová se svými ságami o vlastních předcích...

Každý ale dle svého výběru a svého názoru. Z

[zeter]

Ano, podle mě by si každý genealog měl četbu starší literatury naordinovat v množství větším než malém
Zároveň je třeba mít na paměti, že četba je nejen cesta do jiných časů, ale taky do jiných hlav, vč. hlavy autorovy, a různí spisovatelé přistupovali k různým tématům různě, často tak či onak podmíněně - a taky s různým záměrem, často mimoliterárním. Na to je potřeba pořád myslet, a číst nejen autory, ale i o autorech, a pořád zůstávat trochu nad textem a klást si otázky co, proč, jak. (Poplatnost době není prázdný pojem, to ale neznamená, že se takovými díly není potřeba tak či onak zabývat a nějak se s nimi vyrovnávat.)

Za sebe bych obzvlášť vypíchnul realisty - Klostermanna, Raise, Novákovou, Herbena, bratry Mrštíkovy, pak rozhodně Čapka-Choda, Jaroslava Havlíčka, Karla Poláčka, atdatd.
Z rakouských bych doporučil Josepha Rotha a Arthura Schnitzlera.

Člověk má kolikrát dost zkreslené představy (nedobré vzpomínky na školní léta, kdy spousta těch knih prostě nemůže dávat smysl, nebo falešný pocit důvěrné známosti z různých adaptací), a pak se nestačí divit, jak živé a bohaté ty texty jsou.
Rozhodně se vyplatí číst i povídky a nebát se románových kronik - Rok na vsi a Do třetího a čtvrtého pokolení se čtou jedním dechem, Neffova Pentalogie nebo Poláčkova nedokončená Tetralogie zrovna tak.

[matju]

Zetere, Zoro, děkuji za tipy na knihy, mnohé jsem vůbec netušila (třeba Helenu Šmahelovou mám zafixovanou jen jako autorku dětské literatury)...
Já se prokousávám lokálními autory: Zápisky sedláka Josefa Dlaska (https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Dlask) , teď se mi povedlo v archivu objevit několik knih zápisků soukeníka a kronikáře z Železného Brodu Michala Fišera (cca od r. 1860 - 1890, největší železnobrodská drbna, ale člověk si udělá představu, co ti lidé řešili .
Pro ilustraci - u Michala Fišera jsem třeba našla v zápisníku verše nazvané "Šlejfířská" (šlejfíř - brusič nástrojů):

Hned první v řadě národů
šel vloni s prosbou Čech,
i slíbili mu spravednost
v školách i v ouřadech;
hledá-li tam však češtinu,
musí lucernu mít,
neb na copatý šlendrián
hned ostrý brousek vzít.

Reakce není, Bože chraň!
řek slavný poslanec;
ta nám však zatím upekla
ukrutný mazanec.
No, bloudit může mudrc sám
a svíst dětinský kus;
na zrádné škůdce svobody
však přijde ještě brus!

Prelát se hřeje v hedbáví,
kaplan jde otrhán;
beránky pást jim poručil
však stejnou péčí Pán.
Co proti slovu Kristovu
v kasách je biskupů:
to moh by brousek přikrojit
chudšímu zástupu.

Rakousko pevné, svobodné –
to naše heslo jest,
a za tu cenu velikou
jde zlato, krev i čest!
I je už pevné, svobodné,
jen za cíp drží Rus;
no, vždyť se mezi národy
snad najde ještě brus!

Ach, to je nynčko nářeku,
že víra se kazí,
že došlo také na kněze,
když právo urazí.
To růžencovo modlářství,
to kazí víru víc;
to bruste, aby nezbylo
už z jezovitů nic!

A pak to googlím a zjistila jsem, že je to zřejmě píseň z "Tvrdohlavé žen" od Tyla ...

[Viridis]

Dobrý večer,
já bych se chtěla na mnoho věcí vyptat svého dědy - mlynáře z Horní Nitry. Kde všude a v které době pracoval, jestli je pravda, že chtěl odejít do Ameriky (a zarazil se na Moravě, když přivedl do požehnaného stavu babičku ). Kde byl na vojně, jestli a kam rukoval za mobilizace v roce 1938. Jak to bylo s jeho totálním nasazením v Německu - jestli tam opravdu šel postrkem nebo původně dobrovolně za výdělkem .... Jak se mu povedlo jako uprchlému s rodinou přejet vlakem na Slovensko .... Kdy a kde zemřel jeho otec, můj pradědeček. Co si udělali, že o něm nikdy nechtěl mluvit ani se svými dětmi? Kde v jižní Americe žila jeho sestra Amálie, kdy tam odjela ... jestli měl opravdu ještě mladší sestru, která odešla do USA a kdy... Proč je za svobodna s harmonikou v nemocničním ohozu vyfocený někde u Uherského Hradiště? A na spoustu jiných věcí. Na některé otázky ještě najdu odpověď v archivech, když budu mít štěstí. Na zbytek ne.
Proto chci svoje zjištění z historie rodu a svoje vzpomínky na ty příbuzné, které si ještě pamatuji, sepsat pro další generace. Včetně drbů a rodinných legend (samozřejmě s patřičným komentářem). Aby věděli. P.