lechat píše:Stejne tak jsem si uvedomil, ze mit jen snusku jmen a datumu bez sirsich souvislosti neni to ceho bych se chtel dobrat.
Přesně tak, to je i můj přístup. Jen samotný sběr dat mi přijde takové polovičaté. To, co genealogii skutečně dodává ducha a život (alespoň tedy podle mě), jsou příběhy. Přečíst si u předka data narození, sňatku a úmrtí je sice zajímavé, ale oč zajímavější to je, když se nám podaří z matrik vyčíst, kde žil, kde a kdy chodil za svědka/kmotra, jaké vazby k dalším rodům tam vyplývají, jak se měnilo jeho socio-ekonomické postavení či z generace na generaci, leccos nám pak mohou osvětlit pozemkové knihy, obecní archivy a kroniky, vysvědčení, korespondence, domovské listy, fotografie, útržkovitá vyprávění... a z různých střípků a mezi řádky se můžeme pokusit rekonstruovat, jaký život prožil nebo dokonce i jaký člověk byl.
S tím vším souvisí i tematika, která tu byla zlehka nastíněna - romantizace předků a tabuizace určitých kapitol jejich života. Myslím, že každý, kdo se věnuje genealogii, má tendenci si předky idealizovat, i když víme, že ne všichni byli úctyhodní. Já také o všech jménech svých předků, o nichž nic bližšího nevím, rád přemýšlím, že byli ctnost sama, ale zároveň si vždycky říkám, že stačí se dnes podívat kolem a to, jací jsou lidé kolem nás, plní dobrých i špatných vlastností, si jen přenést zpět do minulosti. Dalo by se říct, že doba se mění, ale lidé zůstávají stejní. Důvod, proč si chceme stovky a tisíce svých předků z matrik idealizovat, je jednoduše ten, že dokud o nich nic nevíme, automaticky chceme věřit tomu dobrému.
To mě ale přivádí k jednomu z největších konfliktních bodů v genealogii - jak reagovat na zjištění, že určitý předek nebo příbuzný byla opravdová černá ovce rodiny. Než jsem se začal genealogii věnovat, nikdy bych nevěřil, kolik lidí (i v mém vlastním příbuzenstvu) zastává názor, že cokoliv špatného má zůstat navždy pohřbeno v minulosti. Ne že bych věřil, že se lidé obecně a historicky vzato zvládají poučit z chyb svých i těch, kdo tu byli před nimi, ale kam se podělo "historia magistra vitae"? Nikdy jsem nepochopil jediný důvod, proč by se o tom špatném nemělo mluvit, k čemu to má být dobré. Naopak - když už nic jiného - může to sloužit jako odstrašující příklad. "Nedopadni jako praděda Antonín, který..." Taková tabuizace mi přišla také kolikrát velmi pokrytecká, protože ji zastávají často právě ti, kteří si naopak velmi rádi přivlastňují jakékoliv úspěchy svých předků nebo i vzdálených příbuzných a na nichž pochopitelně neměli žádnou zásluhu, když se vše odehrálo desítky let před jejich narozením, což jim ale nevadí.
Genealogie i historie je přece bádání po tom, jaké to bylo doopravdy a i když je jasné, že vždycky budeme mít jen pár střípků z celkové mozaiky, proč z ní ještě schválně ubírat další a další. Kamarád, kterému jsem také pracoval na rodinné genealogii, mi jednou pro zajímavost poslal několikastránkový dokument, který vypracovala jeho prateta a kde psala, jak kdo vypadal, jaká ta osoba byla, jestli hodná, pokrytecká, fanatická, pohledná, chytrá nebo naopak apod. a sám si to vyprávění shazoval, že to nemá žádnou hodnotu, ale já mu naopak vysvětloval, co bych za něco takového dal ve vlastní rodině, protože to jsou všechno věci, které z matrik opravdu nevyčtu. Je to právě onen příběh, který oživuje genealogii a to tím spíše, že jeho prateta byla očividně objektivní, která zaznamenávala pozitivní i to negativní.
Když zjistím, že nějaký předek nebyl dobrý člověk, tak zrovna tak, jak nemám vliv na dobré skutky předků, tak nemám sebemenší vliv na jejich špatné skutky. Jak bych se mohl k jedněm znát a před druhými zavírat oči. Tím pochopitelně neříkám, že se člověk musí na potkání "chlubit" co špatného jeho předci vykonali, ale nevím, proč bych měl mít problém to přiznat, když bude vhodná příležitost. Nelíbí se mi taková cenzura, v naší vlastní rodině jsem na ni také narazil. Proto já osobně chci uchovat jakákoliv vyprávění a zjištění, bez ohledu na to, jaké světlo na koho vrhají, myslím, že opravdový genealog je ten, kdo je schopný přijmout svou historii takovou, jaká je, ať je jakákoliv a také se snažit co nejvíce pochopit dobu nebo rozpoložení či důvody konkrétních lidí a jejich činů, i když to samozřejmě nikdy nemůže být stoprocentní. O jedné prababičce vím, že se léta chovala ke své snaše (mé babičce) tak tyransky, že když prababička umírala a volala si babičku ke smrtelné posteli a chtěla se jí nejspíše omluvit, babička takovou úlitbu umírajícímu člověku odmítla. Nesoudím ani jednu - je to již prostě historie a pokud tuhle znalost o nich mám, proč bych ji měl pohřbít a předstírat, že spolu úžasně vycházely. Někteří lidé jsou přitom až nepřátelští, když se někdo opováží říct o jejich předku cokoliv negativního - pokud to však má reálný základ, proč lhát sám sobě?
Stejně tak klasické "o mrtvém jen dobře", s čímž jsem nikdy nesouhlasil. Když vynechám úmyslné extrémy jako Hitler nebo Stalin, každý jednotlivý člověk přece měl (má) možnost se zapsat zlatým písmem do rodinné (či obecní, národní nebo světové) historie. Proč bych měl chválit úspěšného a hodného předka, který si připomínání plně zasloužil celým svým životem, zatímco předka, který téměř nikdy nic dobrého nevykonal a všem škodil, bych měl milosrdně opomíjet? Všichni mají a měli svou volbu a tím, že u každého objektivně zaznamenám, jaký byl (když to zjistím), jen zdůrazním ty, kteří se opravdu chovali jako ctnost sama. Proč by měli předci, kteří se nechovali ideálně, automaticky požívat nějakou úctu či ochranu? Chci prostě vědět, nikoliv lhát, jací byli.
Jak to máte nastaveno vy?