Motivace, cíle a výsledky genealogie

[zedir]

Dobrý den,

potkává se nás tu spousta lidí, které spojuje zájem o genealogii, předky a historii obecně, ale dozajista se lišíme v osobním přístupu a pohnutkách, které nás ke genealogii přivedly. Chci se tedy zeptat - jak jste se ke genealogii dostali? Bylo to díky nějakému vyprávění prarodičů o dobách dávno minulých, které se dětem jevily jako středověk? Nebo za vším stála prozaická úřední potřeba starého dokladu, kde jste si všimli neznámých jmen a rozhodli se zjistit, kdo se pod nimi vlastně skrývá? Staré fotoalbum objevené na půdě? Chcete potvrdit/vyvrátit nějakou rodinnou legendu? Jaké máte plány, cíle do budoucna? Máte nějaký bod, kterého chcete dosáhnout a pak budete mít splněno nebo si uvědomujete, že jste se pustili do nikdy nekončícího dobrodružství? Jak dlouho se genealogii věnujete a s jakými výsledky, co vám dala nebo vzala, co pro vás bylo šokující zjištění, příjemné překvapení...

Co se týče mě, odmala jsem inklinoval k zájmu o historii, ale těmi prvotními impulsy byla prababiččina kolorovaná A3 fotografie z 50. let, která ale pro mou dětskou mysl byla nepředstavitelně vzdálená minulost, pak to byly předměty, které nám po prarodičích a předcích zůstaly (kniha po prapradědovi, vyšívání po babičce, skleněný kapr po dědovi-skláři) a kdy jsem se snažil pochopit, kdo byli ti lidé, kterým patřily, kteří je vyrobili, co se s nimi stalo. Někdy ve 2. třídě přišel klasický úkol "přineste svůj rodokmen" a když jsem jej zpracoval a skončil v generaci praprarodičů, u nichž jsem četl léta jako 1895 nebo 1877, cítil jsem na jedné straně ohromení a fascinaci, ale už tehdy jsem zároveň cítil zklamání, že strom nejde ještě dále. Postupem let jsem věděl, že existují archivy nebo možnost zaplatit si bádání, ale že to není nic krátkodobého a levného, tak ta myšlenka zůstávala někde zasutá. Jakmile jsem ale zjistil, že se digitalizují matriky, vrhl jsem se do genealogie po hlavě, což bylo před deseti lety - a zůstávám stále chycen a opravdu neočekávám, že by mě mé nadšení mělo někdy opustit. Obzvláště i proto, že z hlediska svých cílů stojím stále na začátku - jednak bych se rád dostal ve všech větvích do počátků matrik, abych vyčetl každého předka, kterého vyčíst lze, jednak chci vytvořit rozrody hlavních osmi příjmení, jednak chci v dalekém budoucnu s využitím co nejvíce zdrojů sepsat rodinnou kroniku, což je maturita z genealogie. Můj velký cíl je dostat se s nějakým předkem zaručeně před rok 1600 (zatím jsem asi v roce 1603).

Ani ale pak, kdybych všechny tyto cíle splnil, nebudu mít pocit, že mám "hotovo", jednoduše proto, že pátrat se dá vždycky dále. Nikdy se nedozvíme, co všechno a kde se mohlo o našich předcích dochovat. Jak říkával náš doktor na PVH: "matriky, to je jak droga" a měl pravdu - sám se bádání věnuje už přes 60 let. Osobně mi genealogie vzala mnoho a mnoho hodin spánku, občas mě připravují o nervy chyby v matrikách nebo předci, kteří si hrají na schovávanou, ale na druhé straně mi genealogie dala nesrovnatelně více, a to pocit zasazení do nějaké velké struktury, sepětí s předky, z nichž jsem téměř nikoho nepoznal a vědomí, že jsem výsledkem mnoha náhod, z nichž kdyby se jediná nestala, nemusel jsem tu dnes být - člověku to dodává pocit pokory. Uvědomuji si také, že stejně, jako se my díváme na naše předky a chtě nechtě soudíme jejich charaktery nebo činy, tak tomu bude jednou s námi a na rozdíl od našich předků my ještě stále máme možnost náš zápis do historie ovlivňovat a je jen na nás, jaký bude.

Jak je to tedy u vás?

[matju]

Já s dějepisem ve škole vždycky bojovala, jsem spíš technický zaměřená a učení letopočtů a jmen zpaměti nebylo moje hobby.
Po dědově smrti jsem při procházení jeho pozůstalosti objevila sešitek s nápisem "ZÁZNAMNÍK HISTORICKÝCH DAT - Daniela a Vladimír JAROŠOVI". Sešitek jsem pročetla a zjistila jsem, že mne ta neuměle načrtnutá historie začala zajímat, a že chci proniknout ještě hlouběji. Přeskočila jiskra. A uvízla jsem v osidlech genealogie. Znám ty lidi, znám jejich příběhy, fascinují mne a dojímají. Přála bych si s nimi mluvit, zjistit jací opravdu byli, je mi jasné, že je idealizuju.

Ještě, že jsem začala relativně brzo, snad to všechno do důchodu stihnu . Ale na to, že si s tím hraju již 9 let, bude to těsné .
Taky bych ráda všechny větve do počátku matrik a pak alespoň dva (nebo možná osm:) rozrody. Je to detektivka, která nikdy nekončí.

Šokující zjištění asi žádné nemám, ale začala jsem chápat, proč se mi vždycky tak líbilo na chalupě u Dvora Králové - jedna půlka rodu pocházela odtud, rozeseti po okolních městečkách a vesnicích. Mám ráda ten kraj a ta místa, trochu lituji, že mne život zavál nakonec někam jinam. Ale co, třeba se tam na stará kolena vrátím.

[Mistr Jan]

Když mi bylo asi sedm let, byl jsem na pár dnů u babičky a dědy. A pamatuju si, že si děda tehdy vytáhl černé desky s několika schématy... Jeho a babiččiným rodokmenem. Fascinovalo mě to, na každé návštěvě u prarodičů jsem si ta schémata pak nechal vyndat – a vždycky jsme s dědou diskutovali, co si pamatuje, a co zas ne, a odkud ti lidé na schématu pocházeli
Můj děda se věnoval genealogii společně se svým otcem, mým pradědou. Praděda s tím začal donucením kvůli okolnostem za druhé světové války – bylo třeba dokázat árijský původ. Pracoval ve "Svazu pro řepu a cukr".

A můj děda taky všechny doklady někdy na přelomu tisíciletí sesbíral a vložil do nástavce v obýváku... To mi bylo (kromě těch schémat) ale až do letošního června skryto, poněvadž se na to všechno vesele zapomnělo... A byl to tedy poklad, poněvadž tam bylo úplně všechno – rodné listy praprababiček a prapradědů, vysvědčení mých praprarodičů (např. 1919), jejich výuční listy, řidičák pradědy...

Každopádně dědova schémata byla jen pro stranu mojí mamky. Strana táty pro mě byla "ztracená", ale když se občas šlo na hřbitov nebo se vytáhlo staré album s fotkami...hned jsem si data zapisoval, fotky kopíroval. Ale až asi před třemi lety mi táta řekl o digitalizovaných materiálech, že to je všechno na internetu, že můžu začít. Já k tomu přišel jak slepý k houslím Ale nijak jsem se tomu nevěnoval, občas nakouknul a zase odešel se slovy "možná zítra". Víc jsem se tomu začal věnovat až na podzim 2019, loni v srpnu jsem se připojil na fórum. A fórum mi dalo v tomto ohledu hodně, myslím si. No, a teď je mi čtrnáct, a nemám v plánu fórum opouštět Tak uvidím, jak dlouho mi ta genealogie vydrží...

Asi rok bylo mým genealogickým cílem se podívat do archivu – a to se mi splnilo minulou středu, když jsem zavítal na Chodovec. Dosažitelný cíl teď nemám, ale tak nějak věřím, že se zas nějaký najde.
Napadá mě ale možná mé teoretické příbuzenství s rodem Martiniců, prostřednictvím levobočka. Můj prapraprapraděda Ignác Valer měl být dle rodinné legendy synem Karla Jana Clam-Martinice. Tak to bych možná někdy rád vyvrátil/potvrdil, jestli ovšem bude způsob jak.

Mě na genealogii těší, že se tomuto mnohdy "zastrčenému" koníčku věnuje i mnoho dalších lidí – že se jim vlastně předci v matrikách taky schovávají, a že někdy taky chodí spát až ve tři ráno, protože chtěli najít tu pra(x7)babičku Než jsem se dostal na fórum, třeba jsem vůbec netušil, že se rodokmenům věnuje amatérsky tolik lidí.
...A samozřejmě je ten pocit, když ve tři ráno najdete pra(x5)dědu v cizí farnosti po celém dni pátrání, nenahraditelný

J.

[zburget]

Já a školní dějepis, to nikdy nešlo dohromady. Otrocké učení dat, události, které se učily bez souvislostí; ale kdo z dětí ve škole by o ty často nezáživné souvislosti stál. Jó matika - to byla jiná! Všechno do sebe logicky zapadá, je to jasné, nedá se to pochopit "jinak", exaktní… Takže se mě vyrostl technokrat
Můj otec, který s námi nežil, ale byli jsme celý život v kontaktu, před lety začal tvořit rodokmen. Ale tvořil v podstatě rozrod. Takže, že šel po otcovské linii a jak našel další generaci, hledal všechny potomky až po dnes žijící. Nejstaršího Burgeta našel někde ve 2. polovině 18. stol. a už nenašel jeho narození. Tím skončil směr do historie a snažil se už jen o ten rozrod. Já jeho rodokmen znal víceméně jen jako velký papír na zdi, který se občas rozrostl o pár jmen. Nijak se s tím nechlubil, nijak mě (ani jiného ze sourozenců) do toho nezatahoval, byl to jeho koníček a zábava v důchodu. I když na každé návštěvě u něj vždycky potřeboval podarit "s počítačem", protože se mu někde zatoulala nějaká ikonka, občas adresář s fotkama, naštěstí nikdy nic nesmazal, jen si něco někam přesunul. Každopádně jsem se s jeho prací takhle pokaždé potkával a občas ji trochu zachraňoval. Takže spíš v rámci "zálohování" jsem si od něj občas nechal poslat jeho data, on z toho měl samozřejmě radost, že o to někdo další má zájem, ale přiznám se, že jsem ten excelovský soubor s rodokmenem snad ani jednou neotevřel.
No a pak otec dlouhodobě onemocněl a skončil přes nemocnici a LDN v domově důchodců, protože potřeboval nepřetržitou péči. A u mě doma skončil jeho počítač.
Procházel jsem disk, abych případně pozachraňoval něco zajímavého a samozřejmě narazil na rodokmen a sbírku rodinných fotek. A řekl jsem si, že by otci mohlo udělat radost, kdybych za ním přišel s nějakou zajímavou novou informací do jeho rodokmenu. Tak jsem sedl k PC, zjistil, že jsou všechny potřebné matriky digitalizované, zjistil, jak v tom hledat, ověřil jsem si postupně všechny osoby, které se v rodokmenu ověřit daly a zkusil jít hlouběj do historie. No, nejen že jsem našel narození toho nejstaršího nalezeného Burgeta, ale celkem rychle jsem se potáhl o 3 generace hlouběj a našel toho nejstaršího, kterého bude možné dohledat. Dál už nejsou matriky a byl to sklář v Boskovické sklárně, takže pravděpodobně nebude v žádných jiných pramenech. Když jsem to říkal otci, tak už musel chvíli přemýšlet, aby si uvědomul, že vlastně ten rodokmen dělal (tak špatně na tom už byl), ale vzpomněl si. A vzpomněl si i na ty nejstarší osoby, které měl dohledané. A měl obrovskou radost, když jsem mu řekl, že jsem našel jejich narození a našel místo, odkud předkové přišli do vesnice, kde se narodil on sám. I když už nikdy asi nezjistím, odkud přišli do těch Boskovic. Tím jsem splnil první část mé jakési povinnosti k práci mého otce. A protože je genealogie těžce nakažlivá, vrhl jsem se do vývodu. Rozrod jsem prozatím pustil k ledu, protože tím, jak jsem našel ještě 3 generace zpět, objevilo se tam tolik lidí a tolik větví, že jsem neměl odvahu se tím zabývat. A tak jsem neměl skoro žádné zkušenosti.
Otec už dnes sice nežije, ale já pomalinku pracuju na vývodu předků jeho otce. Pak mám v plánu větev jeho matky. Ta přišla z jižní Moravy, tak to bude komplet celá práce znovu bez šance na nějaké propojení.
No a pak mi ještě zbývá kompletně moje matka, kde její předkové přišli z Ostravy a jejich předkové z Polska. Kolem toho zatím chodím opatrněj, než kolem horké kaše a jsem v podstatě rád, že mám co dělat ještě někde jinde

[ozana]

V počítačovém pravěku jsem zkoušel nějaký DOS shareware na rodokmeny a zapsal jsem tam tehdy všechny rodinné příslušníky s daty narození. Pak někdy na Vánoce 2008 jsem se nudil a krátce předtím jsem na Lupa.cz četl o MyHeritage, tak jsem nainstaloval ten program, importoval ten starý GEDCOM soubor a začal jsem si hrát ...

[lechat]

Ja zacinal s rodokmenem hned nadvakrat. Asi pred 20 lety jsem si uz nevim z jakeho popudu udelal rodinny rodokmen pro par generaci jen na zaklade vyptavani babicek s mininem udaju. Potom jsem na nej na dlouhou dobu zapomnel. Az asi pred dvema lety jsme vedli s manzelkou diskuzi u snidane kde tema zabrouzdalo na rodinny rodokmen a ja si vzpomnel, ze mam jeden uz udelany. Stahnul jsem GenoPro a svete div se, 20 let stary soubor se otevrel A tak zacal muj novodoby zajem o genealogii. Kdyz jsem poprve v matrice nasel sve predky, vedel jsem, ze tohle tema mi sebere hodne casu. Zpocatku jsem si udaje prilis neoveroval a zbrklym zpusobem se snazil dostat co nejvice co minulosti. Postupem casu jsem si ale uvedomil, ze staci jedna chyba a delam rodokmen nekoho uplne jineho. Stejne tak jsem si uvedomil, ze mit jen snusku jmen a datumu bez sirsich souvislosti neni to ceho bych se chtel dobrat.

Zacal jsem tedy systematicky delat rodokmen uplne od piky a s dohledavanim a overovanim vsech moznych zdroju. Bohuzel rodinnych informaci mam jen uplne minimum. Na dotaz starych dokumentu se mi dostavaji odpovedi typu: "To jsme vyhodili, k cemu stare papiry?", anebo "No babicka nam o sobe toho moc nevypravela", anebo narazim i na ignorovani zadosti o spojeni se vzdalenymi pribuznymi. Mym cilem je vytvorit rozsireny vyvod kde budou i vsichni sourozenci (dokresluje to situaci v rodine). Snazim se sbirat uplne vsechny informace, vcetne nahravani rozhovoru s pribuznymi, navstevovani mist a hrobu predku atp. Na zaklade toho bych chtel udelat rodinnou kroniku nad jejiz formou ale stale tapu. Urcite to bude ale papirova kniha a take plne digitalizovana.

Genealogie mi v tomto ohledu poskytla uplne novy pohled na osobni historii a vztah k predkum.

[zedir]

Stejne tak jsem si uvedomil, ze mit jen snusku jmen a datumu bez sirsich souvislosti neni to ceho bych se chtel dobrat.

Přesně tak, to je i můj přístup. Jen samotný sběr dat mi přijde takové polovičaté. To, co genealogii skutečně dodává ducha a život (alespoň tedy podle mě), jsou příběhy. Přečíst si u předka data narození, sňatku a úmrtí je sice zajímavé, ale oč zajímavější to je, když se nám podaří z matrik vyčíst, kde žil, kde a kdy chodil za svědka/kmotra, jaké vazby k dalším rodům tam vyplývají, jak se měnilo jeho socio-ekonomické postavení či z generace na generaci, leccos nám pak mohou osvětlit pozemkové knihy, obecní archivy a kroniky, vysvědčení, korespondence, domovské listy, fotografie, útržkovitá vyprávění... a z různých střípků a mezi řádky se můžeme pokusit rekonstruovat, jaký život prožil nebo dokonce i jaký člověk byl.

S tím vším souvisí i tematika, která tu byla zlehka nastíněna - romantizace předků a tabuizace určitých kapitol jejich života. Myslím, že každý, kdo se věnuje genealogii, má tendenci si předky idealizovat, i když víme, že ne všichni byli úctyhodní. Já také o všech jménech svých předků, o nichž nic bližšího nevím, rád přemýšlím, že byli ctnost sama, ale zároveň si vždycky říkám, že stačí se dnes podívat kolem a to, jací jsou lidé kolem nás, plní dobrých i špatných vlastností, si jen přenést zpět do minulosti. Dalo by se říct, že doba se mění, ale lidé zůstávají stejní. Důvod, proč si chceme stovky a tisíce svých předků z matrik idealizovat, je jednoduše ten, že dokud o nich nic nevíme, automaticky chceme věřit tomu dobrému.

To mě ale přivádí k jednomu z největších konfliktních bodů v genealogii - jak reagovat na zjištění, že určitý předek nebo příbuzný byla opravdová černá ovce rodiny. Než jsem se začal genealogii věnovat, nikdy bych nevěřil, kolik lidí (i v mém vlastním příbuzenstvu) zastává názor, že cokoliv špatného má zůstat navždy pohřbeno v minulosti. Ne že bych věřil, že se lidé obecně a historicky vzato zvládají poučit z chyb svých i těch, kdo tu byli před nimi, ale kam se podělo "historia magistra vitae"? Nikdy jsem nepochopil jediný důvod, proč by se o tom špatném nemělo mluvit, k čemu to má být dobré. Naopak - když už nic jiného - může to sloužit jako odstrašující příklad. "Nedopadni jako praděda Antonín, který..." Taková tabuizace mi přišla také kolikrát velmi pokrytecká, protože ji zastávají často právě ti, kteří si naopak velmi rádi přivlastňují jakékoliv úspěchy svých předků nebo i vzdálených příbuzných a na nichž pochopitelně neměli žádnou zásluhu, když se vše odehrálo desítky let před jejich narozením, což jim ale nevadí.

Genealogie i historie je přece bádání po tom, jaké to bylo doopravdy a i když je jasné, že vždycky budeme mít jen pár střípků z celkové mozaiky, proč z ní ještě schválně ubírat další a další. Kamarád, kterému jsem také pracoval na rodinné genealogii, mi jednou pro zajímavost poslal několikastránkový dokument, který vypracovala jeho prateta a kde psala, jak kdo vypadal, jaká ta osoba byla, jestli hodná, pokrytecká, fanatická, pohledná, chytrá nebo naopak apod. a sám si to vyprávění shazoval, že to nemá žádnou hodnotu, ale já mu naopak vysvětloval, co bych za něco takového dal ve vlastní rodině, protože to jsou všechno věci, které z matrik opravdu nevyčtu. Je to právě onen příběh, který oživuje genealogii a to tím spíše, že jeho prateta byla očividně objektivní, která zaznamenávala pozitivní i to negativní.

Když zjistím, že nějaký předek nebyl dobrý člověk, tak zrovna tak, jak nemám vliv na dobré skutky předků, tak nemám sebemenší vliv na jejich špatné skutky. Jak bych se mohl k jedněm znát a před druhými zavírat oči. Tím pochopitelně neříkám, že se člověk musí na potkání "chlubit" co špatného jeho předci vykonali, ale nevím, proč bych měl mít problém to přiznat, když bude vhodná příležitost. Nelíbí se mi taková cenzura, v naší vlastní rodině jsem na ni také narazil. Proto já osobně chci uchovat jakákoliv vyprávění a zjištění, bez ohledu na to, jaké světlo na koho vrhají, myslím, že opravdový genealog je ten, kdo je schopný přijmout svou historii takovou, jaká je, ať je jakákoliv a také se snažit co nejvíce pochopit dobu nebo rozpoložení či důvody konkrétních lidí a jejich činů, i když to samozřejmě nikdy nemůže být stoprocentní. O jedné prababičce vím, že se léta chovala ke své snaše (mé babičce) tak tyransky, že když prababička umírala a volala si babičku ke smrtelné posteli a chtěla se jí nejspíše omluvit, babička takovou úlitbu umírajícímu člověku odmítla. Nesoudím ani jednu - je to již prostě historie a pokud tuhle znalost o nich mám, proč bych ji měl pohřbít a předstírat, že spolu úžasně vycházely. Někteří lidé jsou přitom až nepřátelští, když se někdo opováží říct o jejich předku cokoliv negativního - pokud to však má reálný základ, proč lhát sám sobě?

Stejně tak klasické "o mrtvém jen dobře", s čímž jsem nikdy nesouhlasil. Když vynechám úmyslné extrémy jako Hitler nebo Stalin, každý jednotlivý člověk přece měl (má) možnost se zapsat zlatým písmem do rodinné (či obecní, národní nebo světové) historie. Proč bych měl chválit úspěšného a hodného předka, který si připomínání plně zasloužil celým svým životem, zatímco předka, který téměř nikdy nic dobrého nevykonal a všem škodil, bych měl milosrdně opomíjet? Všichni mají a měli svou volbu a tím, že u každého objektivně zaznamenám, jaký byl (když to zjistím), jen zdůrazním ty, kteří se opravdu chovali jako ctnost sama. Proč by měli předci, kteří se nechovali ideálně, automaticky požívat nějakou úctu či ochranu? Chci prostě vědět, nikoliv lhát, jací byli.

Jak to máte nastaveno vy?

[Viridis]

S rodokmenem mého tatínka začal za "rajchu" jeho strýc, když si sháněl dokumenty k prokázání nežidovského původu. Když mně bylo nějakých "náct", přivezl taťka domů od strýce půjčené schéma, ve kterém byla zachycena hlavní mužská linie s určitým rozšířením v generacích, o kterých měl strýc informace - t.j o generacích jeho otce a dědečka. Strýcův otec, můj pradědeček, byl ze 13 dětí. U nich byly poznámky např. "sloužil u císaře pána ve Vídni", "strážník na dráze", "stolař, pak četník" .... Tohle schéma jsem opsala. Dlouhá léta jsem ne zapomněla, ale odsunula téma do pozadí. Tatínek v důchodu něco doplnil, hlavně co pozjišťoval od příbuzných, kopie matričních dokladů, pak začaly počítače, tak naskenoval fotky, spojil se se "ztracenou" rodinou svého prastrýce ze západních Čech ..... Něco našel i na internetu, začínala digitalizace matrik, k narozeninám jsem mu koupila nějaké knihy o genealogii... Vrátila se mu rakovina a před 8 lety zemřel. Uklízela jsem jeho stůl a našla spoustu poznámek, výpisků, odkazů, seznamů, dokumentů po jeho rodičích .... Tak jsem se vrátila k rodinné historii. Dokoupila jsem všechno, co o genealogii vyšlo, přečetla a začala hledat. Přímo v matrikách jsem dohledala přímou otcovskou linii, doplnila rodiny o sourozence přímých předků, svatby, úmrtí, povolání, grunty... Články v novinách, adresy, sčítání lidu .... Tuhle větev mám skoro hotovou, sepsala jsem to do podoby rodové kroniky. Rozdělané mám i další 3 větve ze strany tatínka.
Velkou výzvou byli předkové mé mamky, jejíž otec byl "Slovák jako poleno". Podle rodinné legendy byl sirotek a vychovala jej sestra. Všechno bylo trochu jinak, ale to by bylo na dlouho - Slovák jak poleno měl matku napůl Češku a napůl Moravanku . Zatím se mně podařilo najít otcovskou linii tohoto slovenského dědečka, zatím nejstarší záznam je z roku 1795. Byli mlynáři, stěhovavé povolání a při úrovni a strohosti slovenských matrik je to docela husarský kousek. Paradoxně největší problém mám s dědečkovými sourozenci - jsou to živé matriky a zejména s matrikami ve větších městech se nedá komunikovat - nereagují. Podařilo se mně najít i potomky oné sestry, co vychovala dědu, od nich mám také nějaké informace.
Základní data mám dohledána k otcovské linii mého manžela.
Čím víc mám dohledáno, tím víc rodinných legend padá a tím víc neznámých skutečností vyplouvá napovrch. Tak např. první žena obdivovaného prastrýce mého táty se otrávila, když se jí narodilo mrtvé dítě. Nikdo o ní nevěděl, respektive se o ní nikdy nemluvilo. Všichni znali jeho druhou ženu.
Nebo manžel sestry mého dědečka Anny byl soudce. V době 1.sv.války sloužil u vojenského soudu v Litoměřicích, kde soudil mimo jiné i studenty gymnázia v Kutné Hoře, které udal strýc jeho pozdější ženy Anny.
Sourozenci mého pradědečka žili v Brně a patřili k oběma jazykovým skupinám - ve sčítání uváděli obcovací řeč jedni českou, druzí německou - a vzájemně si chodili za kmotry dětem. Skoro z každé rodiny někdo padl v 1.válce.
Prastrýcové mého muže byli ženatí s Němkami, sloužili ve wehrmachtu a padli v Rusku, jeden když Němci hnali Rusy ke Stalingradu - ten má vlastní označený hrob, druhý když Rusi hnali Němce od Stalingradu - pohřben údajně ve společném hrobě. Jeden z nich byl doma na dovolené - a jeho sestra jej nepustila do domu - viděla německou uniformu ....
Sestra manželovy babičky byla vdaná ve Vídni - ovšem podruhé, což bylo také překvapení, že poprvé se vdávala v Mikulově
Je to lepší než detektivka. Nikdy nesoudím, ale zaznamenávám zjištěné, občas si domyslím, jak to možná mohlo být - ale vždy uvedu, že jde o asi, možná, mohlo být...
Mám toho tolik, co potřebuji doplnit ....

[luko]

Já jsem spíš člověk technicky zaměřený, ale historie mně nenechává chladným. Školní dějepis mě moc nenaplňoval. Do určité doby (mládí ) mě ani rodinná historie nezajímala. Jednoho dne jsem objevil na nějakém příbalovém CD k časopisu o počítačích prográmek Rodokmen (později Ancestry) od Nethara. To byl takový první impuls. Druhý impuls byl objev digitalizovaných matrik Acta Publica. Tady ovšem přišlo rozčarování. Skeny se načítaly šíleně pomalu a když už se načetly, byl problém (na mé straně ) je přečíst. I přes tyto počáteční potíže jsem vydržel. Můj první pokus má datum 2005.

[Zora]

A dnes máte ohromné množství zpracovaných příjmení v dané oblasti... neskutečné, nestačím se obdivně klanět. Z

[lenle]

Veľmi zaujímavá téma do diskusie. Ja som sa k tvorbe rodokmeňa dostala postupne. Na dušičky keď sme chodievali na hroby, som mala v rodinných vzťahoch “neporiadok”, častokrát som sa vypytovala kto to bol a kto je kto. Potom prišiel čas, keď zomrela prababička, neskôr babička a v pozostalosti sme našli kopec materiálov a fotiek a už tak nejak prirodzene som sa pustila do tvorby rodokmeňa.

Nepamätám si už presne kedy som začala, ale je to už asi aj 10 rokov ak nie viac. Za ten čas som mala obdobia intenzívneho výskumu aj útlmu, podľa toho ako sa mi darilo so zdrojmi. Spočiatku som si myslela, že spravím taký ten klasický grafický rodokmeň, ale keď údaje, predkovia a materiály pribúdali, rozhodla som sa, že vytvorím kroniku. Časom som si chcela naštudovať historický kontext, napríklad keď mi z vojenského archívu prišla karta môjho predka, ktorý pôsobil v čš légiách, nerozumela som jednotlivým údajom až kým som si to nenaštudovala. A keď už som si dala tú námahu, bola by škoda neposunúť informácie ďalej rodine.

Takže konečne po rokoch som vo fáze tvorby konečného výstupu mojej práce a vzniká kronika Rozhodla som sa pre knižný formát A4 na šírku a momentálne spracovávam kontextovú časť, je to zatiaľ cca 70 strán. Zahŕňa popis ako som robila rodokmeň a taký návod ak by niekto chcel doplniť iné vetvy a pod., ďalej stručný historický prehľad od cca konca 17. - začiatku 18. stor., kedy začínajú zápisy v našom rodokmeni (nie samozrejme vo všetkých vetvách), popis miest kde sme žili, stravovanie a práce, súpisy a naši predkovia v nich zapísaní, pôvod priezvisk. Druhá časť bude s prehľadne spracovanými grafickými rodokmenmi po jednotlivých vetvách a spomienkovými a faktografickými údajmi o predkoch +foto samozrejme. Ku knihe bude jeden veľký plagát s veľkým grafickým rodokmeňom celej rodiny. Potešilo by keby som to dokončila tento rok, ale neponáhľam sa zase nejak.

Ani potom však neplánujem skončiť a budem rodokmeň dopĺňať ak sa bude dať a plánujem robiť aj tématické rodinné knihy, keďzě som to ja, kto zhromaždil väčšinu rodinných materiálov a skenujem ich do digitálnej podoby. Veľa už mám a veľa ma ešte čaká. Držte mi palce, čaká ma veľa roboty, ale ten pocit, keď robÍte niečo čo má zmysel aj pre ďalšie generácie a navyše vás to baví je nenahraditeľný

[Zora]

Trošku tohle téma zlehčím. Kromě vlastního písečku dělám rodokmeny i pro známé, kamarády, kamarády známých... kdo si řekne... V době lockdownu zazvonila paní v respirátoru, požádala o rodokmen , já v respirátoru jsem souhlasila, vyměnily jsme si telefon, pak tedy potřebná data...
Rodokmen jsem vypracovala, ona si přijela na kole, chtěla rodokmen jen v papírové podobě, poděkovala, dostala jsem mňam mňam čokoládové bonbony, ubezpečila jsem ji opakovaně, že peníze si nevezmu.
Paní odjela, sundala jsem respirátor... a naprosto nevím, kdo je ta paní. Znám a velmi dobře jen její dávno zemřelé předky....

Mezi námi, občas si připadám jak osamělá drbna na pavlači. Vím, kdo měl nemanželské dítě, jak ho utajil, vím, kdo se musel ženit (vdávat), který sedlák byl lidumil a který rval lid prostý z kůže, proč se dohodla tahle svatba a který rod přišel na buben... Inu, ještě že nemám potřebu to na té pomyslné pavlači komukoliv sdělovat... a spíš se trápím tím, jak taktně sdělovat rodinné kiksy...
Paní, Vy jste mně tam napsala jen manželky, ale kde jsou chlapi...? Inu, když tam byl řetězec svobodných matek...

Při pátrání se dá narazit na spoustu neskutečných objevů, někdy je to úsměvné, někdy hrůzné. Jednou jsem nějakou dobu ani nemohla nakouknout do matrik a nešlo o nález týkající se mého rodu... A samozřejmě naopak, dlouho hledaný a najednou nalezený zápis ... to je neskutečné nadšení a radost ... Nějak to "povídaní si s mrtvými" k životu potřebuji. Z

[zedir]

... a spíš se trápím tím, jak taktně sdělovat rodinné kiksy...

To mi připomíná mé pátrání pro více než 80letou paní a jejího o několik let staršího bratrance, s nimiž mám asi 230 let zpátky společné předky, a kdy jsem z dobového tisku zjistil, že jejich děda coby městský pokladní zpronevěřil velké peníze, dokonce tak, že město mělo finanční problémy ještě další léta. Jak jsem psal v minulém příspěvku, já osobně bych neměl problém takovou část své rodinné historie přijmout, ale přemýšlel jsem, zda to sdělit lidem jejich věku. Nakonec jsem to udělal tak, že jsem dal dohromady několik desítek stran různých záznamů, přepisů, článků a zajímavostí z dobového tisku a dal jsem tam bez jakéhokoliv komentáře i tento článek a s tím, že jsem o něm výslovně nemluvil. A co se nestalo při dalším setkání - oba celou záležitost sami zmiňovali a bez problémů se nad ní zasmáli. Je to všechno o osobním přístupu - na opačném protipólu potom zase stojí někdo z mého příbuzenstva, kdo při zjištění, že se věnuji genealogii, opáčil, že je lepší se v minulosti vůbec "nehrabat", protože nikdy nevíme, co tam můžeme objevit... No, co k takovému postoji říct.

[Mistr Jan]

Připomněl jste mi historku o mém prapradědovi. Narodil se r. 1880 – zemřel však už v roce 1909. Říká se, že měl být pokladníkem, či snad předsedou jakéhosi spolku. A byly mu svěřeny velké peníze. Avšak tyto peníze se měly ztratit – a můj prapraděda byl obviněn, že ty peníze zpronevěřil. A kvůli tomuto závažnému obvinění a všemu tomu stresu okolo ho měla ranit mrtvice – a záhy na to zemřít. (Zanechav vdovu a dvě děti.)

Matrika a i úmrtní list, který se mi podařilo někde vyšťárat, však tvrdí, že zemřel na meningitidu. No, kdo ví, jak to vlastně všechno bylo...

J.

[Zora]

... je lepší se v minulosti vůbec "nehrabat", protože nikdy nevíme, co tam můžeme objevit...

Nabízela jsem asi před dvěma roky rodokmen jednomu z našich řemeslníků... Odpověděl naprosto stejně viz výše a zdálo se, že "přes tohle rozhodnutí nejede vlak".
Ejhle, udělala jsem rodokmen jeho manželce, pak její kamarádce, pak jejímu manželovi.... a co se nestalo, stanovisko se změnilo a po shlédnutí svých předků byl naprosto nadšený. Nic hrůzného tam neobjevil, navíc jakési drobné podezření o nepříliš častém významném původu...
Já si spíš myslím, že lidé spojují tvorbu rodokmenu s cenou a dozvědět se něco nepříjemného "za ty prachy"... kdepak.

No a když pochopí, že fakt udělám rodokmen jen tak pro radost jemu i mně, tak jsme spokojeni všichni

Ze svého hlediska - co může být strašného v rodokmenu. Svobodná matka, grunt na buben, otec prchl , nebo snad vražda... smilstvo... fakt netuším...
Jasně, asi je nepříjemné mít třeba v rodokmenu ženu s více nemanželskými dětmi, ale já bych to chtěla vědět a hlavně - nikomu to nemusím sdělovat...
Je fakt, že co člověk, to jiný náhled...

Synek se narodil "moc brzy" po svatbě.
Reakce: "To není možné, něco takového by se v naší rodině nestalo..., to musí být v matrice chyba"... co k tomu říct...

Stejně je zvláštní, že své předky poznáváme trošku opačně, od staří k mladosti... Takže na počátku pátrání vybudovaná představa ctihodného, dobře situovaného pána, otce od rodiny a důstojného manžela tak nějak bere za své v okamžiku, kdy matriky a další zdroje prozradí také lumpačinky v mládí a třeba i nespolehlivost v době dospívání... , případně v dospělosti třeba konkurz na majetek nebo ... grunt na buben...
Z.