Je tam pár zajímavých postřehů, které doplňují dílky znalostí, když se pročítám zejména matrikami zemřelých.
Za místo průzkumu si zvolil svatomikulášskou farnost na Malé Straně v období let zhruba od konce 17. do konce 18. století. Vyšly mu ještě drastičtější výsledky, než očekával: v průběhu sledované doby umíralo do jednoho roku věku v průměru 27 procent dětí, a do sedmi let jich zemřela celá polovina.
V době pana profesora Meliče se ještě nemusela v úmrtních listech uvádět příčina, proč a nač člověk zemřel. To platilo až od roku 1851, nicméně kromě neštovic a cholery mělo takový záznam jen značně mlhavou výpovědní hodnotu. Až o dvacet let později byly nemoci roztříděny do šestnácti skupin, rozeznávajících kromě sedmi akutních infekčních onemocnění také plicní tuberkulózu a rakovinu. U dětí a seniorů však mnohé z předchozí mlhavosti setrvávalo i poté. U dětí se nejčastěji uváděla jako příčina smrti „vrozená slabost,“ nebo i „Frais“ (čili psotník), zatímco u starších osob se prostě napsalo „sešlost věkem,“ pod čímž se mohlo skrývat cokoli, zejména u osob, které zemřely doma a u nichž nebyla nařízena pitva.
Zatímco ve druhé polovině 18. století se průměrný věk pohyboval kolem 25 až 28 let (tato čísla platí pro ženy), roku 1870 se prodloužil o celých deset let na téměř 35 let u mužů a takřka 38 let u žen. Což jsou ale pořád velmi nízká čísla, ale v nich se plně odráží obrovská dětská úmrtnost. Víc než jedna čtvrtina dětí se nedožila ani jednoho roku. Muž, který se roku 1870 dožil dvacítky, měl naději na život dlouhý 61 rok, žena ještě o dva roky delší, zatímco v druhé polovině 18. století to byly jen 54 léta a 57 roků.
