http://www.czech-press.cz/index.php?opt ... i&Itemid=4
HISTORIČTÍ SMOLAŘI Napsal a vyfotografoval Topí Pigula
Od dávnověku byly pískovcové převisy v místech, kde Labe opouští Českou republiku, osidlovány skupinami pravěkých lovců. Dokazují to archeologické nálezy mezolitického stáří. Zřejmě tu nežili nastálo, ale spíše krátkodobě a nárazově. Nicméně archeologové dokázali, že lidé pravěkých kultur používali smolu a to jak k praktickému využití, tak k rituálním účelům.
Praktickým užitím mohlo být upevňování (zasmolování) hrotů šípů, smůla byla součástí barviv pro zdobení pravěké keramiky. Na rituální využití ukazují nálezy smolných hrud v hrobech.
V té době šlo o smolu jednoduše sbíranou z poškozených stromů. Ovšem něco jiného je klasický, víceméně náhodný sběr smůly prýštící z poraněných stromů, a něco jiného je výroba zaměřená na získání smůly a dehtu.
„Ve střední Evropě jsou prvním dokladem výroby takzvané dehtářské jámy známé od raného středověku: Slovensko 10. až 11. století, Čechy 12. století. Spolu s výrobou v milířích se tato technologie dochovala v mnoha částech Evropy až do 20. století,“ píše Petr Lissek ve svém článku pro sborník Minulosti Českého Švýcarska. Smolaři byli respektovanou složkou tehdejší společnosti a smolařina byla důležitá. Nic na tom nemění fakt, že dnes už je v podstatě zapomenutou profesí.
Smůla se smolařům nelepila na paty, ale spíše jim během práce slepovala prsty. Nejdříve bylo nutno smůlu sebrat z naříznutých stromů. K tomu sloužily speciální nože a škrabky a smolaři bývali oděni do zvláštních obleků připomínajících sukně, které se u krku zavazovaly. Chránili se tak před lepivou pryskyřičnou hmotou.
Pak se smůla svařovala a nechávala utuhnout ve formách, čímž vznikal takzvaný smolný kámen – surovina pro další zpracování. Natalie Belisová, která se zabývala zpracováním smoly v Českosaském Švýcarsku a oblasti Labských pískovců, k tomu uvedla: „Práce smolařů začínala zhruba v květnu; stromy se buď zcela nově naparovaly, nebo se proškrábnutím a prodloužením drážky staršího zářezu obnovoval zastavený smolotok.“ Zatímco v jiných oblastech se často řezaly drážky do tvaru písmene V, v Českém Švýcarsku se používalo kolmých zářezů dlouhých až dva a půl, případně až tři metry. Tady se v dehtařských pecích jako výchozí surovina používalo smolnaté borové dříví, které se získávalo jak z kmenů, tak z pařezů. Na připravenou základnu, ve které byl uprostřed vyhloubený odtokový kanálek, byl nejprve vystavěn vnitřní, hliněný plášť pece. Před prvním výpalem, aby se konstrukce nezbortila, se dávala zevnitř vsádka dřeva.
Vnitřní plášť měl vejčitý charakter, ve vrchní části byl ponechán otvor pro plnění dřevěnou vsádkou. V odstupu třiceti až čtyřiceti centimetrů se kolem vzniklé kopule postavil vnější plášť z různých stavebních materiálů.
Odborníci předpokládají, že stavba průměrné pece trvala osm až deset dnů a na její vsádku se spotřebovalo kolem sedmi sáhů dřeva. Výsledkem bylo devět až deset věder smoly (dehtu), tedy asi tolik, kolik se potřebovalo k vysmolení jednoho člunu.
Samotná výroba byla poměrně jednoduchá. Do hotové pece se naskládala borovicová polena, v nichž bylo dostatek pryskyřice, přidávaly se kousky ztuhlé smůly i s kůrou, leckde se přihodily i zbytky loučí. Po uzavření pece se mezi vnitřním a vnějším pláštěm pece rozdělal oheň tak, aby se dřevo za nepřímého přístupu ohně rozkládalo a otevřenými průduchy unikala pára. Ke dnu pak v důsledku žáru odkapávala dehtová hmota a kanálkem se odváděla do přistavené nádoby. Řemeslo to možná bylo špinavé, nicméně výnosné. V dnešní době plastů si už těžko někdo dokáže představit, jak důležitým artiklem tehdejší doby byly smola a dehet.
Od kol k pivu
Dehet měl ve středověku velké použití. Smíchaný s lojem byl vynikajícím mazivem, které snižovalo tření pohyblivých součástí. Není divu, že se tato směs – kolomaz – používala k mazání kol. Ti, kdo ji vyráběli, byli kolomazníci.
Jako národ s největší spotřebou piva na světě bychom neměli zapomínat, že smůla byla potřebná k vysmolování pivních sudů. Dehet ale využívali i koželuhové, bečkáři, bednáři, kolaři a lékárníci. Kde se vyskytovaly dehtárny, tam byly velice často i milíře na výrobu dřevěného uhlí. To zase používali nejen kuchaři, ale i zámečníci, kováři, zvonaři či zlatníci – prostě profese, které potřebovaly oheň ke zpracování kovů. V berním rejstříku arcibiskupského panství na Příbramsku z roku 1379 jsou jmenováni dva smolaři bydlící v Příbrami a není náhoda, že právě tady se rozvinulo zpracování kovů do nebývalé míry. V letech 1300 až 1350 se v kutnohorském hutním revíru podle historických pramenů ročně vyprodukovalo dvacet tisíc kil stříbra. Jeho zpracovatelé bezesporu využívali jak dřevěné uhlí, tak smolné produkty.
Ale tím využití smoly nekončilo. Svařená s máslem se dokonce používala při domácím léčení coby hojivá mast a dezinfekce. Nebo se smolné produkty ze severu Čech určené pro vysmolování a dehtování lodí dopravovaly po toku Labe dál do dnešního Německa. Ve „válečném“ průmyslu zase smůla sloužila při výrobě zápalných smolných věnců. Napůl s voskem byla také tehdejší variantou zápalného „napalmu“.
Prostě poptávka byla široká a tak není divu, že se smůla dostala i do soudních sporů. Ve farní pamětnici severočeské obce Růžová zůstal zaznamenán spor mezi obyvateli obce a vrchností. Jednalo se o využívání obecní pastviny, která byla později přeměněna na smolařský porost. V roce 1828 bylo upřeno poddaným právo využívat obecní pastvinu. Lesmistr s adjunkty a lesními zaměstnanci pastvinu během jedné noci obkopali příkopem, aby znemožnili dobytku přístup na spornou plochu, a prostor osázeli několika tisíci smrčky. Ředitel panství vydal současně i vyhlášku o zákazu pastvy, kterou byl růžovský rychtář nucen přečíst obyvatelům. Místní nejen zákaz neposlechli, ale činili si nárok i na vysázené stromy. Spor se táhl, a stromy na sporném pozemku mezitím vyrostly. Vrchnost sem poslala své smolaře. Místní dokonce smolaře napadli a jeden z útočníků, Ignaz Winter, skončil na několik týdnů v litoměřickém vězení. V roce 1970 byly v Růžové ještě tři smolařské chaty.
Archeologický výzkum na některých lokalitách potvrdil, že počátky výroby dehtu a smoly v destilačních pecích spadají v Českém Švýcarsku do 15. století. Ale tradice výroby dehtu a smoly jsou zde zřejmě starší, možná sahají až ke konci 13. století.
Ve stínu smolnatých borovic
Dnešní Národní park České Švýcarsko se rozkládá na severozápadě České republiky v krajině pískovcových skal, věží a převisů, které jako útočiště používali lidé v dávnověku a dodnes pod nimi spí trampové. Park se potýká s borovicí vejmutovkou, která vytlačuje původní borovici lesní. Právě její dřevo bylo v minulosti základní surovinou pro výrobu dehtu.
Bývalé dehtářské a smolné pece lze rozpoznat v malých terénních vyvýšeninách i dnes, je ale k tomu třeba mít určitou zkušenost ve čtení krajiny. Pak náhledy z terénu vyloupnou desítky kopečků, které vypadají „nějak divně“. Navíc takzvané smolárny a dehtárny stály po generace na stejném místě, takže tady pak lze najít zbytky mnoha pecí těsně vedle sebe a terénní vyvýšenina je větší a nebo je jich několik vedle sebe. Prostě když jedna pec dosloužila, posloužily její kameny k výstavbě peci nové, jen kousíček od té původní.
„Při obchodu se smolnými kameny, dřevěným uhlím a nebo dehtem je transport mnohem jednodušší než při obchodu s pouhým dřevem,“ vysvětluje Václav Sojka, strážce a fotograf Národního parku České Švýcarsko, proč jsou v oblasti horního Labe desítky pozůstatků chat a pecí smolařů a dehtařů. „Zboží se snadněji dostalo k řece, kde se dalo naložit na loď. Výsledný produkt se vyráběl v místě, kde byla základní surovina. Navíc se tady v okolí moc zemědělským plodinám nedařilo, je to tady samá skála, zato smolnatých stromů je tady dost. Takže není divu, že smolařské, uhlířské a dehtařské řemeslo tady opravdu kvetlo.
Jenže zatímco dřevěné uhlí mohl dělat snad každý, na dehet už přece jen musel být odborník. Hrozil výbuch plynu, který při výrobě dehtu vzniká.“ Nedaleko jedné z pecí našel V. Sojka dva nazelenalé kousky keramiky, která se dá kolem pecí najít poměrně snadno. Žily tu generace smolařů, musely tady tedy zůstat i zlomky předmětů denní potřeby. „Tady jsou střepy zhruba ze 16. století. Jejich stáří se dá mimo jiné odhadnout podle typu glazury.“
Smolaři a dehtaři si vybírali pro svou práci místa často pod převisy, kde se kouř mohl odvádět puklinou ve skále nebo kde samotný převis tvořil strop chaty. Ještě dnes jsou v okolí k nalezení zadehtované kusy kamenů či mazanice coby zbytky pecí či přepálený pískovec. Leccos naznačují i čedičové kameny, které se v místě přirozeně nevyskytují, a větší množství uhlíků.
Zdejší oblast je na středověké dehtařské pece bohatá, ale je pravděpodobné, že podobné nálezy čekají na své objevitele i v jiných částech republiky. Archeologicky jsou popsané nálezy dehtářských pracovišť z Příbramska, ale protože území Čech a Moravy je hodně zalesněné, lze očekávat další objevy tohoto typu. Byť je řeč o středověkých pecích, řemeslo přetrvalo až do 20. století. Mimo jiné byla znalost místního terénu a ovládání lesních řemesel (pálení uhlí a zpracovávání smoly) i důvodem pro pozdržení odsunu některých Němců po roce 1945.
Pradávná technologie
* Smolařské řemeslo obnášelo dva blízké obory lišící se od sebe způsobem zpracování pryskyřice a tím i konstrukcí technického zařízení a smolařských chat.
* První metodu představovalo přepouštění smoly získané jímáním výronu z nařezaných stromů. Tak se vyráběla pivovarská smola, smetanová smola používaná v ranhojičství nebo třeba kalafuna. Seškrabané pryskyřičné krusty se svařovaly nad ohněm v kotli a po uvedení do varu se hmota lila přes slaměné filtry do forem vyhloubených v zemi.
* Druhou metodou byla suchá destilace dříví v dehtařských pecích. Základní surovinou tu již nebyla jímaná pryskyřice, ale smolnaté dříví, které se pražilo v dehtařských pecích bez přímého styku s ohněm. Výsledným produktem byly dřevěné octy a oleje (například terpentin) a dehet. V tomto případě měl smolař již větší nároky na dříví – kromě topiva si musel zajistit i vsázku.
* Nejčastěji byla dehtařská pec řešena jako dvouplášťová kopule. Vnitřní stěna byla zhotovena z mazaniny, vnější bývala buď kamenná, vyzděná z cihel, nebo rovněž z mazaniny. Na vrcholu pece byl ponechán otvor pro vsádku dřeva, který se uzavíral krytem zvaným haube. Ve vnějším plášti byly ponechány otvory pro odvod kouře a přikládací dvířka. Topeniště bývalo v prostoru mezi plášti.
* Každé panství řešilo produkci smoly trochu jinak. Například na panství Bynovec (Clary-Aldringen) bývaly smolné chaty při myslivnách a surovinu tam dováželi z lesa poddaní v rámci robotních povinností. Z archiválií se zdá, že v 18. století byly tyto chaty již kombinovány i se sušárnou šišek (zřejmě kvůli využití tepla) – to svědčí o propojení s umělým hospodařením v lesích.
zdroj: Belisová N.: Lidové památky Českého Švýcarska
GENEALOGIE
Fórum pro příznivce genealogie. Hledání předků, tvorba rodokmenů, rady, genealogický software a další.
