od Zora » pon srp 21, 2017 0:06
U nalezenců to bylo ještě horší, než v běžných rodinách. Matka při převzetí kojeňat musela prokazovat (nevím jak), že může kojit, ale většinou měla své malé dítě, to mělo přednost a záhy opět přišla do jiného stavu a kojit tedy nemohla. Bohužel, nalezenci byli náchylní k nemocem, snad možná si tohle nesli už z pobyvu v nemocnici a následně nalezinci. Otevřeně řečeno, skoro vždy byli v rodině na posledním místě. nebyly vlastní. Byl tady případ , kdy takových dětí v pěstounské péči zemřelo postupně v jedné rodině ( nebo v domě) více během krátké doby.
V nalezincích u Zemských porodnic byla situace ještě horší, v nějaké zprávě jsem četla, že v konkretním roce řemřelo více než 100 procent odložených dětí. Ta procenta přes stovku byla dána úmrtím dětí starších než ten rok...
Péče o děti u pěstounů není srovnatelná s tím, co se pod tímto pojmem vykonává dnes.
Přikláním se k tomu, že v mnoha pěstounských domácnostech byl důležitější ten malý příspěvek v hotovosti než péče o dítě. A pokud nebylo vysloveně prokázáno zanedbání dítěte, mohla rodina dostat další dítě.
V té době se příliš nikdo nepídil po důvodech, které vedly k úmrtí i vlastního dítěte v rodině, bylo to zcela běžné... jak už v ýše píše Zeter, děti měly úředně stanoveného opatrovníka - starostu a pod., takže oficielně byly zákony dodrženy. Jak se asi starosta mohl zajímat o to, zda bylo o děti, jemu svěřené do opatrovníckého dohledu, řádně pečováno...
Zřejmě to byla pro něj jen jedna z dalších úředních povinností.
Samozřejmě , byly rodiny, kde se k nalezencům chovali jako k vlastnímu a myslím, že tady proběhlo několik, případů, kdy rodinné vzpomínky na pobyt předka u pěstounů byly jen a jen pěkné a nalezenec se s pěstouny stýkal i v dospělosti.
Z