já bych to všechno kombinovala. Někde jen výčet, jinde co nejvíc podrobností, u nejmladších předků třeba i vzpomínky na jejich život, někde fabulace, co se asi tak mohlo dít v souvilosti s historickými událostmi. jinde třeba povídka, kdo a proč si koho bral - v záhlaví drobné upzornění, co jsou fakta, a co je volně domyšleno.
Nezapomínejte, že kronika bude jednou svými písmeny sdělovat nejen to, jak žili Vaši předci, ale stejně velkou měrou bude vypovídat o Vás. zda jste byl strohý, rozvláčný, držel se faktů, zda jste měl vekou fantazii, a taky zda dovedete své potomky třeba po sto letech pobavit ...jaký jste byl otec a jak se vyvedly Vaše děti
))
Přikláněla bych se spíše k psaní na PC, jednak proto, že zatím tahle písmena čteme všichni bez problémů a jednak kvůli trvanlivosti. A pokud se nemýlím, práve se ve školách začíná vyučovat nový typ psaného písma, kdo ví, jak budou naši potomci bojovat s naším rukopisem - mně naskakuje husí kůže, když si vybavím faráře a jejich zápisky v některých matrikách. Nakonec, psaný text se dá vyvázat tak, aby kniha působila jako stará kronika.
Já občas píšu pro pobavení rodiny krátké povídky, většinou proto, aby bylo zvýrazněno, co a jak se událo nebo proto, aby zustal doklad o tom, na co jsem ná¨hodně narazila při listování kronikou.
třeba : Neznámé aspekty z raného intimního života Alfonse Muchy.
Kolik tetiček jménem KOčí je třeba k nalezení Arnošta KUbra..
nikdo pak nezapomene, že prababička byla porodní bába, a všichni mají najednou skoro jasno v tetičkách, svobodných odborných učitelkách.
Zora
