Co dělat se starými fotografiemi
Napsal: úte čer 27, 2017 19:53Jelikož se poslední rok zabývám zpracováním starých rodinných fotografií, chtěla bych se podělit s několika poznatky.
Fotografie, které jsem získala vybrakováním šuplíků u příbuzných jsem samozřejmě musela napřed oskenovat (600 - 800 dpi, více to nemá smysl, kvalitu tím nezískáte). Dají se skenovat i vyvolané filmy, ale to doporučuji přenechat nějaké firmě, myslím, že to dnes dělají v každé větší fotosběrně. Oskenované fotografie, které se předtím válely v krabicích, jsou nyní roztříděné. Nejjednodušší archivování je pomocí archivních obálek na fotky, které jsou poloprůhledné a dají se dobře popisovat.
Potom nastane práce s úpravami pomocí programu, ať už je to placený Photoshop, nebo nějaký volně šiřitelný program na úpravu fotek. Když už máme fotky upravené a víme, kdo na nich je, pořád jsou v počítači a maximálně je můžu s někým sdílet. Já moc nejsem na moderní technologie, a tak mi připadá, jakoby neexistovaly.
Osobně se mi zdá nejlepší vytvořit takové rodinné album formou fotoknihy, která může někde v knihovně ležet celé dlouhé roky a stačí ji vzít do ruky a prolistovat. Fotokniha může být úplně jednoduchá, nebo si s ní vyhrajeme po výtvarné stránce, ale nejdůležitější je, že se takto mohou zaznamenat i drobné rodinné příběhy a anekdoty, které se nad těmi fotkami dozvíte od maminek a babiček, a které by jinak upadly v zapomnění. Jakmile jsem se do tvorby fotoknihy pustila, zabrousila jsem pro inspiraci na web galerie všech ročníků soutěže CEWE fotoknih, kde je sekce Kroniky a události. A mé srdce amatérského genealoga zaplakalo. Ne nad kvalitou a výtvarným řešením, to bych si nedovolila hodnotit, ale nad promarněnými příležitostmi. Každá ta fotokniha dala jistě moc práce a stála nemalý peníz. A ve výsledku vypadají popisy k fotkám takto: "Schválně, kdo mě pozná?", no za pár let určitě nikdo na fotce ze čtyřicátých let, kde je několik dětí. Další stránka fotek dětí a jediný popis "Bylo nás šest", což si jistě každý spočítá i po padesáti letech. Na další straně, fotky zřejmě ze školy a popis " A takhle jsem válel na trampolíně!" Fotky skupin chlapců o něco starších a popis: "Koukám, jak ten čas letí", na dalších stránkách "Šohaj su a šohaj budu", "Obrázky z vojny" a tak dále až do konce. Takže pokud se nějaký potomek bude zabývat genealogií, tak si bude rvát vlasy zoufalstvím, nezjistí ani kdo na těch fotkách je, z jakého období jsou, při jaké příležitosti focené a v podstatě nelze zjistit ani kdo je autor, obzvlášť, když se celé dílo jmenuje "Moje fotokniha".
Dobrá inspirace jak na popisy fotek zde:
http://pomucky.blogspot.cz/2017/06/nast ... anymi.html
Fotografie, které jsem získala vybrakováním šuplíků u příbuzných jsem samozřejmě musela napřed oskenovat (600 - 800 dpi, více to nemá smysl, kvalitu tím nezískáte). Dají se skenovat i vyvolané filmy, ale to doporučuji přenechat nějaké firmě, myslím, že to dnes dělají v každé větší fotosběrně. Oskenované fotografie, které se předtím válely v krabicích, jsou nyní roztříděné. Nejjednodušší archivování je pomocí archivních obálek na fotky, které jsou poloprůhledné a dají se dobře popisovat.
Potom nastane práce s úpravami pomocí programu, ať už je to placený Photoshop, nebo nějaký volně šiřitelný program na úpravu fotek. Když už máme fotky upravené a víme, kdo na nich je, pořád jsou v počítači a maximálně je můžu s někým sdílet. Já moc nejsem na moderní technologie, a tak mi připadá, jakoby neexistovaly.
Osobně se mi zdá nejlepší vytvořit takové rodinné album formou fotoknihy, která může někde v knihovně ležet celé dlouhé roky a stačí ji vzít do ruky a prolistovat. Fotokniha může být úplně jednoduchá, nebo si s ní vyhrajeme po výtvarné stránce, ale nejdůležitější je, že se takto mohou zaznamenat i drobné rodinné příběhy a anekdoty, které se nad těmi fotkami dozvíte od maminek a babiček, a které by jinak upadly v zapomnění. Jakmile jsem se do tvorby fotoknihy pustila, zabrousila jsem pro inspiraci na web galerie všech ročníků soutěže CEWE fotoknih, kde je sekce Kroniky a události. A mé srdce amatérského genealoga zaplakalo. Ne nad kvalitou a výtvarným řešením, to bych si nedovolila hodnotit, ale nad promarněnými příležitostmi. Každá ta fotokniha dala jistě moc práce a stála nemalý peníz. A ve výsledku vypadají popisy k fotkám takto: "Schválně, kdo mě pozná?", no za pár let určitě nikdo na fotce ze čtyřicátých let, kde je několik dětí. Další stránka fotek dětí a jediný popis "Bylo nás šest", což si jistě každý spočítá i po padesáti letech. Na další straně, fotky zřejmě ze školy a popis " A takhle jsem válel na trampolíně!" Fotky skupin chlapců o něco starších a popis: "Koukám, jak ten čas letí", na dalších stránkách "Šohaj su a šohaj budu", "Obrázky z vojny" a tak dále až do konce. Takže pokud se nějaký potomek bude zabývat genealogií, tak si bude rvát vlasy zoufalstvím, nezjistí ani kdo na těch fotkách je, z jakého období jsou, při jaké příležitosti focené a v podstatě nelze zjistit ani kdo je autor, obzvlášť, když se celé dílo jmenuje "Moje fotokniha".
Dobrá inspirace jak na popisy fotek zde:
http://pomucky.blogspot.cz/2017/06/nast ... anymi.html
