Je toho moc, co mám(e) po předcích. V prvé řadě dům. V něm na cokoli člověk sáhne (chce přestavět), tak je historie. Tohle dělal můj syn, tohle já, tamto postavil táta, tamhleto děda, tohle dělal praděda, tamto jeden strýc zedník, druhý strýc zedník, další prastrýc zedník se synem a ještě jeden prastrýc zedník. Za desítky let už jsem taky pamětník a těch změn i v okolí je tolik, že stačí i kopnout do hlíny a objeví se něco po předcích (po dědovi lahvičky od opodeldoku), nebo i po sobě. Také jednotlivé vrstvy jak se přemisťovala zemina.
Vlastním a užívám rozličné nářadí po předcích. Tesařské a truhlářské po pradědovi, klempířské po strýci, něco ze ševcoviny, i když jsme čtyři travní koše ševcovských kopyt a dalšího spálili. A další řemesla, i když ne přímo po předcích. Dělám si z toho srandu, a když je třeba něco udělat, že se vzpomenu na to, kdo z příbuzenstva to dělal a ukazoval mě to, případně kde po něm mám nářadí a jdu to udělat.
Nejde po předcích vše skladovat, taky nejde vše co je citové vystavovat. Jsou památeční věci, které se vyndají jen občas. Např. dřevěný houpací kůň, ten sloužil několika generacím.
Po jedné věci se ale budu muset podívat, připomněla se mě. Knížky pohádek z konce 19. stol. První vydání Karafiátových Broučků (babička mě je četla dřív něž je skoro po sto letech znovu objevili). A různé další.