GENEALOGIE

Dobrý den,

rád bych se Vás zeptal na jednu otázku - co patří ve Vaší rodině mezi uctívané a se vší pečlivostí střežené artefakty, které se dědí z generace na generaci a které upomínají na dávno zemřelé předky? Víte, jaké mají příběhy? Jak jsou staré, jak se k nim předci dostali, jak jste je objevili Vy... Můžete se pochlubit i fotografiemi, ať si to vše blíže představíme - všechny památníky, dýmky, nábytek, knihy, medaile, hodinky, šatstvo, dřevěné a kovové výrobky, mlýnky na kávu, petrolejky, lodní lístky z cesty za velkou louži...

V naší rodině toho po předcích moc nemáme, ale tím více si vážíme všeho, co nám zůstalo. Je to například krásný skleněný kapr stojící v poličce a kterého vyrobil děda sklář, vyšívání po babičce, upomínka na první světovou válku, ve které bojoval praděda (na jiné fotografii má elegantní klobouk, který bohužel dějiny pohltily, zrovna tak jako babiččiny sešity těsnopisu), oplétané demižony ze Slovácka, velmi cenným pokladem je kniha Obrázkové dějiny národa českého od Jana Dolenského z roku 1893, která se od té doby stále v rodině předává a kterou nejspíše kupoval prapraděda a i když je kniha v naprostém salátovém vydání, kdy sotva drží alespoň několik stránek u sebe, ani náhodou bych ji nevyměnil za novou, jednak kvůli tomu sepětí s předky a jednak i přes její stáří je stále úžasným zdrojem informací a vedle toho má nádherný staročeský jazyk a upřímné vlastenecké zanícení - pokud na ni narazíte někde v antikvariátu, mohu vřele doporučit, zde pro představu několik jejích stránek: úvod 1, úvod 2, Karel IV., po upálení Jana Husa 1, po upálení Jana Husa 2.

s uctivým pozdravem
zedir

Asi nejvíce si cením knihovny. cca 3500 svazků... ))
Na knihy nedám dopustit, - pokud bych se měla pro některou rozhodnout asi stařičká dětská encyklopedie, kterou jsem louskala asi od 5 let.
Od ní se odvíjelo vše, co jsem pak vyhledávala v dalších a dalších knihách. Není u nás kniha, kterou bych nepřečetla, stejně jako se asi nenajde žádná, kterou bych přečetla jen jednou ))
Nacházela jsem výstřižky, které do nich vkládali pečliví předci.
Když syn před rokem měnil pracovní místo, hledala sjem knihu o památkách a ejhle, vypadl lísteček - v tomhle městě byl v semináři bratr od Vaška D.
Nádherné stopy předků...
Přiznávám, že v posledních 10-15 letech nějak nevím, jak knihy vybírat... Komerce mně vzala knižní čtvrtky, těšení se na nové knihy, na které se stály fronty a o to byly cennější a vždy jsem věděla co chci, co mě zajímá, oslovuje. Dnes knihu vlastně neumím vybrat.

Z

Po dědovi jsem si nechal kovové letadlo, původně asi na nějakém podstavci jako vzpomínka na jeho vojenskou službu jako řidič sanitky u letectva. Jak si stím hrály jeho děti tak zbyl jen trup s křídly a ocasem bez vrtule. Po babičce má sestřenice, o kterou se starala mnohem více než její vlastní matka, její vlastnoručně psaný vzkaz jak nás měla ráda ale že už se musí rozloučit a odjít do světa věčného. Od druhé babičky a dědy nemám já osobně vlastně nic, zemřeli, když mne minulost ještě vůbec nezajímala.

Za knihami v knihovně máme nějaké staré noviny z roku cca 1920 (+/-5let), a také noviny z doby, kdy letěl do vesmíru Vl. Remek.

Edit: Jde o Vídeňské Ilustrované Noviny z 18. března 1915.
Titulní článek resp. ilustrace zní Dobývání Dardanel na kterém bere účast více než 70 francouzských a anglických válečných lodí, mezi nimi též naddreadnoughty a ruský křižák "Askold."

Moje babička s dědou žili na samotě u Štechovic. Jejich syn emigroval a když se vrátil, osočil mámu z ukradeného majetku- jenže problémy s jeho emigrací mámu zasáhly výrazně. Ten dům je náš, ale už jsme v něm 22 let nebyli. Žije tam "strejda", nemajetný. No a tak všechny věci po prarodičích už asi nejsou.
Dost tím trpím, doufám, že se do toho domu vrátí aspoň moje děti se svými dětmi (tj. vnoučata). Není to o hmotných statcích, ale o vzpomínkách- o dvou měsících každého léta tam strávených....

Babička mi kdysi dala památeční porcelán, asi strašně cenný- myslím tak 200 let starý, který se předával po "ženskejch". Jsou na něm sýkorky, větvičky, nebe a zlaté zdobení- krása, jako ze zámku- ještě jsem se neodvážila udělat si do něj kafe. Ale mám ještě druhou sadu- z babiččiny výbavy- pravé pomněnky a z těch pijeme kafe, když přijede táta nebo máma, panrodičové a prababička.

A ještě vlastně mám hrníček po prababiččině babičce, jediné, co prababička měla po rodině své matky.
Aha! A ještě hrníček, ze kterého skutečně pila prababička Matylda. Otlučený, kameninový, určitě používaný na kamnech. S modrýma kytkama. Mámy nejlepší kamarádka byla u prababiččina smrtelného lože. Směla si ten hrníček odnést. Ale cesty mámy a té kamarádky se rozešly- v dobrém- jen to k sobě měly daleko. Nedávno jsem je zase dala dohromady (po cca 20ti letech) a dostala jsem hrníček....

Tyhle věci, které skutečně používali/y, si cením nejvíc. Piju z nich, když se mi zasteskne- ta nejstarší generace mi citelně chybí.

Tímhle jsme začali genealogii:-) První stránka z předávané bible.



Dne 29.4.2011 (a to datum je takový malý kvíz:-)

Zdravím-
včera večer jsem se tak rozhlédla kolem sebe a uvědomila si, že spousta věcí které mě obklopují jsou vlastně památky na mé předky. Nedovedu říct čeho si cením nejvíc - každá věc mi někoho a něco připomíná. A s přibývajícím věkem si to uvědomuji čím dál víc.
Jsou to knihy po mém dědečkovi, kterého jsem neznala. Vystřihoval si z novin čtení na pokračování a sám si všechno vázal. Jako dítě jsem z jeho knihovny přečetla celého Arbesa, Pflegra -Moravského a další dnes už zapomenuté autory. Jsou to medaile a vyznamenání z I. světové války, jeho školní vysvědčení (byl ročník 1894) a neumělé dětské kresbičky koní. Jako oko v hlavě opatruji několik plyšových rodinných alb z přelomu a začátku 20. století. Když člověk obrátí fotografii objeví někdy docela neznámý příběh. Například fotografii mladé dívky v lidovém kroji podepsanou jménem Aninka. Darovala ji dědečkovi v roce 1913, když narukoval do armády. Vrátil se ovšem z legií až v roce 1921 a tak už se nedozvím kdo to Aninka byla a jaký byl její další osud. Jsou to jeho osobní spisy, s údivem jsem zjistila, že rubrice "zvláštní dovednosti" je zapsáno - telefonista, jezdec na bicyklu a lyžař.
Moje matka byla jedináček a měla spoustu hraček - jako dítě jsem si nejraději hrála s dokonale vybaveným domečkem pro panenky, včetně kuchyně se sporákem a miniaturním nádobíčkem. Želbohu moje sestra, na rozdíl ode mne racionální osoba, jednoho den všechno, včetně panenek starých víc jak 80 let, vyhodila.
Velmi si cením kreseb mé matky, studovala ve Vídni na malířské akademii, ovšem po roce 1948 se vrátila zpátky na Moravu. Pracovala pak jako výtvarníčka na volné noze, navrhovala výpravy pro divadlo i operu. Taky se věnovala dokumentaci slovenských lidových krojů a pár jejích obrázků visí na čestném místě v obýváku. V archivu Ústredia ľudovej umeleckej tvorby má víc jak 5000 kreseb. Je to 85 let starý lanžhotský kroj, ve kterém si dědeček s babičkou nechali namalovat svého jedináčka. Tak bych mohla pokračovat dál a dál.
Minulý rok nám pár darebáků vykradlo na Moravě dům po babičce. Finanční škoda byla poměrně malá , ta citová mnohem větší. Zmizelo dědečkovo album s fotografiemi z Velké války a legií, ten feťák ho prodal na Aukru nějakému Rusovi za pár šupů, zarámované staré fotografie, růžence, šavle, drobné sošky a upomínkové předměty.
Dobrá rada nakonec - nic po svých předcích nevyhazujte, každý předmět v sobě skrývá příběh a upomínku na osobu, kterou jsme sice neznali, ale dokáže nám ji aspoň trochu přiblížit.
Aš.

Po babičce z matčiny strany mám prstýnek, který jsem dostala v den svatby a v den svatby jej dostala moje snacha (nemám dceru). Teď se mi narodila vnučka, tak jednou jej dostane zase ona. No a druhá snacha dostane o svatbě prstýnek po babičce manžela. Tak se nám ty tradice ze dvou rodin sešly. Opatruji pár dopisů z I. světové války, sepsané vzpomínky dědy mého manžela (jak se těžce žilo), knížky z doby mládí mé matky atd., ale zrovna tak kresbičky mých kluků z jejich školních dob - také to jednou budou rodinná dědictví.

Jako malá si pamatuji bibli po prababičce, byla z r.1810 a na přední straně vazby byla kostěná rytina Panny Marie. Bohužel nikdy jsem se o ní nic nedozvěděla, moje máma ji od prababičky dostala k 18. narozeninám a bohužel prababička umřela v mých 8. Sama bible se někam poděla při stěhování, pořád si říkám, že půjdu prohrabat krabice na půdě a zkusím ji najít .
Ještě jedna malá věcička o které budou spíše vědět zdejší dámy. Babička má v šuplíku rádlo na těsto. Je také celé kostěné a na rukojeti má vyřezané ptáčky a květiny. U nás na vsi byla jedna , dnes u zrušená hospoda, a majitelé neměli děti. Babička říká, že ji ti manželé chtěli adoptovat, protože si ji oblíbili jako dceru. Babička pak dostala od paní toto rádélko, prý ho dostala do výbavy a údajně měla být již třetí nevěstou v pořadí.

Matně si vybavuji, že rádélko mělo v sobě jakousi symboliku, aby rodina byla požehnána dětmi, ale podrobnosti už bohužel nevím... Z

Děkuji všem za odpovědi a krásné příklady. Jsem moc rád, že je tu tolik spřízněných duší, kterým je drahá jakákoliv památka po předcích. Za sebe nemůžu pochopit, jak někdo dokáže s klidným srdcem cokoliv vyhodit nebo prodat. Když se vrátím k té naší knize, kdyby ji vůbec vzali v antikvariátu, nedostal bych za ni více než několik korun, ale to citové pouto, když si představím, kolik generací si v ní četlo, je daleko silnější. Jsou asi prostě dva typy lidí - jeden považuje památky po minulých generacích za obtěžující a překážející haraburdí, kterého se jakkoliv chce zbavit a druhý v nich vidí příběhy, které buď reálně zná, nebo si je jen představuje a myslím, že vím, kam patří zdejší badatelé...

Ještě je třeba připomenout jeden, nezanedbatelný aspekt... Kam doma uložit...

Když vidím domácnosti dnešního typu, tak netuším, kam dávají méně potřebné věci, (sezonní, sportovní, kola, šicí stroj, náhradní peřiny).... bydlíme v domě po předcích, ale mám s tím opravdu problém. A za generaci se sejde více než jeden hrneček..., dům už těch generací zažil více...
Z

Nejcennější relikvie po mých předcích jsou portrétní fotografie v rámu mého pradědy a mojí prababičky.I přes celkem nešetrné zacházení v minulých desetiletích (válely se různě po půdách) se docela zachovaly.Rámy sice sežral červotoč,ale po vyjmutí jsem byl překvapen nad kvalitou a stavem fotek.Stačilo koupit nové rámečky a předci už visí na čestném místě.
Ještě mám ateliérovou fotku mého dědy v rakouské uniformě,ve které narukoval do světové války,prošel ruskou frontu,zajetí a italskou frontu.

I u nás se najde pár takových věcí. Asi nejcenější jsou dvě čínské výšivky ze 16.století které moje maminka dostala od své kamarádky. Ta je dostala od Nosticů z Měšic kde dělala chůvu. Po babičce máme velmi staré benátské zrcadlo ale jeho původ jsem nezjistil.
Tyto věci náme pověšené v domě ale jak píše Zora, s ostatními je trochu problém. Náš dům je sice velký ale mám např. 5 000 knih a velký archiv na historická auta který čítá víc než 100 krabic.

Právě s knihami je obrovský problém. Knihu nevyhodím.
Jenže - těch zmíněných 3500 máme v pokoji - knihovny po třech stěnách až do stropu (uklízet to nikomu nepřeju a malování, to je na celé léto)
V dalším pokoji klavír - křídlo...
Další knihy, které jsem vyhodnotila jako méně důležité, jsou v maličkém pokojíku v patře (bohužel nacpané v řadách. Drobné grafické práce po dědovi v kartonových krabicích, zajímavé knihy
(s věnováním, nebo zajímavé z hlediska knihtisku - opět v kartonových krabicích), asi 15 krabic od bot s fotografiemi , další krabice s pohledy, tři kartonové krabice notových partů.....
Porcelán, i když hodnotný nebo po předcích, skončil v krabicích ve skříni na půdě. Svítidla, většinou lustry, něco neúplného, ale s určitou vnitřní hodnout, - další skříň.
Hračky po mně, po synovi, sáňky, plastové podprdelníky....
V posledních pěti letech pořád něco opravdu nepotřebného vyhazuji a nikde to není vidět.
Dvě historické skříně - jedna prosklená, druhá sestřička s dřevěnými dveřmi poškozená- stojí na půdě.
Jsem z generace, která skoro všechno šila doma, takže dvě skříně věcí na šití..., několik sad nových náhradních přikrývek (letní, zimní)....


Dělala jsem pořádek v nářadí - nasbíralo se po předcích z maminčiny, tatínkovy a manželovy strany přes šedesát pilníků, asi deset hoblíků, kladiv nepočítaně, násad na hrábě ))
Omlouvám se, že to vypisuji, ale tyhle věci by se jen tak vyhazovat neměly, na druhou stranu, kam s nimi...
Jakmile vyhodím nějakou skříň z půdy, zase tam přibude jiná, méně stará...
Uf, uf...
Zora

U nás v rodině se ženám ve 40 letech odstřihuje pramínek vlasů. Máme je v krabici, pečlivě popsané, nejstarší je z roku 1850. Vždycky se sejde celá rodina a slavnostně se stříhá. Čeká mě to příští rok. Akorát už nikdo neví, proč se to samé nedělá mužům. Je fakt, že jsme po otcové linii měli vždycky jenom jednoho, kterej rod "zachránil". Asi navrhnu, abysme s tím začali.