Bartoloměj přišel z Rakouska, oženil se jako švarný hoch s vdovou Barborou (asi starší), ta vzápětí zemřela, společené děti neměli...Oženil se podruhé, už jako saused a vážený muž, a vzal si mladinkou dceru. Povila děti, ale Bartoloměj zemřel.
Tak se vdova již středního věku vdala za chasníka, který také přišel z Rakouska, a vzápětí se stal "sausedem" a váženým občanem tento mladík. Vychovali spolu děti z obou manželství, ty z prvního velice pravděpodobně i studovaly....
A kde skončil majetek prvního manžela Barbory?
S největší pravděpodobností mezi mnoha dětmi ze zmíněných dvou manželství, která neměla naprosto nic společného s Barborou a jejím prvním mužem...
O to je bádání zajímavější, do vzpomínkových částí rodokmenu pak můžu přidat vězně na Špilberku, slovinského národního buditele, vlastníka služebního záchodu na hradě Veveří, prvního nositele fr. státního vyznamenání, rakouského císařského rychtáře, nakonec i Alfonse Muchu, Beneše Metoda Kuldu, vzdáleně pak Blasia Zozuli di Salino, hrdinu jedné povídky z knihy Tři zlaté poháry, přes něj spisovatele Liona Feuchtwangera nebo toho šlechtického předka, u něhož znám jen jméno:-)))..
Zatím jsem nenarazila ale na žádné jiné vyznání či zmínku o návratu do katolic. církve, byť u nás byli čeští bratři, novokřtěnci, ultrakvisté. Tak třeba další generace bude úspěšnější..
A těch povolání, na která člověk narazil, o většině je třeba se aspoň maličko poučil, co dělali, jak to dělali, z čeho, kde, jaké pomůcky potřebovali.
Třeba pacholek od volů z obce Sviny... jediné zajímavé, co mě prvotně napadlo, bylo spopjení povolání a jména obce..
)).. No, říkala jsem si, asi byl silný, hlídal a uměl si poradit. Spal ve chlévě, pracoval ve chlévě, děti ale zdárně s manželkou vychovali, byť oba vstupovali do manželství jako sirotci...Těžký život....
Jenže pak mně kolega popostrčil, v 1. polovině 18. století existovaly dobytčí stezky, po kterých se převáděla stáda dobytka, většinou z Uherska na Moravu, snad i do Čech. A tihle muži už nebyli ti pacholci z chléva, jak je známe zprostředkovaně dnes, ale chlapi, kteří si museli umět poradit se stádem, rozumět jeho potřebám, domluvit se jinou řečí, vědět, kudy vede cesta, kde a jak hrozí nebezpečí, jak stádo ochránit, zajistit po cestě krmení, napájení...... byl jim svěřen majetek nesmírné hodnoty... i když to byli jen voli... tedy ta zvířata
)Trošku mně to připomíná život námořníků z přelomu 19- a 20. století, nebo dnešních tiráků...., možná i čekající náručí v každém přístavu, motorestu, pardon ... stáji. (To se pak velice těžko hledá manželka, a sňatek
))Další předek se zapsal do historie tím, že byl jedním ze tři obyvatel, kteří opustili rodnou obec kolem r. 1650. Ostatní se do světa nepouštěli.
V obci o tom učinili zápis a pak na konci 19. století, kdy kněží buditelé velice často sepisovali historii měst a městeček, se najednou zápis znovu objevil. Dva muži z dané obce odešli do Prahy, jeden do Ivančic a podle místa původu předka měla být u nás v Ivančicích pojmenována vinice.
No a opravdu jsem u nás narazila na zmiňovaný název vinice, dávno nepoužívaný... v druhé knize...
Já mám těch historek z minulosti už tolik, že když přijde návštěva, musí mě rodina brzdit, protože ne každého to zajímá...
Z
