Zajímavosti z matrik

[zedir]

Zde svě stránky hororů
http://www.portafontium.cz/iipimage/300 ... =773&h=335
a krásná matrika- obrázky.... tuším, že už se na ni někdo odkazoval...

Velmi zajímavé zápisy... V souvislosti s nimi mě znovu napadá otázka, která mi již vícekrát vrtala hlavou - ve svých matrikách jsem se nikdy nesetkal s žádným záznamem o popraveném - ani přímo se záznamem, ani nijak druhotně (že by například bylo v rodné matrice napsáno "Anna, dcera popraveného Jana...") Existovala nějaká pravidla k tomu, kam přesně mimo matriky se budou tyto zápisy psát, nebo to bylo zcela na libovůli zapisujících, jestli tyto záznamy budou primárně zapisovat do matrik?

[Zora]

http://www.hrdelnipravo.cz/popravy/verte-neverte.html
Matriční zápis farnosti města Dobříše 1751:
1751 dne 22 januári,v hodině deváté před polednem,pro sprznění své pastorni dcery Lidmily, a pro zahubení neřádně pošlého plodu dle ortele jejich Císařské a Královské apelacy na Hradě Pražském vyrčeného, ze šatlavy dobříšské k ohavné smrti jest Vojtěch Růžička, podruh ze vsi Pauště (dnes Pouště) jenžto po 3x ohnivýma kleštěma pálen, pak na popravním rozhraní za živa od krku kolem lámán, do kola vpleten a posléze s kolem na povětří vyzdvižen a k poslednímu svému konci zaopatřen a zbožně Svátostmi Penitentiq et Communionis po vvzývání nejsvětějších jmen, Ježíš, Maria, Josef, život svůj v mukách dokonal v přítomnosti svého doprovoditele P. Františka Xaveria Špalka, na ten čas kaplana dobříšského, jsuce stár 52 let. (zaslal p. Rudolf Žáček)

Nejsem si jista, zda také smolné knihy nenahrazovaly v případě popravy matriky
Zápisy v 16. a na počátku 17. století bývají stručnější. Záznam byl obvykle nadepsán jménem obviněného a obsahoval popis přečinu, kterého se dopustil, jeho výpovědi v mučírně, před mučením na mučidlech a po sejmutí z mučidel, dále případné výpovědi svědků. Na konci byl uveden způsob a datum popravy.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Smoln%C3%A1_kniha

Z

[Karolina Vernerova]

brrr- nestraš hned po ránu

ty smolné knihy jsou asi strašné- ani nevím, jestli bych to četla, i kdybych měla tak "slavného" předka. Ty moje vlastně taky popravili, ale za 2SV, ale popis jak to udělali tam naštěstí není....

proč oni to vlastně celé detailně popisovali?

[Brasl]

proč oni to vlastně celé detailně popisovali?

Popisován je výkon práva útrpného podle trestního zákoníku Constitutio criminalis Carolina vydaný v roce 1532 císařem Karlem V (a pak jeho novelizace).
Či, je to úřední protokol.

Taky na to nemam žaludek.

[Zora]

No, mě zaujalo:
po vzývání nejsvětějších jmen, Ježíš, Maria, Josef, život svůj v mukách dokonal

Přemýšlím, jestli vzýval, nebo spíš bral boží jméno nadarmo.
nestraším, prostě to tak bylo... bohužel i to patří k dějinám.

PS Mám někde uložený stýskavý dopis Jiřího Stieglmayera, bývalého purkrabího, kterého v r. 1720 zavřeli na Špilberk a ve kterém popisoval strádání ve vězení...
Ne nepodobné popisů politických věznů z pozdějších období...
Velmi bohatý, vážený muž, studovaný, a byl jako bzenecký písař zavřený za držení zakázaných knih.
Než se vše prošetřilo, chodila jeho žena žebrotou. A to se vdávala jako vdova po nejvyšším kuchaři Jeho MIlosti z Českého Krumlova a velkou část dospělosti prožila jako velevážená paní purkmistrová a hejtmanová na hradě Veveří....
Osudy jsou nevyzpytatelné.
Toho mého ale nakonec na základě příkazů samotného císaře propustili. Z

[Karolina Vernerova]

No tak to měl štěstí, to utrpení chápu- i když jsem to nezažila, vím, že co mi najednou někdo zakáže, mi pak strašně chybí.

[zedir]

Teď jsem četl článek o tišnovském hrdelním právu a mě docela šokovalo to, že i když tresty bývaly natolik kruté, tak i když odsouzení byli odsouzeni dle platného práva k určitému typu trestu jako k oběšení, stětí... tak jim to nezaručovalo, že budou "pouze" oběšeni, jednak si museli vytrpět své při mučení (a to, i když obviněný spolupracoval, protože výpověď na mučidlech měla u soudu vždy větší váhu), jednak ale kat či jeho holomci měli volnou ruku k nejrůznějšímu týrání odsouzeného ještě např. cestou na stínadla či šibenici. Brrr. A to jsem si myslel, že kat svou práci bral opravdu jako práci a že když už odsouzeného vedl na smrt, mohl se mu to snažit i ulehčit, protože své už měl "odpracováno" a na dalším trýznění přece neměl žádný osobní zájem, navíc často dostával příplatky a "všimné" od příbuzných, aby si dal záležet, aby vše provedl rychle a přesně.
Pročítal jsem také jednu moc zajímavou bakalářskou práci na téma černých knih buchlovského loveckého soudu, kde byly stručně jednou dvěma větami popsány všechny případy, kdo co provedl a jaký dostal trest. Myslím, že jsem tam objevil nějaké příjmení, které mám i mezi předky, ale všechny ty případy končí těsně v době předmatriční, takže dané záznamy a osoby nemohu dohledat, takže nemohu říct, o nakolik vzdálenou přízeň se mohlo jednat, ale žádnému předkovi nebo příbuznému bych to pochopitelně nepřál, protože je to místy opravdu drsné čtení. U buchlovského soudu mě také zarážely tresty smrti i za pouhé krádeže nebo pytlačení, naivně jsem si myslel, že za takové přečiny hrozily lehčí tresty jako vězení, vypovězení, mrskání apod.

http://is.muni.cz/th/250700/pravf_r/rig ... 6start%3D1

[Zora]

V minulých dnech sem dával odkaz Monopthalmus, který se zabývá vyhledáváním velmi zajímavých osobností.
U Josepha von Sonnenfelse (1732/1733, Mikulov – 25. dubna 1817, Vídeň)jsem se dočetla, že byl právník, spisovatel, dvorní poradce a teoretik osvícenského absolutismu.
Zasloužil se o zrušení mučení v Rakousku a jeho občanský zákoník platí dodnes. Narodil se v rodině Židů a je nazýván největším Moravanem 18. století.

K tématu - v Ivančicích se hrdelní tresty prováděly (velmi zřídka), ale město posílalo pro kata do Brna. Snad proto není zemřelý zapsán v ivančické matrice.

[zedir]

Z toho, co vím, se v Tišnově popravovalo také zřídka a pro kata bylo posíláno rovněž do Brna. V kopiáři korespondence obecní rady a pamětní knize se lze dočíst o konkrétních případech, jejich vyšetřování nebo dokonce o přesných a detailních nákladech (například v jednom případě dostal kat 35 zlatých "od exekuci", jeho pacholci 2 z., písař 7 z., jedenáct sousedů, "kteří popravního mistra z Brna přivezli a zase do Brna vypravovali", dostalo 4 z. 59 krejcarů, "za jídlo, víno a pivo, co se s popravním mistrem protravilo za 4 dny" se utratilo 26 z. 25 k. a takových podobných položek tam je 20, celková suma byla přes 202 zlatých. Více se o hrdelním právu Tišnova lze dočíst zde, ale varuji předem, že tento odkaz je plný naturalistických popisů, mnohem mírnější je odkaz zde (uvádí se zde mimo jiné, že spolu s katem, rasem apod. byl osobou nectnou i výtažný, nikde jsem to nenašel a zajímalo by mě, kdo to byl). Na základě údajů ve druhém odkazu jsem zde pro Moniku našel druhý záznam o katovi v matrice - vpravo první záznam, kde si roku 1827 Johann Nessel, scharfrichter (kat) bere Eleonoru, dceru Ignatze Obereitera, wasenmeister (ras).

http://actapublica.eu/matriky/brno/proh ... ?strana=37

[Zora]

Víte, pokud se zajímám o historii, tak se vším všudy... popisy drstických scén k tomu patří, ať chceme nebo ne...
Že vyřízli jazyk zpovědníkovi, ví v Česku skoro každý, ale bere to jako fakt, byť to muselo být šílené...
Byli jsme dříve jiní: Myslím, že ne... stačí jen hrůzy "moderní" války, kterou by zase asi nechápali naši předci.

Výtažný - netuším, ale napadá mě souvislost různými druhy mučení, kdy se osoba různě natahovala i vytahovala... snad tedy obsluha nějakého mučidla?
Na šibenici se asi nevytahovalo, já to nevím... ?

[zedir]

Doslovně je to tam napsáno takto:

Císařským nařízením ze dne 10. června roku 1729 byly zrušeny menší hrdelní soudy v Doubravníku, v Kuřimi a ve Veverské Bítýšce, ale v Tišnově soud zůstal. Tímto nařízením byli rovněž za počestné občany uznáni biřici, soudní sluhové (exekutoři) a jejich rodiny, i nadále však zůstávali bezectnými nejen zločinci, ale i kat, jeho holomci, ras, výtažný, lehké ženštiny a nemanželské děti.

Nenapadlo mě nad výtažným uvažovat jako o katovu pomocníku, protože jsem si říkal, že ti budou asi souhrnně zahrnuti jako jeho holomci a uvažoval jsem nad jakýmikoliv ostatními oblastmi městského života, ale nic mě nenapadlo. Obsluha mučidla se však opravdu nabízí.

Teď přidám úvahy již mimo téma, snad mi to fórum odpustí... Já osobně historii také beru jako všechno, co se stalo, bez příkras, bez cenzury, bez přehnaného hanění, pokud možno, co nejobjektivněji, jak to opravdu bylo. A takové zápisy o trestech a jejich provedení jsou jen jedním z mnoha pramenů, stejně jako jimi jsou matriky, kroniky, buly o papežské a církevní neomylnosti, korespondence, různé středověké antisemitské pamflety či Kladivo na čarodějnice, které všechny vypovídají o své době. Každého zajímá určité historické téma či období, po něčem se přímo dychtivě pídí a něco jiného zase docela bez zájmu přejde, ale obecně by se neměla žádná část dějin vytěsňovat jen proto, že třeba již neodpovídá našim dnešním představám. Zrovna tak naše doba nebude za 100 let odpovídat soudobým představám. Každá událost jednou bude předmětem subjektivních soudů a dobových či různých ideologických zkreslování, ale objektivní záznam o tom, co se stalo, by měl přetrvat.

Příkladem mohou být legionáři - kdyby jim to "nevyšlo", tak by zůstali zrádci a rakouská monarchie by je po válce uváděla jako zavrženíhodný příklad vlastizrady, ale protože monarchie padla, byli a jsou dodnes glorifikováni jako hrdinové. Svým způsobem mi přišlo úsměvné, když legionáři vypsali zatykač na Jaroslava Haška jako na zrádce, který od nich utekl do Rudé armády. Já osobně nečiním rozdíl mezi tím, jestli voják stál na rakouské, nebo legionářské straně, jak říká babička v cimrmanovském Českém nebi "já bych je do nebe pustila všechny, vždyť ti chlapci si peklo užili už v té hrozné válce". Pradědův "vlastník" byl jedním z italských legionářů, kteří byli popraveni, praděda naopak bojoval za staré Rakousko a já mezi nimi nevidím rozdíl, oba si museli prožít ve válce své a jistě se snažili přežít a doufali, že se vrátí zase domů, praděda se vrátil, jeho vlastník ne. To je ten objektivní fakt, který by měl zůstat, jestli se někdo chce "chlubit", že má v přízni legionáře a na své předky v rakouských službách shlíží spatra, je to jeho právo a jeho věc, to je zase ta subjektivní část. Každopádně platí otázka, zda by se mělo na to zapomínat jen proto, že to připomíná těžkou a nehezkou dobu 1. světové války? Jistě ne...

[Zora]

K úvahám mimo téma - naprostý souhlas do posledního slova.
Ani jeden z nás si nedoveden přdstavit hrůzy války. ať ve vojsku (je jedno na čí straně), nebo doma v rodinách.
Dnes vozíme děti do i ze školy autem, na kroužky, kontaktujeme se i několikrát denně mobilem s ostatními členy rodiny, máme o sobě navzájem přehled, mejly si vyměňujeme obratem.
A rodiny, která měla ve válce syny, manžely - každé ráno vstávala a lehala s myšlenkou, jak asi, zda...Když jednou za čas přišel dopis, asi měli i strach ho otevřít...
Ženská se musela ohánět, fronty na všechno, postupně už "jen" na chleba či brambory, to ostatní bylo jen ve vzpomínkách, hlad, zima, strach, malé děti umíraly, starší trápily choroby....
Psát to na frontu? Komu si postěžovat....
A asi podobně na tom byli vojáci, o prožitých hrůzách psali (většinou) s nadhledem, ale to utrpení, to v nich asi zůstalo.... Je zcela jedno, na které straně bojovali, kam kdo přešel, co ho k tomu vedlo.
To, co vidíme ve filmech, čteme v knihách, je zidealizováno. Nehovoří se tam o věcech, které by mohly čtenáře odradit, viděli jste někdy zdokumentováno třeba řádění úplavice v zákopech? Viděli jste život v zákopech v blátě, mrazu, po několik měsíců... Všem těm, kteří v takových dobách žili, patří nesmírné uznání...
Velice příznačně dokumentuje dobu 1. svět. války "půjčování" harmonikáře... Vždyť na obou stranách byli (většinou mladí) lidé, kteří chtěli žít, chtěli se bavit, zapomenout na starosti...
Co jim bylo do problémů císařů, carů a vlastně i Evropy....

[zedir]

Přesně takto přemýšlím nad pradědou, který si vzal o 15 let mladší prababičku dva roky před vypuknutím války. Z prvního manželství měl čtyři děti a přemýšlím, kdo a jak mohl prababičce pomáhat s péčí o ně. Prababiččin tchán ještě žil, ale v roce 1916 zemřel, takže na tom již nebyl zdravotně dobře, žil ještě pradědův děda, ale tomu táhlo ke stovce a zbývající mladí chlapi také byli podle všeho ve válce... Praděda se kvůli podlomenému zdraví vrátil z války v roce 1915, s prababičkou měli ještě pět dětí, ale první se jim narodilo až v roce 1922, což mi přijde podivné, čistě pro sebe spekuluji, jestli se na pradědovi nepodepsala válka, že se bránil na takový svět přivést další děti k těm, které už měl. Neumím si vůbec představit, jaké to bylo čekat na další dopis a zda vůbec ještě nějaký dojde, jestli to nebude jen oznámení, že dotyčný tehdy a tam padl nebo byl prohlášen za nezvěstného.

Hašek píše, jak "jenerální štáby" učinily z vojáků dobytek a z Evropy jeho jatka a je to naprosto trefné. Zrovna tak se mi moc líbil i Remarque a Na západní frontě klid, kde popisuje onen počáteční romantický idealismus, jak ti mladí vojáci plní sil statečně zvítězí nad nepřítelem a budou ověnčeni slávou, se kterou se vrátí domů. Ale až v zákopech přišlo vystřízlivění. O první světové válce jsem četl nebo viděl spoustu filmů, dokumentů, knih, výstav... ale nikdy bych si netroufl říci, že vím, jaké to bylo. Vím jen, jak to bylo, ale představit si to neumím. Být týdny a měsíce v zákopech... já bych tam nevydržel ani den, již i díky sklonu ke klaustrofobii. A když k tomu člověk přidá, že voják nikdy nevěděl, co přijde příští vteřinu, jaké shora přijdou rozkazy, třeba aby za cenu tisíců mrtvých získali pár metrů půdy, která ještě ten den přejde znovu do vlastnictví nepřítele... Když se kolem roku 2000 setkali poslední žijící veteráni z Německa a Británie, oba vzpomínali na to, že válka je sice postavila proti sobě, ale jinak na tom byli úplně stejně. Oba vzpomínali na padlé přátele, na bahno nebo vodu po kolena, vši, krysy, zimu, hlad... Taková západní fronta je dnes vlastně jeden obrovský hrob, statisíce vojáků nebyly nikdy nejen identifikovány, ale ani nalezeny. Ne bezdůvodně je oblast kolem Verdunu uzavřena pro jakékoliv stavby, podniky, zemědělství, stejně jako to není o nic více možné na jakémkoliv jiném hřbitově.

Je mi hrozně líto, že kvůli generačním věkovým rozdílům jsem neměl naději zažít ani jediného praprarodiče, kteří se všichni narodili v 70. - 90. letech 19. století. Můžu si číst hromady literatury, ale nikdy se to nemůže vyrovnat osobnímu vyprávění někoho, kdo tu dobu zažil. Co bych dal za to, kdybych se pradědů a prababiček mohl zeptat na to, jaké to bylo zažít ne jednu, ale dvě takové apokalyptické války, kdyby mi mohli říct, jak se žilo každý všední den, co to obnášelo...

[Zora]

Pro moji generaci byli vojáci z 1. sv. v . takoví vousatí dědové, a zajimala mě v mládí pouze jejich torna, se kterou jsem jezdila na čundry. Jinak to bylo úsměvné, staří páni si povídají... Mnohem zajímavější bylo vyprávění o 2. sv. válce, vždy ť to bylo "nedávno" a v každé rodině, obci se něco hrozného přihodilo, přijížděli hrdinové jak z Východu, tak ze Západu, ....Bohužel, naivita mládí.
Dnes už vím mnohem víc , ta písnička - Z jedné strany Alpiny, ze druhé padaj miny... tak začala válka na Italii - mně už říká mnohem, mnohem víc...
(jedna moje kolegyně kdysi v práci nevěřila tomu, že se text písničky netýká lyžování a prvních lyžařských bot nové generace, kterým se říkalo alpíny...)
Když si dávám do souvislostí, že třeba kluk z Jižní Moravy, vesměs roviny, sedlák, který nevystrčil nos z dědiny se dostal do Alp a doslova ručně tahal s kamarády do skal kanon... Do výšek, ve kterých by se bál v míru...
Ale to je na dlouhé povídání, konce se nedopátráme, protože to žádný konec nemá...
Z.

[zedir]

Přesně tak mamka vzpomíná, jak jí v 60. letech jeden takový dědoušek vyprávěl o tažení do Itálie, na Piavu, ale malému dítěti takové informace prosviští hlavou hned zase pryč. Mít tu možnost jej slyšet dnes...

Počátkem 20. století byla sice migrace již docela běžná, ale spousta sedláků se přesto po většinu života nepohnula dále než mimo okruh několika sousedních vesniček a nejbližšího zastřešujícího města, kde se sehnalo to, co nebylo na vesnici, takže když se takový sedlák stal vojákem, který se musel pohybovat v Alpách, nekonečných ruských stepích, na moři, tak si to neumím opravdu představit. Slyšel jsem různá vyprávění o tom, jak se bývalí námořníci po zbytek života vyhýbali vesnickému rybníku... V Hlubokých Dvorech, odkud mám předky, byl kronikář, který v úvodu, kde se představuje, popisuje, že byl jedním z asi 30 námořníků, kteří z celkového počtu asi 3000 přežili potopení své lodi, která byla torpédována krátce před koncem války.

O druhé světové válce z hlediska rodinných vyprávění mám přece jen už větší ponětí, ale již jen zprostředkovaně z druhotných vyprávění, protože dědové a babička zemřeli dříve, než jsem se vůbec mohl na něco zeptat. Ale jsem rád i za ty drobnosti, jako třeba, když se ozývalo zdálky dunění a nikdo nevěděl, co se děje a všichni se šli schovat do svých vinných sklípků (bylo to jihu Moravy), odkud po nějaké době vyšel první odvážlivec, aby pak přinesl zprávu, že do vesnice dorazila rumunská armáda a že Němci jsou již pryč... Neumím si představit tu euforii lidí, když si uvědomili, že válka je u konce. Nebo jak babička byla na samotném konci války těsně před porodem, ale musela se stále schovávat do příkopu u cesty, když se objevila neurčitá letadla na obzoru... Těch úvah s tím vším spojených by bylo opravdu hodně.