Zora píše: Třeba sbírání klásků - nejstarší ženy, skoro vždy ty nejchudší - šly na pole - často vzdálené, aby posbíraly i ty poslední zbytky úrody, ....krok, ohnutí, krok ohnutí...., nůše těžkla...
Narazíme na pasáže o pěkných večerech, kdy se při práci povídalo, jak byli domácí rozsazeni kolem stolu tak, aby světlo měl ten, kdo ho na práci potřeboval..., jak se mladí starali o staré a jak staří předávali své zkušenosti dalším generacím...
To je sice poetické, ale já si to pamatuji jinak. Já totiž sako malý kluk na paběrkování s babičkou chodil. Měla slepice, ale nebyla v JZD. Léta 60.
Nůší? Ano, něco na záda, aby se to nasbírané nechalo odnést, ale ta stála na kraji pole a na vlastní sbírání byl velký kapsář uvázaný v pase. Jedním pruhem, cca 1,5m šíře, co člověk přehlédne, od ní člověk odešel, a druhým se k ní vrátil a vysypal co nasbíral. A takhle v řadách se procházelo celé pole. Za pěkného počasí a slunce pálilo, záda boleli.
Nedávno jsem na Krameriovi našel c.k. nařízení k paběrkování a povinnost sedláků tam nějaké zbytky nechávat. To se týkalo všeho, ne jen obilí.
Taky pamatuju u babičky dračky peří. Kdy se ženské scházely u jedné a spolu drali peří. Od toho zase bolí prsty a jsou mozoly. Nedýchat, nekýchat.
Kdo nesušil postaru seno, tak nepochopí. "Seno schne na hrábích". K tomu hlídání počasí, atd.
Ano, mnoho z tohohle, co se dělalo, včetně myšlení které to provází: " Na prvním místě jsou zvířata, ty se o sebe nepostarají, člověk se nějak přeživí". Tak to pamatuju.