od zedir » pon úno 09, 2015 15:21
Zaujala mě otázka, kam se vlastně sebevrazi pochovávali a prošel jsem si znovu všechny záznamy, abych se podíval, nebude-li v matrice o tom nějaká zmínka a nenašel jsem ji, ale všímal jsem si, jak často nebo málo je uvedeno, že dotyčný spáchal sebevraždu v choromyslnosti / nepříčetnosti / pomatení smyslů, na základě čeho církev udělovala dispens k pochovávání v posvěcené hřbitovní půdě (nevím ovšem, jestli se v této době jednalo o to, zda bude sebevrah pohřbený na hřbitově či mimo něj, nebo o to, že v každém případě bude pohřbený na hřbitově, ale buď s církevním obřadem vedeným farářem, nebo pohřbený pouze hrobařem). Vím také, že sebevrazi se dříve pohřbívávali i na místech, kde sebevraždu spáchali, takže například v lese, někde na okraji vesnice apod. - takový způsob bych očekával u prapradědy mého prapradědy, který se oběsil v roce 1791.
Velmi mě to zajímá z toho důvodu, že u mého prapradědy není pomatenost uvedena a na internetu jsem zjistil, že starý unínský hřbitov byl zrušen v 90. letech 19. století, takže prapraděda, který se otrávil v roce 1904, by tam mohl být stále pochovaný, pokud by mohl být pohřbený i navzdory sebevraždě. Šance, že bych přišel k nějakému náhrobku a tam si přečetl jeho jméno, je asi minimální, ale mohl bych hledat náhrobky stejného příjmení a pokusit se zjistit, kdo v nich leží, pokud se dochovaly nějaké hřbitovní knihy nebo eventuálně se zkusit zeptat i nějakých "pamětníků". Při nalezení prapradědova záznamu jsem si zpočátku myslel, že se jednalo o vraždu, protože zapisující uvedli jen "násilnou smrtí - otrávením", zatímco u všech ostatních sebevražd důsledně napsali, že onen člověk zabil sám sebe. Všiml jsem si sice, že je v záznamu uveden jen hrobař a uvědomoval si, že násilnou smrt pro církev představovala i sebevražda, ale formulace mi vyplynula jako vražda, až v dobových novinách jsem se dočetl, že se jednalo o otravu fosforovými zápalkami, kterýžto způsob sebevraždy jsem našel ve starém tisku několikrát.
Z hlediska označení choromyslnosti to zde je půl na půl - u osmi případů byla uvedena a došlo k pohřbu farářem a u sedmi případů je uveden jen hrobař. Zajímavé je se podívat na počty sebevražd i z hlediska pohlaví - dvě ženy a 13 mužů. Všiml jsem si však dvou zajímavostí i u těch případů, kde byla uvedena nepříčetnost, a došlo tedy k církevnímu pohřbu farářem - na str. 10 je uvedeno "potichu pochoval" a na str. 150 "obyčejným pohřbem pochoval" - tedy i když došlo ke svolení k církevnímu pohřbu, stále bylo na sebevraha nahlíženo opatrně a skrze prsty ("spáchal smrtelný hřích a kdoví, jestli to nebylo přece jen při smyslech"). Na jednu stranu tak docházelo k odsuzování činu, ale na straně druhé mě překvapilo, u kolika případů byla nepříčetnost uvedena, protože bych kvůli konzervatismu a dogmatům církve čekal méně. Říkám si, jestli se nemohl projevit i tlak pozůstalých na faráře a lékaře rozhodujícího o choromyslnosti, aby zemřelého za nepříčetného prohlásili - sebevražda na vesnici byla předmětem ostudy, klepů a stigmat a natož, když byla provedena při plném vědomí. Například já jsem v životě neslyšel jediné vyprávění nebo náznak o tom, že se "někdo" z této větve rodiny zabil, očividně se to v rodině stalo tabu. A při pohledu do matriky se mi nechce věřit, že v pomatení smyslů jednali i ti nejmladší sebevrahové (v 19 letech, další v 26). Možná se mohl přimluvit i sám farář, pokud byl "osvícenější", ať už proto, že zemřelého sám dobře znal, nebo i proto, že co se stalo, stalo se, teď už zbývá jen ulehčit situaci pozůstalým.