Bezpečnostní sbory 1. republiky

Co vás při bádání překvapilo, co jste objevili, o co byste se rádi podělili?

Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Kirvin » sob kvě 24, 2014 23:09

Na několika místech jsem narazil na diskuzi, která se dotýkala bezpečnostních sborů první republiky. Trochu se v tomto tématu orientuji (1x vydaná kniha, několik článků), tak nabízím ev. pomoc či radu.
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 158
Registrován: úte čer 04, 2013 17:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Kirvin » sob kvě 24, 2014 23:13

Městská stráž České Budějovice


1. Komunální policie v Českých Budějovicích před rokem 1918
Výkon samostatné policejní služby měl v Českých Budějovicích podobný vývoj jako v dalších středověkých českých městech. Ve středověkých Českých Budějovicích příslušel výkon soudní policejní správy rychtářskému úřadu . Ten disponoval několika ozbrojenými biřici, kteří byli pravděpodobně ubytováni v Panské ulici. Jejich úkolem byl dohled nad bezpečnosti, mravností a čistotou ve městě, nad konáním trhů, zatýkání a věznění osob, které pořádek porušovaly. Vojensko - policejní charakter měla také funkce čtvrtníků, či čtvrtních hejtmanů. Ti dohlíželi na pořádek v příslušných městských čtvrtích a organizovali záchranné práce v případě živelných pohrom. Čtvrtníci byli městem vypláceni ještě koncem 19. století. Teprve změny v politickém systému, které přinesla polovina 19. století a s těmito změnami spojená likvidace vrchnostenské správy a její nahrazení státní správou, umožnily vznik moderního policejního sboru. V roce 1850 byl nařízením císaře v habsburské monarchii zřízen sbor četnictva, který nahradil zaniklý represivní článek vrchnostenských orgánů. Vojensky organizovaný četnický sbor měl samostatnou bezpečnostní funkci a zároveň dohlížel na chod městské policie. V případě Českých Budějovic mužstvo tvořilo 8 pěších a 4 jízdní četníci, 2 strážmistři a velitel. Vedle četnictva vznikla v Českých Budějovicích samosprávní městská policie, která v roce 1850 zaměstnávala 2 policejní komisaře a 12 strážníků. Postupem let se stav mužstva pozvolna rozrůstal. Součást bezpečnostních složek města tvořili také ponocní, kteří byli městem vypláceni do počátku první světové války.
Od 6. listopadu 1874 měla městská policie samostatný status a nové služební instrukce. Byla organizována po vzoru státní policie a její působnost zasahovala i na některé okolní obce. Českobudějovický městský policejní sbor patřil k největším samosprávním sborům v českých zemích. Dělil se na uniformovaný policejní sbor a civilní neuniformovaný sbor stráže bezpečnosti. Počet zaměstnanců se pohyboval na hranici 100 mužů. Uniforma českobudějovické městské policie byla výrazně ovlivněna silnou německou komunitou. Strážníci proto měli prušácké „piklhaubny“ – přílby se štítkem vpředu i vzadu a s lesklou kovovou špicí nahoře. Vepředu na přílbě byl velký mosazný znak města s rytíři po stranách a mosaznou pásku nad štítkem. Na černé blůze vojenského střihu s dvouřadým zapínáním, fialovým lemováním a vyložením měli strážníci ve službě upevněný mosazný půlměsíc s osobním číslem. Na boku nosili šavli se stříbrným, fialově protkaným střapcem. K uniformě nosili bílé rukavičky. Roční náklady na činnost městské policie činily v roce 1900 75.175,- korun. Počet obyvatel tehdy v Českých Budějovicích dosáhl výše 45.259.


2. Komunální policie v Českých Budějovicích po roce 1918
2.1 Vývoj organizace komunální policie v Českých Budějovicích v letech 1918 - 1936
V říjnu 1918 došlo ke vzniku nového státního útvaru – Československé republiky. Aby byla zachována právní kontinuita, byl přijat zákon číslo 11/1918 Sb. o zřízení samostatného státu československého, který je označován jako první ústavní provizorium nebo jako recepční zákon, bylo recipováno právo i správa dosavadní monarchie. Při konstrukci zákona však byly opomenuty soudy, které byly pod předpis podřazeny rozšiřujícím výkladem jako správní orgány. Recepční norma zakládala v zemi právní trialismus (rakouské právo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, uherské právo na Slovensku – o osudu Podkarpatské Rusi nebylo v této době ještě rozhodnuto – a německé právo v Hlučínsku). Uvedená právní norma tak znamenala mimo jiné i převzetí dosavadních bezpečnostních složek na území nové republiky. V dalším vývoji však lze sledovat trend nahrazování komunálních policejních sborů státními policejními úřady a to z důvodů politických i bezpečnostních. Na zestátnění výkonu policejní služby v Československu bylo pomýšleno již brzy po vzniku samostatného státu. První norma, která hovořila o možnosti zestátnění policejní služby ve městech a obcích, byl zákon č. 76 ze dne 7. února 1919 o obecním zřízení. Ten nahrazoval starší rakouské normy z let 1862 a 1864. V § 20 uvedeného zákona bylo stanoveno, že obecní samospráva, po případě státní správa se zaváže k výkonu následujících kompetencí: 1. věcné náklady na obecné školství; 2. policii bezpečnostní a polní; 3. policii zdravotní a mravnostní; 4. stavbu a udržování silnic; 5. chudinskou správu a dobročinné. § 21 zákona stanovil provedení těchto změn do jednoho roku od nabytí účinnosti zákona. Formulace byla nicméně velice obecná a nebylo zřejmé, jak by k případnému převzetí působností obce do kompetence státu mělo dojít a bylo tedy nutné přijmout, mimo jiné, v oboru bezpečnosti novou právní normu, která by tyto podmínky stanovila. Ministr vnitra Antonín Švehla o to usiloval již od přijetí zákona číslo 76/1919 Sb. K přijetí příslušného zákona č. 165/1920 Sb., jímž se vláda zmocňovala zřizovat státní policejní úřady, však došlo až 16. března 1920. Na jeho podkladě bylo možné zřídit státní policejní úřad v době pěti let ode dne nabytí účinnosti, kdekoli to bylo potřeba. Ke zřízení policejního úřadu byla zákonem zmocněna vláda. Zřízení státního policejního úřadu v jednotlivých obcích a zahájení jeho působnosti mělo být vyhlášeno ministrem vnitra ve Sbírce zákonů a nařízení. Postupně tak docházelo k zestátnění řady komunálních policejních sborů. Lze jmenovat Cheb, Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Plzeň, Jihlavu či Jablonec nad Nisou. Uvedené úřady zastupují ta města, kde došlo k zestátnění komunální policie v tzv. první vlně, tedy ve 20. letech 20. století. Druhá vlna zestátnění komunálních policejních sborů přichází ve 2. polovině 30. let a přímo souvisela s rostoucím politickým napětím v tehdejším Československu.
V Českých Budějovicích došlo k zestátnění komunální policie v prosinci 1936.

2.2 Výkon bezpečnostní služby v Českých Budějovicích v letech 1918 – 1936
V čele městského policejního úřadu v Českých Budějovicích stál po roce 1918 policejní rada Bohuš Letovský, který přešel do služby komunální policie od Policejního ředitelství v Bratislavě. Velitelem uniformované stráže byl vrchní okresní inspektor Stanislav Schrabal, který se mohl pochlubit praxí získanou u Policejního ředitelství v Praze. Postupným vývojem připodobnil městský policejní úřad (dle jen MPÚ) svou organizaci státním policejním úřadům. Jeho činnost však byla odlišná v několika málo oborech výkonu bezpečnostní služby. Zejména MPÚ vykonával policii tržní (na základě § 28 odst. 4 obecního zřízení) a podle zákona ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z. měl vést i hnanecké záležitosti, ev. hnaneckou stanici.
V roce 1928 vypadala organizace MPÚ a na ni navazující výkon bezpečnostní služby následovně.
Vedením úřadu byli pověřeni dva úředníci. Sbor uniformované stráže bezpečnosti disponoval celkem 69 příslušníky, sbor neuniformované stráže bezpečnosti potom 8 příslušníky. Kancelářskou agendu vedlo 15 kancelářských sil. Doručování písemností zajišťovali dva úředničtí sluhové.
Působnost neuniformované stráže bezpečnosti byla dána ustanovením § 24 trestního řádu . Členové sboru prováděli vyhledávání a za dozoru šéfa úřadu též přípravné vyšetřování trestných činů. Bezpečnostní oddělení oznamovalo trestní případy prostřednictvím šéfa úřadu přímo státnímu zastupitelství nebo soudům. Podle povahy trestních věcí vykonávalo též všechna opatření kriminální povahy, včetně vazby, pokud bylo možné tuto uplatnit. Příslušníci neuniformované stráže prováděli mnohá šetření dle dožádání jiných úřadů nebo soudů. Dále prováděli evidenci a kontrolu hotelů, hostinců a veřejných místností, kontrolu cizineckých knih a přihlašovacích lístků v přechodném ubytování. Kontrolovali byty přechovávačů, osob pod policejním dohledem, prostitutek apod. Intervenovali s úředníky okresního úřadu na politických schůzích a podávali o jejich průběhu zprávy. Bezpečnostní oddělení bylo vybaveno podrobnou evidencí založenou na systému zakládání informací do kartoték. Byly vedeny například kartotéky odcizených a ztracených věcí, osob, na které byl vydán zatykač, kartotéka fotografií zločinců atd. Bezpečnostní oddělení velice úzce spolupracovalo s oddělením fotografickým a daktyloskopickým. Mimo kriminální fotografie se policejní fotografové věnovali též fotografování důležitých událostí (demolice budov, slavnosti, průvody atd.). Fotografie zločinců byly zasílány rovněž zjišťovacímu úřadu při Policejním ředitelství v Praze a byla tak doplňována centrální evidence.
MPÚ provozoval hnaneckou stanici, jejímž vedením byl pověřen jeden obvodní inspektor. Stravování hnanců a prohlídky zajištěných žen zajišťovala žena, která měla s MÚP uzavřenou smlouvu a byla jí vyplácena smluvní odměna. Hnanecká stanice přebírala a odesílala hnance z různých nebo na různé okolní stanice. Mimo jiné i ze sousedního Rakouska. Postrk se prováděl sedmkrát týdně a hnance doprovázel uniformovaný strážník. Doprovod pěšky do okolí, nuceným pasem apod., se prováděl zvlášť k tomu určenou sjednanou osobou.
V kanceláři MPÚ bylo zaměstnáno celkem 15 osob. Zdejší zaměstnanci vyřizovali běžné vazby osob zadržených a zatčených uniformovanou stráží. Dále zde byly vyřizovány dotazy a dožádání četnických stanic, státních policejních úřadů a ostatních úřadů o trestech osob, upravovala se trestní oznámení určená soudům, okresnímu úřadu, vojenským úřadům. Byly zde přihlašovány podomní obchodní a hudební koncese, povolení k nošení a vození reklamy a letáků, byly zde prováděny protokolární výslechy pro všechny druhy řízení, která se u MPÚ vedla (provinění proti automobilnímu, uličnímu, živnostenskému či licenčnímu řádu, porušení zákazů na úseku zvířecích nákaz, týrání zvířat, kontumačních předpisů, rušení nočního klidu. Dále zde byla vedena agenda policejní hodiny a vyřizována korespondence s tiskem, včetně uveřejňování pátracích relací.
Referát ztrát a nálezů evidoval události ohlášené na hlavní strážnici a vyhlašoval ztráty a nálezy v tisku a na úřední desce. Zajišťoval jejich přijímání, vydávání a evidenci.
Strážník MPÚ České Budějovice ve 30. letech. Stejnokroj je zcela zjevně inspirován stejnokrojovým předpisem státní policie.
Dobrý a bezvadný chod úřadu zajišťovala spisovna MPÚ (protokol a registratura). V podatelně byla přijímána došlá pošta, která byla tříděna na spisy, které byly protokolovány a předkládány k přidělení a vyřízení. Vypracované spisy a čistopisy zde byly tříděny a expedovány poštou. Dále zde byly přijímány a evidovány peníze z pokut, urgováno neuhrazené kolkovné. Dva úředničtí sluhové doručovali v obvodu MPÚ písemnosti, zejména berní výměry, předvolání, trestní výměry, dekrety, koncesní listiny, živnostenské oprávnění atd.
Šetřením k osobám podle dožádání různých úřadů (rodinné, majetkové poměry, šetření rázu kriminálního) se zabývali dva inspektoři.
V rámci MPÚ působila i tržní policie, která dohlížela na dodržování Tržního řádu. V době trhů navíc spolupůsobila uniformovaná stráž.
Sbor uniformované stráže bezpečnosti při MPÚ čítala v roce 1929 69 mužů. V roce 1925 došlo ke změně v systemizaci. V této době bylo zřízeno velitelství (1 úředník, 1 manipulant a administrátor). Velitelství sboru vedlo personální agendu včetně oděvní masy (výstrojní oddělení). Dále zde byla vedena evidence veškeré pouliční služby stráže, správa policejních strážnic (jedna hlavní a tři periferní), statistika o činnosti, školení mužstva v týdenních školách, kontrola a dozor nad službou, přidělování asistencí, vedla v patrnosti výzbroj mužstva, vyhlašovalo opatření (rozkazem šéfa úřadu), vedlo evidenci nemocných příslušníků, podávalo návrhy na odměny, vedlo administrativní trestní řízení za spáchané přestupky členy sboru, atd. Velitelství sboru uniformované stráže bylo osobním úřadem všech zaměstnanců, v první řadě však uniformované stráže.
Hlídková služba uniformované stráže (12 služeb měsíčně po 24 hodinách) byla počítána nástupem a střídáním stráže v 12.30 hodin na hlavní strážnici. Mužstvo, seřazené v čelném šiku dle čísel hlídek ve služební výstroji vyslechlo rozdělení služeb, denní rozkaz a různé služební příkazy. Po skončení střídání odešlo mužstvo na periferijní strážnice, odkud vycházely hlídky na určená místa. Střídání hlídek ve stanovených úsecích se dělo ve tříhodinových intervalech. Dle počasí mohl být stanovený interval zkrácen. Služby se řídily dle předpisu nazvaného „Ustanovení o provádění 24 hod. služby“. Mužstvo bylo rozděleno do pěti směn (2 směny ve službě, 2 směny na odpočinku a 1 směna v pohotovosti), které se vzájemně střídaly. Do služby byl dále velen jeden kontrolující obvodní inspektor a jeden obvodní inspektor jako strážmistr na hlavní strážnici. Služba kontrolujícího se řídila dle „Kontrolního řádu“. Strážmistr na hlavní strážnici vedl staniční knihu, kterou denně při služebním hlášení předkládal veliteli sboru k nahlédnutí, dále vedl záznamy o činnosti stráže, knihu zatčených a předvedených, rozhodoval o běžných důležitých případech, o kterých strážník na ulici nemohl rozhodnout, řídil odchod hlídek na stanoviště, zodpovídal za čistotu a pořádek na strážnicích atd. Strážní služba hlídek odrážela systém, který byl obecně uplatňován u státních policejních úřadů. Tedy služební obvod byl rozdělen na služební rajony, ve kterých přidělený strážník vykonával službu. Ke kontrole výkonu služby byly stanoveny kontrolní body. V rajonu se hlídka pohybovala dle potřeby a bezpečnostní situace. Navíc bylo od roku 1925 ustanoveno šest hlídek, které vykonávaly pouze dopravní službu.
Výstroj a výzbroj mužstva odrážela stav u státní policie. Strážník vykonával službu ve služební přilbě, která byla opatřena služebním číslem. V letních měsících a mimo službu nosil brigadýrku. Za krutých mrazů mohl strážník nosit černou papachu. Výzbroj mužstva byla tvořena jednoduchým opasným řemenem a pouzdrem s pistolí značky Walther. V noci byl strážník navíc vybaven obuškem. MPÚ rovněž usiloval o zařazení služebního motocyklu, zejména pro dopravní službu, ale z finančních důvodů nebylo jeho pořízení realizováno. V době, kdy navštívil České Budějovice T. G. Masaryk, byl dočasně zřízen jízdní oddíl.
Výcvik a školení stráže bylo prováděno v týdenních školách, které se skládaly z přednášek obvyklých u státní policie – přednášel se trestní zákon, trestní řád, uliční a jízdní řády, předpisy z policejní a správní služby, praktické příklady, ponaučení z běžných případů atd. Střelby se konaly jedenkrát do roka na střelnici. Služební střelby byly pojaty jako soutěž, aby mužstvo bylo motivováno k co nejlepším výsledkům.
Platové ohodnocení zaměstnanců MPÚ sestávalo z řádného a mimořádného příjmu. Služební plat byl vypočítáván dle zákona č. 103/1926 Sb. Všem zaměstnancům byl přiznám strážní příplatek dle § 56 z. č. 295/1922 Sb. Plat byl vyplácen městskou účtárnou. Výkazy o mimořádných výkonech prováděl manipulant velitelství sboru dle vedených výkazů a záznamů o službě. Předkládány účtárně byly vždy začátkem měsíce a vypláceny byly vždy k 15. dni v měsíci.
MPÚ využíval prostory v přízemí radnice. Na Senovážném náměstí, před pozdější budovou Jihočeského muzea, byly roku 1876 vystavěny policejní kasárny pro uniformovaný sbor, tzv. „policajtský dům“, zbořený v roce 1965. Věznice byla umístěna ve zvláštní budově věznice, jednalo se o bývalou věznici krajského soudu v nádvoří věznice. Jednalo se o jednopatrovou budovu s celami pro vězně policejní vazby – v přízemí, a kanceláří hnanecké stanice a oddělenými místnostmi pro hnance mužské a ženské – v prvním poschodí. Dále zde byl umístěn fotoateliér (s temnou komorou), daktyloskopické oddělení a skladiště nářadí. Věznice byla vybavena koupelnou, vodovodem a plynovými vařiči.

3. Zestátnění Městského policejního úřadu v Českých Budějovicích
Policejní ředitelství v Českých Budějovicích bylo zřízeno k 14. prosinci 1936 na základě oběžníku ministerstva vnitra z 5. března 1937 číslo B-2145-25. Novému policejnímu úřadu byla přisouzena plná působnost, tedy tento disponoval jak uniformovaným, tak neuniformovaným sborem stráže bezpečnosti. Současně nový úřad převzal výkon správní agendy na svém teritoriu, který vymezovaly obce České Budějovice, Čtyři Dvory, Suché Vrbné, Mladé, Rožnov, Litvínovice, Šindlovy Dvory a Planá s civilním státním letištěm. Obvod čítal kolem 50 000 obyvatel. Policejním ředitelem byl jmenován JUDr. Karel Mainer, jeho zástupcem se stal dosavadní velitel MPÚ Bohuš Letovský. Velitelem uniformovaného policejního strážního sboru se stal vrchní okresní inspektor Stanislav Schrabal. Z uvedeného nástinu personálního obsazení nového policejního úřadu je zřejmé, že do státní služby přešla řada dosavadních zaměstnanců města, aby tak zůstala zachována kontinuita výkonu bezpečnostní služby na území města.
Uniformovaný policejní strážní sbor disponoval celkem 120 muži, neuniformovaný policejní strážní sbor poté 23 muži.
Policejní ředitelství bylo po svém zřízení umístěno v budově radnice na Masarykově náměstí, kde se v přízemí nacházela i hlavní strážnice a v II. patře velitelství uniformovaného policejního strážního sboru. Ve dvoře byla umístěna budova věznice. Policejní kasárna byla umístěna na Pražské silnici č. 31 (Trägrův dvůr). Pobočné strážnice byly dislokovány v Českých Budějovicích na Pražské silnici č. 39, v budově hlavního nádraží a v Hardmuthově ulici (školní budova). Ve Čtyrech Dvorech na Masarykově třídě 76, v Suchém Vrbném na Ledenické třídě 49, v Mladém na Rašínově třídě č. 182 a v Rožnově na Masarykovo náměstí č. 239.


4. Závěr
Z předestřených faktů o historii MPÚ v Českých Budějovicích je zřejmé, že se zde postupem času vyvinul jeden z největších sborů komunální policie v českých zemích, který se mohl srovnat s každým podobným sborem v krajských městech. Komunální policie v Českých Budějovicích však „unikla“ zestátnění ve 20. letech, kdy k tomu došlo u většiny srovnatelných komunálních policejních sborů. Proč se tomu tak stalo je otázka, na kterou by bylo možno odpověď snad až po podrobném studiu archivních dokumentů. Tento fakt nám však umožnil sledovat vývoj velkého sboru komunální policie až do 30. let 20. století, kdy již svou českobudějovický sbor byl jednoznačně největším sborem komunální policie v historických zemích. Srovnávat se mohl snad pouze jen se sborem města Zlína, který však obsluhoval daleko menší území a menší počet obyvatel. Z vývoje MPÚ v Českých Budějovicích je zřejmé, že v zájmu jednotného výkonu bezpečnostní služby hledali jeho představitelé vzor ve sborech státní policie. Byl to logický krok, kterým se jistě i představitelé města připravovali na zestátnění policejní služby, které se dalo v trendu nastaveném v polovině 30. let očekávat. Jistě se jim záměr vydařil a státní policie po zestátnění služby v Českých Budějovicích začínala na pevném základě vystavěném generacemi městských policistů. K hladkému převzetí služby státem jistě přispělo i převzetí obecních zaměstnanců a obecního zařízení do služeb státu jak bylo zvykem.


Autor: Kirvin, Seminární práce na VŠ.
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 158
Registrován: úte čer 04, 2013 17:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Kirvin » sob kvě 24, 2014 23:16

Použití zbraně – šavle, příslušníkem Stráže bezpečnosti Policejního ředitelství v Plzni


“Stráž bezpečnosti jest ozbrojena, užití zbraně je však vázáno určitými předpisy. Stačí nepatrný omyl, rozčílení, a úředník uniformované stráže jest volán k zodpovědnosti, třebaže v každém případě jde o dobrou vůli, prospěti veřejnosti a udržeti bezpečnost.”
(Z projevu poslance Machníka na 21. schůzi PS NS RČS ze dne 21. února 1930)



Strážnice č. 2 II. oddělení Policejního ředitelství v Plzni byla dislokována na Hlavním vlakovém nádraží Plzeň. Dne 11. května 1931 vykonával službu na této strážnici mimo dalších policistů také obvodní inspektor II. třídy Jan Hyťha nar. 19. srpna 1894 ve Švihově, okres Klatovy, příslušný do Plzně, ženatý, bezdětný. Vojenskou službu konal u 28. zeměbraneckého pluku, později u 8. hanáckého pluku ruských legií jako desátník. Ten den, v 21.30 hodin volal na dopravní úřad hlavního nádraží vrchní adjunkt státních drah Bedřich Synek ze seřaďovacího nádraží, že v jednom z vlaků se nachází muž, který se odmítl vykázat drážními doklady, nadával drážním zaměstnancům a rovněž je ohrožoval. Vrchní adjunkt státních drah Josef Draský, který na dopravním úřadě hovor přijímal následně požádal telefonicky vedoucího inspektora I. tř. Josefa Písaříka ze strážnice hlavní nádraží, aby dal muže pro uvedené skutky zjistit. Inspektor Písařík na místo vyslal již zmiňovaného obvodního inspektora II. třídy Jana Hyťhu.
Obvodní inspektor Jan Hyťha došel do budovy dopravní kanceláře, kde se mu přihlásil zaměstnanec státních drah vrchní adjunkt státních drah Josef Draský. Draský Hyťhovi sdělil, že vlak na hlavní nádraží přijíždí a jelikož sám přesně neví o co se jedná, půjdou společně vlaku naproti. Ve vlaku měl být zaměstnanec drah Synek, který byl s věcí obeznámen. Po příjezdu vlaku upozornil Synek obvodního inspektora Hyťhu na vagón ve kterém měl být muž, který zaměstnancům drah nadával, ohrožoval je a choval se jako zvíře. Muž na nákladním vagoně jel jako doprovod koní. Dopravní úředník dodal, že si to nemůže nechat líbit a žádal, aby dotyčný muž byl zjištěn. Obvodní inspektor Hyťha viděl, že z jeho strany je vagón zavřený a proto jej otevřel a viděl na slámě nákladního vozu ležet muže. Oslovil jej:”Proč nechcete předložiti zřízenci průkazy, když vás o to žádají?” a ihned dodal:”Máte nějaké osobní průkazy? Ukažte mě je!” Muž vyskočil ze slámy a začal křičet:”Proč mě nenechají ti lidé, já mám zaplaceno a do ostatního jim nic není.” Proto obvodní inspektor Hyťha muže znovu vyzval aby předložil osobní průkazy. Na to muž vyndal nějaké papíry a dal je inspektorovi do ruky. Na místě bylo šero a inspektor nemohl papíry přečíst, ale podle hmatu poznal, že nejde o osobní doklady. Vyzval tedy muže podruhé. Na to on vyndal tenké desky a opět je podal inspektorovi. Ten je kvůli tmě nemohl přečíst a muže požádal o to, aby mu sdělil jak se jmenuje. Ten na inspektora začal křičet, že to tam má přeci napsané. Na druhou výzvu mu sdělil, že se jmenuje Černý a více, že má tam napsáno. Obvodní inspektor Hyťha řekl Černému, že ten mu musí sdělit všechna svoje data, totiž celé své osobní jméno. Na to Černý začal pobíhat po vagónu a řvát, proč ho nenechají spát, proč na něho volají policajta, když má zaplaceno. Po chvíli obvodní inspektor Hyťha poznal, že v deskách, které mu Černý podal by se mohl nacházet domovský list. Vlakový manipulant Jaroslav Šlosar, který byl na místě přítomný mu na papíry posvítil, ale světlo bylo velmi slabé. Navíc rozzuřený Černý mu do lampy třikráte kopl. Když inspektor zjistil, že Černý nevystoupí, vešel za ním do vagónu sám, aby zjistil jeho totožnost. Ve vagónu opět Černého jménem zákona vyzval, aby vystoupil. Nato Černý začal znovu pobíhat po vagóně a vzal do ruky hůl. Když inspektor viděl, že nechce uposlechnout výzev, ptal se ho znovu na jeho jméno a to snad proto, aby rozzuřeného člověka nemusel násilím předvádět. Na další výzvy Černý nereagoval a stále zuřivě pobíhal po vagóně. Chvílemi bral do ruky hůl a poněvadž inspektor viděl, že je rozzuřený očekával každou chvíli útok na svojí osobu. Po chvíli, když Černý neřekl své celé jméno, inspektor jej znovu vyzval k vystoupení z vagónu. Na to Černý chytil do ruky železnou hůl a neuposlechl. Inspektor zachytil Černého za ruku a v tom poznal, že ten má zřejmě velkou sílu. Mimo to jej převyšoval o hlavu i vzrůstem. Když toto zjistil, zavolal dolů na skupinku čtyř železničářů, aby přivolali ze strážnice další tři muže. Když to slyšel Černý, sám z vagónu seskočil. Inspektor skočil za ním a jménem zákona jej vyzval k následování na strážnici, kam jej chtěl předvést za účelem zjištění a pro neuposlechnutí. Při této výzvě odstrčil Černý inspektora od sebe a chystal se znovu nastoupit do vagónu. V tom mu inspektor zabránil tím, že se postavil před vrata vagonu. Černý zdvihl ruku a chystal se inspektora udeřit. Ten aby odvrátil útok, použil služebního obušku a udeřil Černého přes ruce. Nejprve jednou a když na něj poté zaútočil znovu celým tělem, praštil jej několikrát, snad čtyřikrát, přes ruce a možná i přes hlavu. Černý se na inspektora vrhl znova a zachytil jej oběma rukama za obušek, když jej předtím poškrábal na ruce i v obličeji a utrhl mu patku služební blůzy. Chvíli se inspektor s Černým přetahovali o obušek, který Hyťha nepustil, už jenom ze strachu, co by se stalo, kdyby jej proti němu Černý použil. Černý pustil obušek a znovu se celým tělem pustil do inspektora. Černý útočil stále větší silou a inspektor před ním ustupoval. Inspektor vyčerpaný z předchozího boje, viděl, že proti útočníkovi obuškem nic nezmůže, vytáhl proti němu šavli. Když Černý viděl tasenou šavli, vrhnul se znovu proti inspektoru. Ten jej první ranou ploché strany šavle zasáhl přes ruce, možná přes záda. To Černého rozzuřilo ještě více a zaútočil znovu a prudčeji. Udeřil inspektora sevřenou pěstí do žaludku, až jej kousek od sebe odhodil. Inspektor znovu použil šavli a Černého udeřil třemi nebo čtyřmi ranami do hlavy. Po těchto ranách se Černý na inspektora vrhl s cílem zmocnit se šavle. Podařilo se mu jí zachytit levou rukou, za šavli zatáhl a aby jí Černý nemohl uchopit i rukou pravou stáhl ji inspektor k sobě a ustoupil o dva kroky vzad. Černý znovu zaútočil na inspektora, narazil do něj svým tělem a přitom se narazil na špičku šavle, která přečnívala přes tělo inspektora Hyťhy, do levé části prsou. Černý zavrávoral a zrhroutil se na levou stranu těla. Obvodní inspektor Hyťha nevěda jak je zraněn jej otočil na záda a uviděl zakrvácenou košili na levé straně prsou Černého. Zavolal tedy na přítomné lidi, kterými byli čtyři drážní zaměstnanci kteří neustále sledovali zápas mezi policistou a Černým, aby zavolali lékaře. Pak se obrátil znovu ke skupince drážních zřízenců a křičel:”Pánové, on se mě napíchl na šavli, kdo jste to viděl neodcházejte, přihlaste se za svědky, věc půjde k soudu a jedná se o mojí existenci!” V tom došel na místo obvodní inspektor Jan Šika, vyslaný ze strážnice jako posila. Tento poslal obvodního inspektora Hyťku na strážnici zavolat lékaře. Obvodní inspektor II: třídy Hyťha se vydal na strážnici a cestou potkal svého kolegu Karbana, kterému řekl, aby lékaře obstaral. Více u případu nebyl. K použití šavle uvedl, že měl strach z toho, že jej Černý v úzkém a neosvětleném prostoru mezi dvěma vlaky hodí pod některý z nich, kdy čekal, že se co nevidět rozjedou. Když viděl, že volaná pomoc nepřichází a Černý útočí stále více a použití obušku se minulo účinkem a také následkem vyčerpání a obavou o svůj život, použil šavli.
Takto vypověděl obvodní inspektor II. třídy o své potyčce na jejímž konci zůstal ležet mrtvý muž na peroně. K věci vypovídali i zaměstnanci drah, kteří byli potyčce přítomni, vlakový manipulant Jaroslav Šlosar, brzdař Václav Ševčík, brzdař Václav Toman a průvodčí vlaků František Tolar. A proč nezasáhli? Báli se Černého. Měli strach, že se jeho hněv obrátí proti nim. Ve svých výpovědích potvrdili výpověď obvodního inspektora. Jeden z přítomných uvedl, že Černý napadal zaměstnance dráhy již na smíchovském nádraží v Praze. Po celém incidentu se na místo dostavila policejní vyšetřovací komise ve složení vrchní policejní komisař Dr. Josef Mainer, vrchní okresní inspektor Josef Mleziva, inspektor František Třešňák a dále policejní lékař Dr. Exner. Dr. Exner provedl ještě téhož dne v 23.30 hod. prohlídku inspektora Hyťhy z jejíchž závěrů se dozvídáme, že inspektor měl na bradě a na hřbetu pravé ruky zaschlou krev, po jejímž omytí byly shledány na pravé straně brady dva menší a jeden 1 cm dlouhý škrábanec, krvácející. Rovněž na hřbetu pravé ruky mezi kotníky 3. a 4. prstuv záprstí byla dvě škrábnutí 0,5 cm a 3 mm dlouhé. Žaludek na tlak byl nápadně cilivý až bolestivý a u obvodního inspektora bylo shledáno celkové rozrušení. Dr. Exner provedl rovněž prohlídku mrtvoly muže. Z lékařského nálezu se dozvídáme, že šlo o mrtvolu velice silné konstrukce, svalnatou a vysokou. Při bližším ohledání byla zjištěna zranění hlavy a to v obličeji nad pravým okem zduření měkkých částí od tupého úderu, ve vlasech nad čelní kostí skoro příčně jdoucí blíže ke kosti temení položená zaschlou krví vyplněná zející šest cm dlouhá sečná rána, dále několik dalších zhmoždění hlavy, krvácení z úst a nosu. V košili mrtvého muže byla zjištěna příčná díra, dva cm dlouhá. Po jejím odkrytí shledány sraženiny krevní i nesražená krev pokrývající plošně přední stěnu hrudníku a dolní polovinu břišní stěny. Po očištění krve na hrudníku shledána sedm cm od levé bradavky směrem k hrudní kosti a pět cm pod levou bradavkou skoro příčně položená bodná rána eliptického tvaru, oboustraně ostroúhlá, na vnitřním konci asi jen o 2 mm výše položená než na zevním, délky dva cm a zející do šířky půl cm, pro špičku malíku propustná a v mezižebří do tkáně plicní vnikající. Smrt muže dle ohledání nastala vlivem silného vykrvácení do plic po porušení plicní tkáně bodnou ranou. Při pozdější soudní pitvě potvrdili soudní znalci Dr. Kyjovský a Dr. Horschfeld jeho závěry potvrdili. Oděrky označili za způsobené pádem na písčitou zem, zhmožděniny jako důsledek tupého násilý, jako možným činitelem zde mohl být obušek. Zranění v hlavě a bodnou ránu označili za těžké. Smrtelná rána byla bodná do oblasti plic, kde odpovídá tvarem šavli. Jako možnost způsobení takové rány uvedli ve znaleckém posudku aktivní bodutí nebo pasivní při nabodnutí na šavli připravenou k bodnutí. Soud se při hlavním líčení vzhledem ke zjištěným skutečnostem, zejména svědeckým výpovědím přiklonil k druhé možnosti. Ale kdo byl vlastně onen pan Černý? Leopold Černý, řeznický pomocník, se narodil 28. března 1886 ve Velvarech, příslušný do Slaného , svobodný. Dotazem Policejního ředitelství v Plzni na četnickou stanici Slaný bylo zjištěno, že se zde Leopold Černý v mladších letech zdržoval. Na městském úřadě ve Slaném měl záznam o pěti trestech a to mimo jiné pro krádeže a pro potulku. Osoby ze Slaného, které si Černého pamatovali se o něm vyjádřili jako o člověku hrubé a násilnické povahy. Velitelství četnické stanice se vyjádřilo následovně:”Oznamuji, že Leopold Černý požíval špatnou pověst a byl násilnické povahy.” V příloze zaslaný trestní lístek Černého čítal celkem třináct trestů. Dále bylo zjištěno, že byl nedávno zatčen a souzen pro ublížení na těle v Praze a byl okresním soudem v Praze hledán. Dále byla zaprotokolována vzpomínka na Černého o tom, jak se o něm vyjádřil jeho soused z pražského Karlína. Ten o něm hovořil jako o člověku brutálním a surovém, o rváči pro každou maličkost, naprosto nesnášenlivým se svým okolím, který pro nepatrnou příčinu vyvolanou hádku vystupňoval hned ve rvačku, při které zpravidla vytáhl nůž a pravděpodobně pobodal spolurváče. U zabitém muže byla po jeho smrti nalezena výzva k nastoupení trestu, vydaná Okresním soudem trestním v Praze, odd. VI., pro jejíž neuposlechnutí byl hledán. V průběhu vyšetřování byli vyslechnuti všichni čtyři přítomní železničáři z dopravní čety nákladního vlaku, kterým Černý do Plzně, jako doprovod koní, přijel. Všichni vypovídali shodně ve prospěch policisty, kdy uváděli, jak moc byl Černý brutální a agresivní, jak nadával policistovi do pendrekáře a naopak o tom, jak klidný byl policista, ale později pozbýval při zápase sil. Ovšem v průběhu vyšetřování se objevila osoba železničáře, vozopisce Záleského, který tvrdil, že byl rvačce přítomen a viděl, jak byl Černý slušný na policistu a ten na něj naopak měl tasit šavli a zařvat:”Rozsekám tě vejpůl.” Nikdo další ho tam ovšem neviděl, neboť tvrdil, že stál mezi skupinou čtyř železničářů a rvoucích se mužů. Nikdo také neslyšel údajné výroky obvodního inspektora. Hyťhy, který uvedl, že v rozčílení mohl něco po tasení šavle zakřičet, ale slova o rozsekání si nevybavoval, a tím se stala výpověď Záleského nevěrohodnou. Také na otázku proč se nepřihlásil hned na místě obvodnímu inspektoru Šikovi, uvedl, že se mu dělalo špatně z mrtvého těla. Přitom šel do dopravní kanceláře, o věci informoval nadřízeného a tázal se ho, zda-li má vypovídat ve prospěch policisty nebo ne. Ten mu odpověděl, ať vypovídá dle svého svědomí. Záleský později u hlavního přelíčení uvedl, že si tím chtěl “udělat oko” u nadřízeného. Soud uznal jeho výpověď jako nevěrohodnou. Dalším svědkem, který se přihlásil později se stal průvodčí vlaků Josef Babka, který údajně viděl jen to, jak policista tluče Černého šavlí do zad, v době, kdy byl otočen čelem k vlaku. Babka měl konflikt sledovat skrz zavřené okno osobního vlaku, kde se v té době nacházel. Rovněž jeho výpověď nebyla žádnou jinou potvrzena.
Po provedeném šetření policejním ředitelstvím v Plzni byla dne 16. června 1931 podána státním zastupitelstvím Krajskému soud v Plzni obžaloba na Jana Hyťhu pro přečin dle § 335 tr. zákona. Dne 8. září 1931 v půl deváté dopoledne bylo u Krajského soudu zahájeno v této věci hlavní přelíčení. Soudní senát tvořili vrchní soudní rada Elleder, přeseda, vrchní soudní rada Charypar a soudní rada Tetzeli. Zapisovatelem byl Dr. Nový, státním zástupcem Dr. Bauer, obhájcem Dr. Boček, advokát z Plzně. Soud vedli k osvobuzujícímu rozsudku zejména svědecké výpovědi čtyř železničářů přítomných napadení policisty, dále výpověď samotného obžalovaného, jak je v osvobozujícím rozsudku uvedeno: “Soud má na základě svědeckých výpovědí zcela věrohodných a veškerou důvěru vzbuzujících, plně za prokázáno, že obžalovaný se nalézal ve spravedlivé nutné sebeobraně a že v rozčílení a ze strachu před dalším útokem na svoji tělesnou bezpečnost nikterak z této spravedlivé nutné sebeobrany nevystoupil a že použití zbraně, totiž šavle nepřesahovalo již samo sebou míru potřeby, jak obžaloba tvrdí tak, že by se byl bránil způsobem vybočujícím se mezi nutné potřeby, soud nabyl na základně zodpovídání se obžalovaného Jana Hyťhy a svědectví shora uvedených osob, kteří věrohodně svědčily, že pro obžalovaného, jemuž všechny možné mírné prostředky k odvrácení bezprostředního a stále se stupňujícího útoku bezdůvodného ze strany Leopolda Černého vyčerpá a nedočkal se od žádné osoby poblíž stojící pomoci, nezbývalo naprosto ničeho jiného než použíti šavle, po které se již Leopold Černý sápal, neboť ubývalo mu již i fyzických sil. Ostatně mají členové bezpečnosti stráže rozkaz z 13. 4. 1922 č. 320*, konajíce službu, zákonem stanovená práva stráže vojenské i civilní, požívaje právní ochrany těchto stráží a smějí užívati zbraně, šetříce předepsané opatrnosti, v určitých případech, mezi nimiž jest zejména uveden případ nutné sebeobrany, aby odvrátili násilný útok, jež na ně byl učiněn a dále v případě, že nelze jinak překonati odpor, směřující k zmaření jejich služebního výkonu.” Další podstatnou skutečností vedoucí k osvobozujícímu rozsudku byla trestní minulost a celková pověst Leopolda Černého, kdy byl soudem označen za nebezpečnou osobu.

V dějinách bezpečnostních složek v Československu se jedná o jeden z mála zachovaných dokladů o použití šavle policistou.

* V dochovaném opise rozsudku je zřejmě chyba. Mělo by se jednat o zákon č. 230/1922 Sb. z. a n. O stráži bezpečnosti ze dne 13. 7. 1922, kde bylo stanoveno v § 4, že “Členové stráže bezpečnosti mají, konajíce službu, zákonem ustanovená práva stráže civilní a požívaje právní ochrany této stráže. Zbraně smějí užít jen v těch případech, ve kterých smějí jí podle zákonných ustanovení použít příslušníci četnictva.” Toto ustanovení odkazovalo na § 13 z. č. 299/1920 Sb. z. a n. O Četnictvu, který upravoval použití zbraně příslušníky sboru četnictva. (zdroj: ASPI)
-

SOA v Plzni, fond Krajský soud v Plzni, soudní spis č. Tk X. 512-1931
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 158
Registrován: úte čer 04, 2013 17:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Kirvin » sob kvě 24, 2014 23:18

Použití zbraně četníky proti osobám provádějícím polní pych – pytlákům

Třetí část příběhů československých četníků, kteří byli nuceni použít zbraň, jako nejkrajnější prostředek proti osobě dopouštějící se protiprávního jednání. Následující dva příběhy popisují případy použití zbraně proti pytlákům.
Chrást 1922

Dne 7. června 1922 v 8 hodin byli vysláni strážmistr Jan Mouček a strážmistr František Adamec ze stanice Chrást na obyčejnou obchůzku. Stanice v Chrástu podléhala okresnímu četnickému velitelství v Plzni a četnickému oddělení č. 5 v Plzni. Obchůzka byla naplánována přes obec Dýšiná ke skladišti třaskavin, přes les Bečvářská, hájovnu Brůj k dolu na železnou rudu, dále do obce Dýšiná a přes dolní Chrást, Dobřískův mlýn, Smědčice a továrnu na zapalovače zpět do Chrástu.
Kolem 13 hodiny četníci spatřili v lese zvaném „Na Horách“, mezi hájovnou Brůj a dolem na železnou rudu, stát na cestě neznámého muže, který byl od četnické hlídky vzdálen přibližně 60 kroků. Jakmile muž spatřil četnickou hlídku, dal se na útěk z cesty do lesního porostu. Strážmistr Adamec jej začal pronásledovat po lesní cestě, strážmistr Mouček lesním porostem. Když se Adamec dostal na místo, kde muž stál, uslyšel z lesa ránu po výstřelu. Varoval svého kolegu: „Mě to šlo kolem hlavy, to je proti nám!“. Strážmistr Mouček po chvíli uviděl pronásledovaného muže. Hlasitě jej vyzval: „Jménem zákona, stůj!“. Muž však výzvu neuposlechl a dál utíkal lesním porostem. Strážmistr Mouček vystřelil jednu ránu ze služební karabiny, aby překazil útěk muže. Toho ovšem nezasáhl. Asi po půlhodinovém pátrání v okolí místa nalezl strážmistr Mouček muže schovaného pod mladými smrčky a zatkl jej. V zatčeném byl zjištěn soustružník železa Rudolf Červený, stár devatenáct let z Klabavy. Na místě četníkům uvedl, že čekal na srnce, a když uviděl četníky, dal se na útěk. To, že by měl zbraň, popřel. Zatčený byl eskortován ke Krajskému soudu v Plzni, kam byl dodán do vazby. Cestou se doznal k tomu, že měl flobertku ráže 9 mm bez pažby s několika brokovými náboji. Flobertku ukryl pod trním v houští u pěšiny, když byl pronásledován. Náboje odhodil. Flobertka byla na místě nalezena a byla v ní nalezena vystřelená nábojnice. Zástupci okresního četnického velitele vrchnímu strážmistru Josefu Kopřivovi, který celou událost vyšetřoval, Červený uvedl, že šel toho dne po poledni do lesa na vrány a k tomu si vzal flobertku. Když uviděl četnickou hlídku, utekl do houští, ale proti nikomu nestřílel. Uvedl, že naopak proti němu bylo třikrát vystřeleno. Toto jeho tvrzení bylo ovšem vyvráceno vrchním strážmistrem Kopřivou, který provedl přehlídku četnické hlídky. Zjistil chybějící náboj jen u služební karabiny strážmistra Moučka.
Po skončení vyšetřování bylo konstatováno, že strážmistr Mouček užil zbraň v souladu s ustanovením § 13 z. č. 299/1920 Sb. z. a nař. O četnictvu.



Libočany 1924

Dne 8. ledna 1924 ve 23 hodin oznámil železniční úředník Václav Hrubý ze železniční stanice Žabokliky četnickou stanici v Libočanech, že slyší střelné rány, pocházející od pytláků, provádějících nepovolenou honitbu za pomoci svítilen. Četnická stanice v Libočanech podléhala okresnímu četnickému velitelství v Žatci a četnickému oddělení č. 22 v Chomutově. Na místo se vydala četnická hlídka složená z velitele strážmistra Emila Krumphanzla, strážmistra Alberta Šarma a strážmistra Václava Mazance. Na místo četníci došli kolem 00.30 hodin. Ke kontaktu s pytláky došlo kolem 03.00 hodin v polích zvaných Lehmgrube, vzdálených asi jeden kilometr od vesnice Žabokliky.
Strážmistr Krumphanzl se nepozorovaně přiblížil k jedné ze skupin pytláků s karbidovou svítilnou. Jménem zákona je vyzval, aby zůstali stát. Na toto vyzvání jeden z pytláků odhodil svítilnu a další dva vystřelili ze svých zbraní proti četníkům. Celkem vyšly dvě rány. Každý z četníků odpověděl dvěma ranami ze služební karabiny proti pytlákům, kteří prchali směrem k obci Chbány. Na místě byly nalezeny stopy po výstřelu z četnických karabin, vystřelená nábojnice ráže 16, plechová krabice s karbidem, karbidová svítilna a bílý kapesník. Tyto věci byly společně s oznámením předány okresnímu soudu v Žatci. Mimo zajištěné důkazy byly nalezeny stopy po dalších dvou skupinách pytláků, kterých bylo osm až deset.
Četníci uváděli, že broky z pytláckých pušek jim letěly nad hlavami a tak stříleli do místa, odkud bylo stříleno na ně. Pro naprostou tmu však nikoho neviděli. Na místě nebyl kromě pytláků a četníků nikdo, jehož život by mohl být ohrožen. Železniční úředník Hrubý a železniční strážník Sicker z nádraží Žabokliky uvedli, že kolem 03.00 hodiny 9. ledna 1924 slyšeli směrem od Lehmgruby asi šest střelných ran, z nichž první dvě byly vystřeleny z loveckých pušek. Použití zbraně četníky bylo vyhodnoceno jako oprávněné ve smyslu ustanovení § 13 z. č. 299/1920 Sb. z. a nař. O četnictvu.
Po pachatelích bylo zavedeno intenzivní pátrání, kterému velel okresní četnický velitel nadporučík výkonný Antonín Vyskočil a jehož se mimo mužstva okolních stanic účastnil i psovod se služebním zvířetem žatecké městské policie.
Dne 10. a 11. ledna 1924 bylo zatčeno sedm pytláků ze Žatce a jedna zdejší hokynářka, která upytlačenou zvěř přechovávala a prodávala. Při domovních prohlídkách bylo nalezeno větší množství zbraní a to jak dlouhých, upravených pro nošení pytláky, tak revolvery a pistole. Také bylo nalezeno množství různých nábojů, návěstní světla, zvětšovací skla do lamp, karbidové lampy, otisky bot pro srovnání se stopami z místa činu, z nichž byly provedeny odlitky a další pytlácké „nádobíčko“. Všichni zatčení tak putovali před okresní soud v Žatci .
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 158
Registrován: úte čer 04, 2013 17:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Kirvin » sob kvě 24, 2014 23:20

Něco ze starší doby, ale kriminálka jak vyšitá.. Vražda faráře z roku 1852...



Mé pátrání po předcích mne mimo jiné zavedlo na malý vesnický hřbitůvek v obci Planá v bývalém okrese Plzeň – sever. Obec leží v krásném prostředí řeky Berounky. Hřbitov se nachází na návrší za vsí a je z něj krásný výhled na nedaleký zámek Kaceřov. Uprostřed hřbitova na první pohled zaujme litinový náhrobek ve tvaru obdélníku, obklopený třemi sloupy.
Na jedné ze stran náhrobku si můžeme přečíst, kdo je na tomto místě pochován:”Karel Nekola, narozený v Rokycanech dne 2. kwětna 1786. Byl farářem w Liblíně, we Woboře, posléze v Plané, kdež dne 2. dubna 1852 rukou loupežníka w příbytku swém zawražděn byw, nawrátil se k Bohu. Kněz nábožný, pastýř duší horlivý.”. Na další straně náhrobku se dozvíme, kdo jej nechal vystavět:”Truchlící bratří milovanému bratru 1853. Nowý Jáchymov.”. Nad tímto nápisem se nachází reliéf horní poloviny těla muže v mnišském rouchu se sepjatýma rukama. A nakonec z třetí strany náhrobku, ve směru příchodu od brány se nachází citát z Bible:”Nebojte se těch kteří zabijí tělo, ale duše nemohou zabíti. Mat. 10. 28.”. Pohled na náhrobek mě zaujal a byl jsem zvědavý co se stalo v obci Planá v roce 1852. Kdo byl onen loupežník, který skončil život vesnického faráře? Otázku jsem hledal mezi staršími obyvateli vesnice, ale ti mi již nedokázali odpovědět. Další možností byla matrika zemřelých, ale ta se dosud bohužel nachází na matričním oddělení obecního úřadu. Proto jsem svého pátrání na čas zanechal a odpověď jsem se dozvěděl po několika letech, kdy jsem náhodou příšel na to, že na Obecním úřadě Hromnice je uložená Pamětní kniha obce Planá a po domluvě s panem starostou mi bylo umožněno do ní nahlédnout. U data 2. dubna 1852, na straně 150 a 151 jsem nalezl následující zápis:”Toho dne v ½ 10 hodině večerní byl ve svém příbytku zavražděn P. Karel Nekola, farář plánský. Jakýsi černě oděný člověk žádal s 8 hod. večer za vpuštění do domu farního, chtěje prý nutně s p. farářem mluviti. Byl vpuštěn. Ukázal a podal p. faráři dopis, v němž ho žádal, aby byl zticha a dovolil mu prohlédnout faru. Ke konci dopisu stojí psáno: .... je-li Vám život milý, nevydávejte ze sebe ten nejnepatrnější hlas nebo Vás zardousím na místě, jako, že se Eduard Murelli jmenuji. Eduard Murelli – vůdce loupžníků. Po přečtení dopisu oba spolu německy rozmlouvali. Všichni domácí lidi ulehli, ale během několika okamžiků zaslechly děvečky hlas:”Jeříš Mariá...”. Děvečka Marie vletěla do pokoje, ale černě oděný návštěvník mrštic panem farářem o almaru, vrazil mu do srdce 41/2 coule hluboko dýku a nepopadnuv ničeho, utíkal ven. Strhl se poplach a křik, jim byl probuzen pan kostelník spočívající v pokoji v 1. poschodí. Teprve však za hodnou dobu sešlo se několik občanů ozbrojených, ale po loupežníku nebylo ani památky. Teprve o 1 hodinu s nocí šel pastýř s tou zprávou do Plzně. Druhého dne přišly různé komise, prohlédly zapečetěný pokoj. Po vražedníku se dlouhou pátralo, ale bez výsledku. Neslýchaná tato událost působila mocně nejen na osadníky, ale na celé křesťanstvo v Rakousku, neboť byl p. farář Nekola znám široko daleko.” Tolik hovoří o násilné smrti faráře Nekoly zápis v obecní kronice. Vyzbrojen touto informací, vrátil jsem se zpátky do Plané, kde jsem vyzpovídal několik starších občanů. Zjistil jsem, že vražda faráře přetrvává v paměti několika málo lidí vzpomínkou předávanou ústně na to, že po vraždě faráře dlouhou dobu nezasychala jeho krev a nešla smýt s podlahy a ze zdi. Když byla zeď přemalována, po nějaké chvíli se znovu objevila krvavá stopa.
Tolik se mi podařilo zjistit o kruté smrti venkovského, mezi osadníky velmi oblíbeného, faráře Karla Nekoly. Sice jsem zjistil význam slov na pomníku na hřbitově, ale na mysli my vytanuly další otázky, které se již zřejmě nepodaří osvětlit. Kdo byl onen Murelli, co ho přivedlo zrovna do Plané a jaký byl jeho záměr? Bohužel, pamětníci již nežijí, plánská kronika zapadává prachem a plánská fara, památkově chráněná stavba, údajně nešťastnou náhodou vyhořela poté, co jí získal od obce soukromý vlastník. A pomník faráře Nekoly? Litina je výhodným artiklem ve sběrných surovinách pro lidi, kteří se svým charakterem blíží loupežníku Edmundu Morellimu. Nechť se tato práce stane památkou panu faráři Karlu Nekolovi. Přeci farář je každému z nás tím, kdo nás dlouhou dobu provází pří tiché cestě matrikami za našimi předky. Tedy zaslouží si každý naší malou pozornost.
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 158
Registrován: úte čer 04, 2013 17:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Kirvin » sob kvě 24, 2014 23:22

Sám se věnuji spíše státní policii a četnictvo přenechávám jiným, zkušenějším, ale kdysi jsem pro GHL napsal drobný článek o pátrání po předcích u bezp. sborů. Něco se mohlo změnit, ale třeba to někomu pomůže. :-)

Základní přehled bezpečnostních sborů na území ČSR v letech 1918 - 1945
Četnický sbor se formoval původně z vojenských jednotek v polovině 19. století. Zákon, zavádějící četnictvo byl vydán v lednu 1850. Četnictvo bylo definováno jako vojensky organizovaný strážní sbor určený k udržování veřejné bezpečnosti, klidu a pořádku. Do roku 1918 si četnickým sbor prošel jistým organizačním vývojem, který zde nemá smysl rozebírat a který je podrobněji popsán v literatuře, na kterou je odkazováno. Na počátku 20. století se ustálila organizační struktura, kterou později přejal i Československý stát. V čela sboru stál Generální velitel četnictva. Tomu byla podřízena zemská četnická velitelství (ZČV). Dalším organizačním článkem byla četnická oddělení (ČO). V letech 1921 – 1929 stál mezi ČO a ZČV exponovaný četnický štábní důstojník. Nižším organizačním článkem byla okresní četnická velitelství (OČV). Základním stavebním kamenem v celé organizační struktuře byla četnická stanice (ČS). Současně s vývojem bezpečnostní služby vznikaly další specializované oddělení jako ústřední četnické pátrací oddělení (1928), četnické letecké hlídky (1935), četnické pátrací stanice (1933), četnické pohotovostní oddíly (1933), četnické silniční kontrolní stanice (1935), četnické pohraniční a kontrolní stanice (1931) atd. K zásadní reorganizaci v bezpečnostní službě došlo v roce 1942 v rámci tzv. heydrichových reforem, ale to se celkem našeho problému, tedy vyhledání konkrétní osoby netýká. Důležité je to, že po celou dobu své existence si zachoval četnický sbor statut vojensky organizovaného sboru a jeho příslušníci vždy vykonávali službu ve služebním stejnokroji. Příslušníci sboru se dělili na gážisty mimo hodnostní třídy a důstojníky četnictva (gážisté v hodnostních třídách). Důstojníci se dělili na důstojníky správní a výkonné a důstojníky služeb (zdravotní, právní, účetní kontroly atd.).
Dalším bezpečnostním sborem byla tzv. státní policie. Moderní policie na území ČSR se začala formovat na počátku 17. století v Praze. Moderní policie v pravém slova smyslu se zde, v Brně a dočasně v Opavě zformovala na konci 18. století. V roce 1918 přešlo do služby nového státu pouhých 1881 policejních zaměstnanců od policejního ředitelství v Praze, policejních komisařství v Plzni (1918) a Moravské Ostravě (1894) a z pohraničních policejních komisařství v Podmoklech, Chebu a Bohumíně. Policie se dělila na složku uniformovanou, která byla vojensky řízena a její příslušníci vykonávali bezpečnostní službu ve stejnokroji podobně jako četníci v daném území (katastr města) a na složku neuniformovanou, která byla řízena na zásadě moci představenské a jejíž příslušníci konaly v příslušném obvodu službu zpravodajskou, vyšetřovací, dohlížecí, pátrací a administrativní činnost, při jejímž výkonu se prokazovali služební legitimací nebo služebním odznakem. Zde je nutné připomenout, že v roce 1918 existovala uniformovaná stráž pouze v Praze. V dalších letech po vzniku Československa došlo ke vzniku řady dalších policejních úřadů a to ředitelství, komisařství a expozitur. V zásadě se tak dělo v oblastech se silnou většinou obyvatelstva německé národnosti, kde tak stát posiloval svou pozici (nespolehlivé obecní zastupitelstva, obecní policie) a do roku 1938 se početní stavy policistů a četníků takřka srovnaly, neboť v té době již existovalo bez policejních expozitur 69 policejních úřadů. Vzhledem ke struktuře státní policie je zde situace s personálním složením o něco složitější oproti četnictvu. Příslušníci uniformovaného sboru se dělili na gážisty mimo hodnostní třídy a úředníky. Úředníci se dělili na úředníky statutu A a statutu B. Na gážisty mimo hodnostní třídy a úředníky se dělil i neuniformovaný sbor. Dále pracovali v policejní službě mimo uniformovaných a neuniformovaných policistů konceptní úředníci, kancelářští úředníci, úřední sluhové, policejní lékaři a ošetřovatelé koní. Každá tato kategorie zaměstnanců se dále dělila a každá měla své vlastní úřednické a hodnostní tituly, což vytváří v systému státní policie určité nejasnosti. Základním předpisem, kterým se řídil služební poměr státních politiků, byla služební pragmatika s odkazem na nově přijímané zákonné normy. Kategorie zaměstnanců mimo výkonné složky, tedy uniformovanou a neuniformovanou stráž, vykonávali zejména kancelářské a pomocné práce neboť státní policie vykonávala v oboru své působnosti i tzv. policii správní, což znamená, že vedla evidenci obyvatel, občanských legitimací,
zbrojních průkazů, spolkový registr atd. Policie také na rozdíl od četnictva neměla jednotné velení. Každý policejní úřad byl vlastně jakousi samostatnou jednotkou s danou podřízeností politickému úřadu (okresní nebo zemský úřad) a ministerstvu vnitra. To sebou neslo značné rozdíly např. ve výstroji, výzbroji atd. Jakési jednotnosti dosáhla státní policie až v závěru existence demokratického Československa. Od vzniku republiky v roce 1918 se objevila několikrát snaha o sjednocení výkonu bezpečnostní služby v Československu, určitou snahu o unifikaci bezpečnostní služby nesly i již zmiňované heydrichovy reformy v roce 1942. Přesto až do roku 1945 vedle sebe existovali četnictvo a státní policie se všemi nevýhodami dvojího výkonu bezpečnostní služby.
Dalším ozbrojeným sborem existujícím již za c. k. mocnářství a převzatým Československou republikou byla finanční stráž. Finanční stráž (FS) byla ozbrojeným sborem ministerstva financí. Finančníci konaly službu ve stejnokroji, podobně jako četníci. Velice zjednodušeně řečeno, mezi základní povinnosti finanční stráže patřila hraniční kontrola zabraňující pašování zboží, kontrola osob a dopravovaného zboží v celním pásmu, hraniční kontroly dopravovaného zboží a osob, ve vnitrozemí dohled na tzv. potravní čáře a dohled v lihovarech, cukrovarech, tabákových závodech atd. Početní stavy příslušníků finanční stráže se jako u státní policie postupně navyšovaly, kdy maxima dosáhly v letech 1938 a 1939. Finanční stráž byla zrušena rozhodnutím okupačních úřadů k 1. říjnu 1940. Po válce byla krátce obnovena, ale po únoru 1948 byla opět likvidována začleněním do Sboru národní bezpečnosti. Financové se jaksi nehodili do „nové“ doby po Únoru 48. Na pomyslném žebříčku výkonu služby lze považovat službu u finanční stráže za nejnáročnější mezi ozbrojenými sbory. Současně byla nejméně finančně ohodnocena. Jisté zlepšení přišlo opět až v závěru samotné existence demokratického státu.
Jistým specifickým bezpečnostním sborem byla Stráž obrany státu (SOS). Ta vznikla na základě vládního nařízení v roce 1936 a přivedla ke společné službě příslušníky státní policie, četnictva, finanční stráže a vojenské posily. Základním úkolem praporů SOS bylo uzavření hranic a jejich ochrana v době ohrožení státu do nástupu jednotek pravidelné armády. V osudových letech 1938 a 1939 nesli příslušníci SOS největší tíhu protičeskoslovenských provokací v pohraničí, na Slovensku a Zakarpatské Rusi. Zde tyto jednotky vedly neoficiální válku s maďarskou pravidelnou armádou. Nejvíce byli v jednotkách SOS zastoupeni příslušníci FS.
Dalšími ozbrojenými sbory byly městské stráže a policie a obecní policie. Jedná se o jednotky, které jsou v dnešní době těžce zmapovatelné. Obecního strážníka měla téměř každá obec. Zde plnil funkci jakéhosi pomocníka obecní rady, kdy dohlížel na dodržování obecních vyhlášek, vyvěšoval obecní vyhlášky, konal drobné kancelářské práce, předvolával strany k jednání na obecní úřad atd. Další kategorií jsou velké městské policejní sbory. Tyto byly často v průběhu 20. a 30. let 20. století zestátněny, např. Plzeň (1918), Brno (1922), Aš (1936) atd. neboť v místě, kde byla zřízena státní policie, nebylo možné, aby pracovala i policie obecní. Obecní zaměstnanci bývali často převedeni do státní služby.
Posledním ozbrojeným bezpečnostním sborem byla vězeňská stráž. Ta působila ve věznicích a dohlížela zde na výkon trestu odsouzených. Vězeňská stráž byla podřízena ministerstvu spravedlnosti. Její příslušníci se dělili na gážisty mimo hodnostní třídy a úředníky.
Fluktuace příslušníků bezpečnostních sborů
Z mého dosavadního studia bezpečnostních sborů na území ČSR lze usoudit, že k jisté fluktuaci příslušníků ozbrojených složek docházelo ve všech případech. Nejčastěji docházelo k překládání příslušníků četnictva a finanční stráže. Není ojedinělý případ, kdy četník během dvaceti let služby vystřídá více jak deset služebních míst. Obdobné to bylo u příslušníků finanční stráže. U státní policie byla situace stabilnější, ovšem jak přibývaly nové policejní úřady, přibývalo přemisťovaných policistů. Situace nebyla ovšem taková jako u četnictva nebo finanční stráže. K stráži obrany státu lze říci jen tolik, že její příslušníci byli zařazeni do praporů a nižších jednotek podle místa svého služebního zařazení nebo, v případě vojenských posil, místa bydliště. U vězeňské stráže mám rovněž dokumenty, které dokazují, že v některých případech byli její příslušníci překládáni na různá působiště. Ta ovšem byla omezena počtem věznic v Československu a tím byly limitovány i počty dozorců a úředníků. K překládání docházelo často bez vůle příslušníka sboru a často na velkou vzdálenost. Proto je někdy velice těžké sledovat životní osudy předků.
Jak jsem uvedl výše, zabývám se zejména policií a četnictvem a tak se pokusím čtenářům nastínit možné cesty, jak svého předka zařazeného v tomto sboru vypátrat.
Archivní fondy a prameny
Městská stráž
Informace o obecních strážnících lze hledat zejména v obecních kronikách a fondech týkajících se dotčené obce. Zejména pak ve fondech, které pojednávají o účetnictví obce. Obecní strážník často užíval obecní byt, pozemek apod., z obecní kasy mu byl vyplácen plat a náklady na výstroj a výzbroj. K likvidaci obecní stráže docházelo buď zestátněním policejní služby, případně na základě nařízení okupačních úřadů z roku 1942, které nařizovalo udržovat obecní policii pouze ve městech s počtem obyvatel přesahující 1.000 osob. Strážníci pak často přecházeli do obecních služeb jako obecní sluhové apod. (např. Milovice).
Policie a četnictvo
Základní informace lze získat z dokumentů uložených ve vojenském historickém archivu, zejména potom z kvalifikačních listin vojáka. Většinou zde bývá informace o vstupu do některého ozbrojeného sboru zaznamenána a své vypoví i informace o úlevách v povolávání na vojenská cvičení. Tak, jak se policisté stěhovali, získávali domovské právo v místě svého působiště. I tato skutečnost se v kvalifikační listině zaznamenávala, a lze si tak odvodit kde předek působil.
Dalším cenným fondem je sbírka personálních spisů příslušníků ministerstva vnitra, která je uložena v Archivu bezpečnostních složek v Kanicích. Zde jsou uloženy personální spisy příslušníků MV s datem narození od roku 1910 včetně. Předchozí ročníky byly nešetrně skartovány. Jediný problém spočívá v tom, že příslušník musel být převeden do Sboru národní bezpečnosti, případně muselo být vedeno nějaké řízení o náhradě škody za jeho smrt, povýšení i. m., vyšetřování okolností úmrtí za nacistické okupace atd.
Informace lze načerpat rovněž v Národním archivu v Praze a to ve fondu Generální velitel četnictva (č. 1009), kde jsou uloženy kvalifikační listiny důstojníků z let 1922 – 1942. Ve fondu číslo 1075 – Ministerstvo vnitra – Stará registratura 1918 – 1944 se nacházejí v k. č. 3898 – 4006, 6029 – 6164 a 6877 – 6926 uloženy písemnosti týkající se záležitostí četnictva a to podle jednotlivých období. Mezi těmito písemnostmi se nacházejí i dokumenty týkající se osobních záležitostí mužstva četnického sboru. Zde se nacházejí zejména žádosti o sňatky, studium, převelení atd. Dalším cenným fondem deponovaným v Národním archivu v Praze je fond Zemské četnické velitelství Praha. Zde se mimo různých písemností tohoto původce nachází uložené i personální listy gážistů mimo hodnostní třídy. Ty jsou uloženy podle abecedy a tvoří je vždy jeden list se základními údaji o daném četníkovi. Samozřejmě, že toto je omezeno jen pro územní působnost daného velitelství (ZČV pro Čechy).
Dalšími cennými zdroji informací jsou fondy Státních oblastních archivů. Zde se nacházejí fondy četnické správy (např. SOA Plzeň, fondy bezpečnostních institucí na území bývalého kraje Karlovy Vary), kdy nejcennější jsou památníky četnických stanic. Jedná se vlastně o kroniky, kde jsou zaznamenány také personální změny. Ovšem řada památníků se nedochovala, anebo byly dopisovány dodatečně a s chybami.
Další možnost studia přináší bádání ve fondech evidence obyvatelstva – domovní listy, policejní přihlášky apod. (např. SOA Plzeň, f. Policejní ředitelství Plzeň, evidence obyvatelstva), kde je zaznamenáno odkud dotyčný přišel a případně kam a kdy se odstěhoval do nového působiště. Bývají zde rovněž záznamy o sňatku, narození dětí, rodičích apod. V případě zjištění působení předka v určitém místě je třeba studovat zdejší možnosti bádání v příslušných archivech. Ne každý fond se totiž zachoval ve stavu, kdy bude badateli, prahnoucímu po informacích o příslušníku sboru. Např. fond Policejní ředitelství České Budějovice v SOA v Třeboni je zachován v daleko lepším stavu než fond Policejní ředitelství Plzeň, deponovaný v SOA v Plzni, který je pro takové bádání, mimo policejní přihlášky, prakticky bezcenný. Téměř vůbec se nedochovaly fondy policejních úřadů, které vznikaly v 30. letech a které se nacházely v území, které bylo později anektováno Německem (Most, Česká Lípa atd.).
Dalším vodítkem může být i literatura. Zejména Policejní praktikum z roku 1938, kde u některých policejních úřadů jsou vypsáni i úředníci a příslušníci stráže bezpečnosti. Dalším zdrojem mohou být Kalendáře četnictva, které postupně vycházely v průběhu první republiky. První schematismy vyšly ještě před vznikem ČSR. Některé obsahovaly nejen strukturu a schematismus četnictva, ale rovněž personální obsazení jednotlivých velitelství a stanic.
Pátrání po předcích, kteří sloužili v bezpečnostních sborech státu, bývá obtížné a to zejména kvůli absenci příslušných archivních fondů. Snad tento krátký nástin problematiky některým čtenářům pomůže v jejich práci.
Doporučená literatura:
MACEK, P., UHLÍŘ, L.: Dějiny policie a četnictva, I (1526 – 1918)., II. (1918 – 1939), III. (1939 – 1945), vydal THEMIS Praha
kolektiv autorů, Almanach příspěvků z I. konference policejních historiků v Praze, Praha 2007
kolektiv autorů, Almanach příspěvků z II. konference policejních historiků v Praze, Praha 2007
kolektiv autorů, Almanach příspěvků z III. konference policejních historiků v Praze, Praha 2008
BENEŠ, J.: Finanční stráž Československá 1918 – 1938, FortPrint, Dvůr Králové nad Labem 2005
BENEŠ, J.: Stráž obrany státu 1936 – 1939, FortPrint, Dvůr Králové nad Labem 2007
MAINUS, F., JANÁK, J., HORVÁTH, V.: Historie celnictví v ČSSR, Naše vojsko, Praha 1977
HERAJT, T.: Historie policie v letech 1918 - 1945, Policejní ředitelství v Plzni, FortPritn, Dvůr Králové nad Labem, 2010.
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 158
Registrován: úte čer 04, 2013 17:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.

Re: Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Věra Mátlová » ned kvě 25, 2014 8:03

No vida, co se všechno dá dát dohromady - a díky soudobým IT poskytnout dalším, chtivým informací a znalostí.
Díky moc!!!
(zmińovaný případ mého dědy resp. záznam jednání Poslanecké sněmovny o něm bych někde ve starém kompu možná taky našla, kdyby měl někdo zájem) :D
kozulena
Uživatelský avatar
Věra Mátlová
 
Příspěvky: 1750
Registrován: úte kvě 12, 2009 9:04
Bydliště: Říčany

Re: Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Johnny » čtv čer 14, 2018 13:49

Dobrý den, mám dotaz - nemáte někdo nějaké vyhlášky, věstníky atd. ze kterých by se dalo vyčíst nošení (podoba) doplňků u šavlí - tedy závěsníků a třapců (portepee). Děkuji.
Uživatelský avatar
Johnny
 
Příspěvky: 12
Registrován: úte led 22, 2013 12:04

Re: Bezpečnostní sbory 1. republiky

Příspěvekod Kirvin » stř zář 05, 2018 12:10

Máte na mysli policejní nebo četnické? Vše je v příslušných výstrojních předpisech, zřejmě bych dohledal...
Každý život má svou velikost. (Gorkij)

Ty Tomáš
Uživatelský avatar
Kirvin
 
Příspěvky: 158
Registrován: úte čer 04, 2013 17:35
Bydliště: Plzeňský kraj
Oblast pátrání: panství Šťáhlavy, Plasy, Radnice, Vsetínsko, Pardubicko, Klatovsko, Ostravsko.


Zpět na Vlastní poznatky

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 3 návštevníků